Připomeňme si některé zásadní okamžiky:
Miloni Čepelkovi (či o Miloni Čepelkovi) vyšly v tomto roce dvě knihy. Takovým úspěchem se, zvláště v dnešní přetechnizované době může pochlubit minimum autorů, je-li vůbec někdo takový.
První knihu, rozhovory s názvem Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech, v nichž publicistovi Aleši Palánovi odhalil i nejedno zákoutí svého života, představil také v Opočně, městě, které považuje za svůj domov, a kam se celý život rád vrací. Stalo se tak přesně v den jeho kulatin a v den, kdy mu „jeho“ město udělilo čestné občanství.
Další „historické okamžiky“ přinesla jubilantovi neděle 9. října, kdy se uskutečnil večer nazvaný Miloň Čepelka, jak ho neznáme, během něhož byla za čtenáři vyslána druhá letošní Čepelkova kniha Monology k živým a mrtvým. Program večera režíroval spolek Abakus ve spolupráci s obcemi mikroregionu Rodný kraj Františka Kupky, partnery a přáteli ze Společnosti sobotní dopolední kávy, kde je oslavenec řádným členem. Atmosféru v Kodymově národním domě v Opočně velice zdařile dotvářela s originalitou sobě vlastní náchodská kapela 6 Na Chodníku (nebo také šest NáChodníků) v čele s Lucií Peterkovou u mikrofonu pěveckého i moderátorského.
Přímou trefou do černého byl už samotný název pořadu. Málokdo z návštěvníků znal předtím Miloně Čepelku jako autora „těžkých“ textů, jakými jsou povídky v knize Monology k živým a mrtvým. Dvě z nich – Tak už to konečně víš? a Co je to otec? – autor osobně přečetl a zajisté jimi i v posluchačích vyvolal mnoho otázek ukrytých dosud kdesi v jejich nitrech.
Podobně tomu určitě bylo i v případě autorství krásných šansonových textů. Příkladem může být skladba Když se dnes večer nevrátím na hudbu Jaromíra Klempíře, která zazněla jako dárek 6 Na Chodníku, uskupení, s nímž je Čepelka doslova na stejné vlně, a to nejen hudební.
Málokdo, a v tomto případě včetně samotného Miloně Čepelky, také dopředu tušil, že bude oficiálně prohlášen osobností Rodného kraje Františka Kupky, čímž se zařadí mezi takové persony jako biskup Karel Otčenášek, MUDr. Naďa Kavalírová, spisovatel Egon Hostovský nebo terapeutka Ludmila Mojžíšová. Vše vypovídající byla Čepelkova pohotová reakce, když prohlásil: „Že jsem osoba, to jsem věděl, že jsem osobnost, jsem se dozvěděl až dnes. Nebojte, pýcha mě z toho neporazí.“
Další překvapení přinesla i originální dřevěná plastika, která vznikla pod šikovnýma rukama Cimrmana a kterou neobdržel nikdo jiný, než Miloň Čepelka. A vůbec nevadilo, že ji nevytvořil Jára, ale Láďa, tedy řezbář Cimrman jménem Ladislav.
Když se hlavní „hrdina“ v závěru přítomným představil jako zdatný zpěvák a za doprovodu NáChodníků mladistvým hlasem vystřihl lidovku Šumařinka z dílny Karla Vacka, naprosto jasně dokázal, že datum narození je v jeho případě pouze údaj důležitý pro letopisce, a že další překvapení svým příznivcům jistě připraví i v letech příštích.
