Uvedl jste kdysi v našem rozhovoru o příčinách druhé světové války, že „německé pokušení totalitarismu bylo důsledkem totálního zhroucení společnosti po první světové válce, ztráty obranných civilizačních hodnot, především vlády zákona, jež jediná chrání jedince před státní zvůlí“. Vidíte dnes i jiné, hlubší důvody této světové tragédie?
Těch důvodů proč došlo k nástupu Hitlera a k válce, je poměrně mnoho, museli bychom se zabývat anatomií rozpadu společnosti a kultury. Každý negativní jev nemá stejnou váhu, ale všechny svým dílem přispěly a krize nastolila legální státní teror. A nezapomínejme také na pozadí minulosti (stát i společnost vytvářejí dějiny). Myslím, že Němci měli strašlivou smůlu, Porýní, Bavorsko, hansovní města měly kulturně málo společného s vítězným Pruskem a měšťanská společnost se politicky v 19. století nemohla emancipovat politicky jako jinde v Evropě. Politiku v roztříštěné říši německých států suplovala kultura a politiky umělci. To pokušení totalitarismu – v dnešní atomizované společnosti pro nás dost nepochopitelné – charismatický vůdce, vybičovaný pocit kolektivní jednoty, splynutí s davem. Ztráta „prokletého individualismu” a pocit vysvobození. A šílenství davu opilého násilím. Jedno je jisté, tohle všechno vzniklo z pocitu kolektivní dějinné křivdy a vypjatého nacionalismu.
Sjednocená Německá říše se stala největší státem v Evropě (70 milionů) a od 19. století také průmyslovou a vojenskou velmocí. Vybudovala flotilu na úrovni Anglie, měla největší pozemní armádu a byla pyšná na svou organizaci. O demokratizaci (demokracie spolu většinou neválčí) neusilovala. V Evropě už svou pouhou existencí narušila rovnováhu, „koncert velmocí”, jak si byl dobře vědom Bismarck, jenž její moc brzdil.
Proč šlo Německo s takovou vervou už do 1. světové války?
Německo bylo militaristickou velmocí, vždyť se sjednotilo vítěznými válkami pod Pruskem (1871). V době evropských zámořských impérií mohlo expandovat pouze v Evropě. Do války však šly všechny evropské země snad s výjimkou mnohonárodního Rakouska s velkým nadšením. Po dlouhém míru narůstala nespokojenost se současným stavem – ruská expanze, úpadek Turecka, balkánské krize, rivalita o kolonie, francouzský revizionismus (Alsasko-Lotrinsko). V Německu převládl pocit nadcházející ztracené příležitosti, až Rusko dostaví železnici.
Následovala ovšem hořká porážka a příliš vysoké repatriace dané Versailleskou smlouvou…
Ano, národní sebevědomí utrpělo strašlivou ránu, Němci se z porážky nedokázali vzpamatovat. O válce si díky vlastní tiskové propagandě ještě v srpnu 1918 mysleli, že ji vyhrají. Rozšířila se konspirativní teorie, že mírotvorci mezi vládnoucími kruhy přiměli generály požádat o příměří, které se rovnalo kapitulaci. Generalita však věděla, že Německo i bez vstupu Ameriky prohrálo. Kapitulace byla devastující, citelné územní ztráty – Alsasko-Lotrinsko, rozsáhlé polské državy a zámořské kolonie, zničující reparace, drastické omezení armády i námořnictva. A na východě, kam Němci chtěli od konce století expandovat, se po zhroucení (zrušení) Rakousko-Uherska miliony jejich soukmenovců ocitly v ponižujícím postavení menšin v nových státech –- Polsko, Rumunsko, Jugoslávie, Československo. Němci také neprožili hrůzy války na svém území, nebáli se jít do další války. A Hitler zpočátku dosáhl tak bezbolestného úspěchu v Rakousku, Československu a v Polsku.
Ve Výmarské republice až do Hitlera panoval značný chaos, Němcům byla vnucena demokracie, kterou nechtěli a ani neuměli provozovat, staré parlamentní strany z doby císařství nemohly vytvářet stabilní vládní koalice, chyběl systém dvou stran (bloků), lide toužili po pevném pořádku monarchie a pruské výkonné státní správě. Společnost věčné handrkování politiků nesnášela a toužila po silné ruce diktátora. Krátkodeché vlády byly neschopné, na dvě velké krize reagovaly opačně, než měly. V pasivním odporu vůči francouzské okupaci Porúří Němci rozjeli šílenou inflaci a donutili Francouze odejít, ale zničili si svůj střední stav. Jedině ten je zárukou politické stability – svorník mezi lidem a elitou. Tak jako za francouzské revoluce: holá státní moc (ovšem neschopná) a bezprizorní lid.
Byly ve hře i další nepředvídané okolnosti – jako např. hospodářská krize, které akcelerovaly druhou světovou válku?
Ano, světová hospodářská krize, na kterou kancléř Heinrich Brüning, přezdívaný hungerkanzler, také reagoval špatně – záměrně vyvolal deflaci, aby se vyhnul reparacím, a z krize vytvořil hospodářskou katastrofu (6 milionů nezaměstnaných). Bída širokých vrstev pomohla nástupu NSDAP a extremismu. Možná by se bez krachu na Wall Street Hitler k moci nedostal.
Nepředvídaným faktorem byla ovšem i Hitlerova osobnost. Působil přitažlivě, fascinoval, zlo přitahuje, měl smělou vizi. Zdá se, že Němci na někoho takového čekali – vůdce, záchrance. A politici, kteří mu pomohli do sedla, ho podcenili.
Byl svět připraven na druhou světovou válku?
Nebyl. Francouzi a Angličané těžce nesli ztrátu své mladé generace z první války. To byla jatka. Válku po té zkušenosti už nikdo neglorifikoval, 19. století skončilo. V obyvatelstvu převládal pacifismus, nikdo nechtěl po dvaceti letech znovu bojovat.
Jaká byla role Winstona Churchilla? Měl v dané situaci jako jeden z mála politiků pronikavou schopnost chápat historický vývoj?
Nepochybně měl, nikdo z politiků nestudoval dějiny tak jako on. A měl také jako politik mimo vládu možnost mluvit otevřeně. Hitlerovi se v počátku jeho nástupu k moci zabránit jistě dalo. Ze zpětného pohledu lze soudit, že by anglo-francouzský zásah znemožnil genocidu 6 milionů Židů, ale německou revizionistickou válku by asi nezastavil. Politici však museli brát v úvahu postoj většiny svých voličů, která chtěla mír za každou cenu. Dnes se nám to opakuje v postoji vůči Rusku, nechápeme důsledky, necháme-li padnout Ukrajince, jsou totiž nejasné, víme jenom, že budou zlé.
Henry Kissinger dokonce o Churchillovi prohlásil. „Už před první světovou válkou rozpoznal, že se Francie nedokáže ubránit Německu a Británie se musí vzdát své historické izolace a stát se jejím spojencem. Ve 20. letech chtěl zapojit Německo do budování světového řádu a tlumil emoce Berlína vyvolané Versailleskou smlouvou.“
Ano, a to se nepodařilo. Američané se stáhli a Liga národů nebyla schopna bránit versailleský mír. Francouzi se schovali za svou nesmyslnou hradbou opevnění, měli více letadel tanků a zbraní než Němci, ale ztratili vůli bojovat. Angličané po hospodářské krizi snižovali náklady na zbrojení. Podle mnoha historiků obě světové války tvoří vlastně jednu třicetiletou válku (1914-1945), přestože se střet po dvaceti letech neoficiálního příměří změnil. V té první válčila ještě stará impéria, v té druhé se do sebe pustily dvě totalitní obludy a na okraji bojoval ten třetí anglo-americký svět demokracie, který svou při vyhrál až po letech ve studené válce.
