Ve vysokomýtském chrámu sv. Vavřince již tradičně probíhá společné zahájení pro všechny místní církve a u jednoho pultíku se tak vystřídají postupně faráři i kazatelé místních církví, tradičně se připojí také starosta města. Poté už začínají programy vně i uvnitř kostelů a modliteben. Místa jsou otevřena do pozdních nočních hodin a návštěvníci mají možnost nahlédnout do neobvyklých míst nebo jen posedět a rozjímat.
A právě ono téma naděje bylo společné třem mužům, které se rozhodla představit trojice dam – Věra Slavíková, Jana Oppeltová a Soňa Krátká – přímo v boční lodi chrámu sv. Vavřince. Promítané obrázky a trojrozměrné předměty ve vitrínách tvořily kulisy příběhů. Všechny měly spojitost s městem a tématem.
Tím prvním byla životní pouť Bedřicha Bridela. Barokní básník a jezuitský misionář se ve Vysokém Mýtě narodil. Věnoval se kazatelské práci na venkově a během velké epidemie moru se nechal roku 1680 na vlastní žádost převelet řádem do Kutné Hory, kde pečoval o těžce nemocné. Své naděje na život se tím vzdal. Sám zemřel na nákazu v říjnu stejného roku a místem jeho posledního odpočinku se stal dnes zrušený hřbitov kolem chrámu sv. Barbory. Většina návštěvníků je dnes zcela uchvácena monumentálností chrámu, a tak bez povšimnutí mine v předsíni umístěnou desku z hrobu Bedřicha Bridela.
Druhým příběhem se posluchači posunuli o pár set let dále. Léta páně 1811 ve Vysokém Mýtě zemřel Karel Václav Kumpošt, místní děkan. I on pocházel z jezuitského řádu. Po velkém požáru města i chrámu v roce 1774 dal místu novou naději. Nejen tím, že dojednal odkup mobiliáře ze zrušeného kláštera v Sedleci u Kutné Hory, ale zasloužil se také o zavedení nových úředních knih a pořádek v nich, v hospodaření i v duchovní správě. Měl velmi rád hudbu a sám skládal. Do výčtu jeho aktivit patří i významná pomoc chudým lidem. Osvícený děkan byl velmi oblíbený po celém východě Čech. Také po tomto „muži naděje“ se zachoval náhrobek, který zůstal uložený ve sbírce vysokomýtského muzea.
Třetí příběh přenesl naslouchající do první půlky 20. století. Už od školního roku 1935/1934 tehdy v páté třídě místního gymnázia studoval Jan Tausik. Pocházel z Dobrušky a pravděpodobně ve městě bydlel u svého strýce Vítězslava a tety Idy. O rok později si změnil příjmení. Z Jana Tausika se stal Jan Tomský. Stejně si změnil příjmení i jeho otec Arnošt. Ten s chlapcem později bydlel ve Vysokém Mýtě. Jan složil úspěšně maturitní zkoušku v létě 1939. A nejpozději ve stejném roce navázal velmi úzký kontakt s místním děkanem Václavem Moučkou. Tématem jejich rozmluv bylo posilování ve víře, a zejména pak chlapcovo odhodlání být přijat ke studiu bohosloví v Hradci Králové na biskupském semináři.
V roce 1939 byl student Jan (ačkoliv si změnil příjmení, veden byl v matrice československé a v lednu 1939 vstoupil do církve římskokatolické) chápán jako Žid. Jeho otec pocházel ze staré, rozvětvené židovské rodiny, navíc matka byla napůl stejného náboženství. Zdůrazněme, že ani jeden ze zmiňovaných své židovství nejen nepraktikoval, ale především se k němu nehlásil. Rodina je při sčítání obyvatel k roku 1921 zaznamenána jako žijící v Kostelní ulici čp 6., Arnošt Tausik bez vyznání, manželka Marie pod česko-slovenskou církví a syn také. Podle Norimberských zákonů, které vešly v protektorátu v platnost v roce 1939, ale otec i syn byli považováni za Židy, a stejně tak s nimi bylo nakládáno.
Děkan Václav Moučka se poradil písemně s biskupskou konzistoří, jaký postup nejlépe zvolit. Souhlas se vstupem do semináře sepsal Janův otec, doporučující dopis dodal Václav Moučka a také Jindřich Dušek, biskupský vikář v nedalekém Knířově. A konečně Jan Tomský, coby čerstvý maturant, sepsal na konci července 1939 osobní žádost o laskavé přijetí do semináře.
„Nejdůstojnější Biskupské konzistoři v Hradci Králové.
V nejhlubší úctě podepsaný dovoluje si prositi o přijetí do kněžského semináře v Hradci Králové a žádost svou odůvodňuje takto:
Narodil se 5. června 1920 v Dobrušce dle přiloženého křestního listu a ne vlastní vinou byl u vyznání čsl., až poznav příležitostně církev katolickou, jako pravou církev Bohem ustanovenou, zatoužil z vlastního popudu po vstupu do ní, což uskutečnilo se letos v lednu…“
Pro řádné přijetí bylo třeba složit příslušné zkoušky. Zdá se, že v nich, stejně jako v očích všech, které v této věci oslovil, Jan obstál. Byl přijat ke studiu teologie. Naskytla se mu možnost směrovat svůj život cestou, kterou si očividně vysnil. Až do roku 1941 navštěvoval občas v Praze otce Arnošta. Čas vyměřený pro jeho život se ale rychle krátil. V červnu 1942 byl deportován do Terezína a v srpnu stejného roku odtud do Malého Trostince. Tam stopa Arnošta Tausika (později Tomského) neúprosně mizí s tisíci dalších Židů. Nikoho nezajímalo, že on sám se jím být nikdy necítil, řeč neuměl, do synagogy pravděpodobně chodil sporadicky a z náboženství vystoupil po smrti rodičů.
Jan dostal šanci žít a štěstěna mu přála. Zdárně se dočkal konce 2. světové války, ačkoli kdosi jeho úkryt v královéhradecké koleji prozradil. Spolu s dalšími původem židovskými studenty byl rychle vybaven doklady a poslán do Vratislavi na práce. Později vystoupil z církve, vystudoval archeologii, pořádal sbírky muzeí, vedl výzkumy a přednášel. Založil si rodinu a jeho potomci žijí dodnes.
Vysokomýtský děkan Václav Moučka nemusel brát v potaz žádost o pomoc chlapce původně s evidentně židovským příjmením. Ale rozhodl se pomoci, dát Janovi šanci.
Také třetí z „mužů naděje“, vysokomýtský děkan Václav Moučka, zemřel ve Vysokém Mýtě ((v roce 1953) a je pohřben v jednom z hrobů vyhrazených pro děkanství.
Jeden ze sedmi přeživších šoa z Vysokého Mýta Jiří Frischman (po 2. světové válce si změnil příjmení a stal se Fraňkem) v zápiscích o svém životě, předcích i rodině zmiňuje vzpomínku na svá studia na tamním gymnáziu. Tam se studentům v polovině 30. let 20. století naskytl vpravdě idylický obrázek:
„Vždycky před hodinou náboženství se katolický farář Moučka, evangelický farář Šuchman a pan rabín Lewi sešli, procházeli se po chodbě nebo po venku a dlouho spolu rozmlouvali v nejhlubším souznění…“
Pokud bychom byli všichni schopni vést naše životy v podobném duchu, pak bychom si ušetřili mnohé z toho, čím si nyní svět prochází. Tolik osobní myšlenka pisatelky těchto Srdcařů o naději.
PS.: Děkana Václava Moučku a jeho laskavost srdce se podařilo vykreslit v textu samotném. Alespoň pár řádků si zaslouží i evangelický farář Bohumír Šuchman. Během 2. světové války spolupracoval s odbojem a po prozrazení ilegální činnosti byl vězněn v Drážďanech. Trnem v oku se stal později i komunistickému režimu kvůli vydávání samizdatové literatury.
Jiří Lowit, učitel náboženství na vysokomýtském gymnáziu od roku 1935, byl předvolán do transportu 5. prosince 1942. Odešel s mnoha dalšími z Luže a okolí do Pardubic a poté do Terezína. Hned v lednu 1943 odjel transportem do Osvětimi. Naději na záchranu neměl.
