Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zařazovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 36 položek.
V r. 2021 byla do tzv. národního seznamu připsána „Zlatá sobota – praxe v průběhu mariánské pouti v Žarošicích“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Věra Colledani, někdejší členka týmu Regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu JMK, Masarykovo muzeum v Hodoníně.
Zlatá sobota je hlavní pouť v rámci církevního roku v poutním místě Žarošice u Kyjova. Každoročně jednotlivá procesí, převážně s účastníky v krojích, procházejí obcí s nosítky s honosně ozdobenými mariánskými plastikami ke kostelu sv. Anny. Zde následují barokní obřady: „odpros – pokora“ – což je individuální dialog s Pannou Marií a „poklona“ – kdy družičky i chlapci pozdravují Matku Boží a odevzdáváním věnečků naznačují, že jí nesou své srdce. Vrcholem je večerní liturgie a následný průvod s nosítky s osvětlenými mariánskými sochami, kdy se jednotlivá procesí seřadí na začátku obce a za zpěvu mariánských písní jdou průvodem ke kostelu. (Zdroj: https://www.nulk.cz)
V roce 2025 připadá Zlatá sobota na 13. září.
Jak tato krásná tradice, která v Žarošicích na jižní Moravě žije již téměř 240 let bez přerušení, vznikla a v čem je s ohledem na český i mezinárodní kontext z etnografického hlediska unikátní? A jak k tomu odkazuje v názvu statku „praxe v průběhu“?
Pouť v této podobě probíhá od roku 1785, historie poutního místa však sahá hluboko do minulosti. Podle legendy je spojována již s cyrilometodějskou misí. V kronice obce je první zmínka doložena k roku 1678. Původní místo mariánské úcty se ovšem nacházelo v kostele Mezi Vinicemi v místě osady Silničné (část Žarošic), která, dle historiků, vznikla již ve 4. století.
Uctívaná dřevěná socha Panny Marie vysoká 142 cm přiřazovaná k roku 1325 je dokladem okruhu působnosti starobrněnského kláštera cisterciaček. Darována byla pravděpodobně královnou Eliškou Rejčkou a pro starobylost poutního místa ji od počátku 17. století nazývají Starou Matkou Boží. K místu samotnému se váže také mnoho dalších velmi působivých legend.
Důležitou událostí pro existenci poutě v současné podobě je však bezesporu zákaz jejího konání a rušení klášterů císařem Josefem II. Kostel v Silničné byl na jeho příkaz v roce 1785 uzavřen, plastika byla přenesena do nedalekého kostela sv. Anny. Dle ústní tradice věřící vnikli do kostela, milostnou sochu uložili na nosítka, zapálili svíce a kolem osmé hodiny večerní ve slavnostním průvodu ji za zpěvu přenesli do Žarošic. Na památku této události se koná večerní světelný průvod se sochami Panny Marie a patří k vyvrcholení hlavní zářijové poutě.
Její unikátnost spočívá především právě v nezměněném průběhu, nepřerušené poutní tradici, a to ani v důsledku potlačování projevů náboženského života ve 2. polovině 20. století, a především v dodržování v českém prostředí ojedinělých barokních reliktů. Praxí v průběhu mariánské pouti je tedy myšlen celodenní program s pokorou, odprosem a poklonou milostné soše, žehnání pramene ve Zdravé vodě (nyní již místní části Žarošic) a především večerní průvod s osvětlenými sochami za zpěvu písně Před věky zvolená, Panno Maria, která právě doprovázela přenášení sochy ze Silničné do Žarošic. Význam staletého poutního místa podtrhla i korunovace sochy papežem Janem Pavlem II. v roce 1995 na Svatém Kopečku u Olomouce.
Jaký je počet farností vypravující na Zlatou sobotu společně s poutníky také ozdobené sochy Panny Marie, kolik procesí na akci přichází? Jak se jejich počet vyvíjí?
Počet farností se opravdu vyvíjí, každoročně se mění. Ale jsou farníci, bez nichž se pouť, navzdory počasí, epidemii či jiným překážkám, neobejde. Jmenujme především poutníky z Dolních Bojanovic nebo Mutěnic. Většinou ještě i v současné době putují do Žarošic pěšky, mají předem domluvené zastávky, které se po staletí nemění. Po cestě pozdravují modlitbou všechny kříže a kapličky. V čele procesí jdou starší bratři, kteří předzpěvují. Snad právě proto se jim v minulosti říkalo také Mariánští slavíčci. Často je za jejich dlouhou obětavost oceňoval písemnou pochvalou sám brněnský biskup.
Obyvatelé obce Žarošice již po desetiletí poskytují poutníkům ze vzdálenějších obcí i ze zahraničí své domy jako prostory pro odpočinek a oblékání do kroje. Není výjimkou, že se procesí z jednotlivých obcí neustále vrací k jednotlivým rodinám již po několik generací. V jejich domovských farnostech při návratu z pouti probíhá slavnostní vítání poutníků, zakončené požehnáním. Výzdoba kostela sv. Anny je záležitostí nejenom domácích farníků, ale žen z celého regionu.
Uvažujete o možné nadnárodní nominaci do UNESCO? Kult Panny Marie je silný zejména v zemích s převážně katolickým obyvatelstvem, jako Itálie, Španělsko, Portugalsko, Francie, Polsko, Irsko a země Latinské Ameriky. Má tradice spjaté s mariánskou zbožností už UNESCO podchycené, případně vidíte šanci opět toto téma novou kandidaturou otevřít?
Každopádně by to byla velmi zajímavá práce navštívit podobné pouti v Evropě (i ve světě). Pokud mám ale aktuální informace, tak zatím mariánská zbožnost není předmětem zápisu. Předpokládám, že ČR iniciovat zápis nebude, ale pokud by nás někdo oslovil, tak bychom se rádi přidali.
Jak probíhala příprava nominace statku? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? S jakými obtížemi jste se museli popasovat?
Nominaci jsme připravovaly společně s PhDr. Hanou Dvořákovou, emeritní vedoucí Etnografického ústavu Moravského zemského muzea, která se poutěmi zabývala dlouhodobě. Žarošice se nachází na Hanáckém Slovácku, tedy ve folklorním subregionu Slovácka, což je zase moje doména. V rámci společné práce v odborné komisi pro tradiční lidovou kulturu při odboru kultury a památkové péče Jihomoravského kraje vyplynula myšlenka ze společných diskuzí. Zápisu na celostátní seznam předcházel zápis na Seznam nemateriálních statků Jihomoravského kraje v roce 2020. Výzkum tedy započal v roce 2018 a jeho výstupem nebyly jenom úspěšné nominace, ale i brožura „Zlatá sobota v Žarošicích“ s publikovanými výslednými poznatky.
Pouť je natolik unikátní, že zápis byl jasnou volbou. Ovšem nastala nechvalně známá epidemie, která výzkum komplikovala. Přesto, že bylo omezení kulturních a společenských akcí, se i v roce 2020 konala. Vzhledem k tomu, že poutníci jsou vstřícní lidé, tak se nám pracovalo velmi dobře. Vyzpovídaly jsme účastníky poutí z několika obcí, navštívily jsme místní muzeum. Nápomocní nám byli také opat kláštera v Nové říši Rmus. D. Marian Rudolf Kosík OPraem a bratr Cyril z kláštera na Kapucínském náměstí v Brně. Náročný byl především poměrně rozsáhlý srovnávací výzkum dalších mariánských poutí na území ČR. Vzhledem k oblíbenosti patronky se koná mnoho lokálních poutí i v menších obcích.
Kdo jsou nositelé statku? Zaujalo mě, jak intenzivní a obětavé bylo dříve zapojení místních, kteří poskytovali své domy poutníkům k přespání nebo převlečení se do krojů. Jak je tomu dnes? Jak se tradice vyvíjí? Pomohl zápis jejímu rozvoji? Překvapilo vás něco na poslední redokumentaci?
Nositelem statku je široká obec věřících napříč Českou republikou s přesahy k nejbližším sousedům (Slovensko, Rakousko), pevně spojená s regionální komunitou. Role jsou přesně dané, a i v průběhu století relativně neměnné. Organizátoři se rekrutují mezi farnostmi a dobrovolníky, finanční náklady nesou jednotliví účastníci. I zde ale zaznamenáváme vývoj. Velká část poutníků využívá k dopravě vlastní automobily nebo farností (někde i obcí) nabízené autobusy. I přes to, že se stále využívá poskytování prostor k převlékání do krojů (především v ženských krojích se nedá pohodlně a bezpečně cestovat), účastníci přejíždějí po ukončení poutě domů.
Během let se vybudovalo někdy i trvalé přátelství mezi poutníky a rodinami, které jim v minulosti poskytli zázemí, často i na přespání ve stodolách, mlatech, na půdách. V současné době jde především o možnost občerstvení a převlečení se do krojů. Obyvatelé Žarošic k postavení hostící obce přistupují opravdu zodpovědně, chystají do průjezdů svých domů lavice a stoly. A i když už si většinou poutníci přivážejí občerstvení s sebou, domácí koláčky jsou nezbytností.
Představte si tedy, že poutník brzy ráno po společné modlitbě vyjde pěšky ze své obce a doputuje do Žarošic. Zde se účastní žehnání pramene, později se převlékne do kroje a spolu s ostatními přinese sochu Panny Marie do prostranství za kostelem. Následuje bohoslužba, může být přítomen zpovědi. Večer pak probíhá hlavní procesí. Po něm poutník nasedne do auta nebo autobusu a odjíždí domů. Ráno – tedy v neděli – jej stejný dopravní prostředek odveze zpět do Žarošic, kde se připojí k zásvětné pouti, poté putuje pěšky zpět do své farnosti.
Rozvoj pouti zcela určitě nesouvisí se zápisem, ale spíše s duchovním prožitkem, který tato festivita nabízí. Patrné zvýšení ale zaznamenal počet pěšky putujících procesí. Periodické dokumentace probíhají vždy sedm let po zápisu, dojde tedy na ně v letech 2027 a 2028. Pouť ale sledujeme i například prostřednictvím příspěvků na sociálních sítích.
Jak přebírá tradici mladá generace? Má o ni zájem? Jaká je účast krojované mládeže?
Z výpovědí respondentů bylo více než jasné, že se poutě účastní od dětství, kdy ji většinou absolvovali se svými prarodiči. Mezigenerační přenos je evidentní bez ohledu na socio-profesní skupiny. V odpovědích mladších účastníků zaznívalo, že: „pravidelná účast v Žarošicích je v nich geneticky zakódována“. Mladí se účastní jednak prostřednictvím svých farností, jednak spolu s rodinou. O narůstajícím zájmu svědčí rozšíření počtu sloužených mší tak, aby obsahově zůstala Zlatá sobota zachována.
Celá pouť opravdu nese punc výjimečnosti umocněné sváteční náladou nejenom mladých lidí. Nerada bych zabíhala do sociologických studií, ale stejně jako v minulosti je tato pouť i možností k prvním vzájemným společenským kontaktům. Každé z procesí má svoji krojovanou družinu, tedy ty, kteří nesou na svých bedrech nosítka, a pak družičky, které přidržují pentle uctívané sochy. Mnoho z účastníků zpětně obnovilo obřadní oděv těchto dívek.
V našem seriálu Cestou na Seznam se setkáváme poprvé s konstatováním předkladatelů nominace, že se o životaschopnost tradice do budoucna neobávají. Z čeho takový optimismus pramení? Nevybírá si na místě ani overturismus nějakou daň?
Náš optimismus vychází především z historie – mnoho staletí trvající poutní tradice zůstala nepřerušená a v dnešní barokní podobě se uchovala tři a půl století. Transgenerační přenos je evidentní a v takto dlouhodobém časovém rámci zůstává de facto determinujícím činitelem; pouť si doposud podržela svou unikátní anachronickou podobu, současně je ale pokaždé znovu tvořena a aktualizována prostřednictvím tvůrčího vyjádření jejích nositelů – ať už prostřednictvím výběru oděvu nebo výzdobou nosítek s plastikami madon. Genius loci je hmatatelný.
S nadměrným zájmem poutníků se Žarošičtí potýkali už v minulosti. V kronikách nalezneme několik zmínek o tom, že návštěvnost byla vysoká, místní hostince nápor nezvládaly, a zákazníci tudíž hledali další zdroje v podobě pouličního prodeje občerstvení, kterým se zabývaly místní ženy. Obapolná vzájemnost žarošického lidu a kramářů s poutníky bývala prý přátelská, plná ochoty, přecházela z pokolení na pokolení a pomáhala životu v obci. Pro rychlé občerstvení četných zájemců byl příznačný i způsob konzumace. Polévku servírovali na talířích položených na lavici, k níž si kupující klekali. V dnešní době občerstvení zajišťují taktéž místní hostince, poskytuje je třeba muzeum v rámci svého komunitního centra a každopádně stánky lemující hlavní silnici. V Žarošicích je na každém kroku vidět, jak dobře se na dvoudenní nápor poutníků místní připravují.
Barokní písně, noční procesí, bohatá přehlídka krojů z různých krajin, duchovní rozměr, ale také pouťové stánky. Esteticky i emočně působivý celodenní program nejen pro věřící. Co vás osobně na této starodávné tradici fascinuje a jaký prožitek v dnešní době umožňuje zakusit?
Poprvé jsem navštívila pouť se svými babičkami v době mého dětství, tedy ještě v období socialismu. Určitě pro mne měla v té době pouť i další rozměr. Obě moje babičky byly silně věřící, byla to taková tichá víra, vycházející z nitra. Když jsem se tedy po dlouhé době dostala do Žarošic, celé místo na mne působilo nesmírně pozitivně a přinášelo právě ten do pozadí odsunutý vnitřní klid. A to si myslím, že je hlavní důvod, proč se opětovně vracejí i mnozí další. A pevná víra. Svědčí o tom i každoroční množství votivních darů. Duchovní stránku nezbytně doplňuje i ta materiální. Pouťové stánky doznaly velkých změn a asi je na místě říct, že ne všechen sortiment konvenuje s tradičním konceptem této unikátní události.
