V původně zchátralém domě začali vrstevníci nejen bydlet, ale také v něm pořádat kulturní a vzdělávací akce za účelem podpory lokality a místní komunity. Potkaly jsme se loni na konferenci o participaci v umění a kultuře Heart Beats! a její vystoupení v rámci panelu Environment a udržitelný rozvoj v praxi bylo v mnohém inspirativní.
Sociální družstvo Vzletný racek vzniklo před třemi lety. Letos v květnu jste ukončili rekonstrukci vily. Kláro, na úvod se musím zeptat, jak dlouho tu žijete? Proč jste se rozhodla k tomuto typu spolubydlení a jak vnímáte jeho výhody a nevýhody? Kdo jsou vaši spolubydlící, co vás spojuje a jak řešíte potřebu soukromí?
Já sama v děčínské vile bydlím přes dva roky, přistěhovala jsem se v červnu 2023. Můj osobní důvod byla chuť odejít z Prahy, kde jsem dostudovala vysokou školu a cítila jsem z ní jako z velkého města hodně unavená, a taky se mi nechtělo dávat většinu výdělků za nájem. Zároveň jsem v Praze měla většinu přátel a odejít jen tak naslepo někam do okresního města by bylo asi náročné, proto cítím, že jsem měla obrovské štěstí, když jsem narazila na družstvo a mohla se k němu přidat. Jako všechno, takové spolubydlení má své světlé i stinné stránky – ale když vezmu v úvahu, o jak velký a starý dům jde, kdyby v něm člověk chtěl bydlet sám nebo například jen s partnerem, nedělá nic jiného než opravy nebo uklízení. Takto se starost o dům a zahradu rozloží, stejně jako třeba výdaje za jídlo. Zároveň si nemyslím, že spolubydlení více osob znamená rezignování na soukromí – když se dobře nastaví pravidla a lidé jsou schopní mluvit o svých potřebách, dá se fungování nastavit ke spokojenosti všech. Zároveň dům je opravdu velký, má zahradu a člověk se cítí jinak, než kdyby v deseti členech bydlel v bytě.
Spolubydlící jsou různí, každý se nachází v jiné životní situaci (někdo pracuje, jiný studuje či pečuje o malé dítě) a motivace se taky liší – pro jednoho šlo o možnost bydlet komunitně a podílet se na činnosti družstva, jiného lákal Děčín a jeho krásné skalnaté okolí, někdo měl v družstvu nejlepší přátele a chtěl s nimi trávit víc času, pro dalšího byla lákavá představa nízkého nájmu a obecně levnějších životních výdajů, než je tomu ve velkých městech. Případně kombinace těchto faktorů. Spojuje nás to, že všichni chceme to nejlepší pro dům a družstvo a taky chuť dělat věci společně – ať už v rámci naší party nebo v širším děčínském okruhu.
Jak Družstvo Racek vlastně funguje? Můžete více objasnit genezi a okolnosti jeho vzniku? Jak financujete opravy a provoz? Jak vám pomáhá spolek Sdílené domy a jak s ním spolupracujete?
Sociální družstvo je právní forma, která stojí na tom, že jednotliví členové a členky mají podíl ve společném projektu (nemusí jít jen o dům, ale třeba o družstevní podnikání), ale majitelem domu je družstvo. V praxi to znamená, že kdyby měl projekt nějaké problémy a nedejbože dluhy, nepůjdou za jednotlivými lidmi, ale za touto právní entitou. Družstevníci taky nezůstávají v projektu uvázáni navždy a kdyby se jim změnila životní situace, můžou odejít a družstvo místo nich získá třeba někoho jiného. Celý tento způsob práce (i přemýšlení nad věcmi) je hodně participativní a kolektivní, což snímá velkou tíhu z jednotlivců, naopak klade důraz na společné řešení věcí a vyžaduje od zainteresovaných čas účastnit se společných porad, kde ladíme svoje představy a plánujeme.
Konkrétní motivace zakládajících členů se dá shrnout jako frustrace z krize bydlení – dlouhodobě nedostupné vlastnické i nájemní bydlení pro naši generaci a stres z ročních nájemních smluv a nejistoty ohledně budoucnosti je vedl k tomu, že chtěli jistotu v podobě vlastní nemovitosti. Zároveň by na ni jako jednotlivci neměli peníze a taky je lákala myšlenka dělat věci společně, otevřeně a se zapojením domu do širšího okolí. Z této rovnice vzešla myšlenka dělat to družstevní cestou.
Finance získává družstvo hlavně z nájmů (ať od bydlících nebo poskytováním prostorů různým skupinám na jejich vlastní aktivity), případně z darů (viz https://www.darujme.cz/projekt/1206637) a půjček. S penězi musíme obezřetně hospodařit, aby vyšly na výdaje, které dům vyžaduje. Opět jde ale o princip, že částky na opravu domu nejdou z kapsy jednotlivých členek a členů, ale ze společného družstevního rozpočtu.
Družstvo vzniklo inspirováno jinými projekty ve Sdílených domech – a ten zase bere inspiraci z Německa a Mietshäuser Syndikatu, jenž sdružuje podobných projektů několik set. Jedná se o síť domů kolektivního bydlení, která se snaží společně se podporovat, sdílet dobrou praxi i slepé uličky, šířit svoji myšlenku v médiích… My jsme řadovým členem – podílíme se na fungování spolku a zároveň z něj čerpáme výhody, tedy že můžeme být v kontaktu s ostatními, řešit otázky právní i prakticky rekonstrukční. To nám šetří spoustu času (a možná i peněz), které bychom vkládali do zkoušení metodou pokus-omyl. Více o Sdílených domech lze zjistit na jejich stránkách www.sdilenedomy.cz.
Velká počáteční vize projektu počítala s tím, že se z vily stane polyfunkční dům, který bude sestávat z bytových jednotek, ateliérů, kulturního centra a v garáži vznikne cyklodílna, kam si lidé přijdou opravit kola. Má už reálnější obrysy?
Tato vize se malými krůčky přibližuje k realitě. Kolaudaci na polyfunkční dům máme, takže aktuálně nás v horních patrech bydlí jedenáct, spodní patro se využívá jednak jako společný prostor a taky místo, kde hostíme návštěvy a kolektivy, které u nás třeba chtějí strávit víkend. V domě proběhla řada akcí, nejde o nic pravidelného, i proto, že dům byl donedávna v rekonstrukci. Původní vize se průběžně vyvíjí a morfuje, podle toho, na co je aktuálně v kolektivu chuť a síla.
Už nyní pořádáte kulturní a vzdělávací akce pro lidi z okolí. O co jde a mají o tato témata místní zájem? Jaká akce byla zatím nejúspěšnější? Je naopak něco, co vás trápí a ráda byste změnila?
Nejúspěšnější byly zatím asi vždy zahradní slavnosti, což je setkání s hudbou, občerstvením, aktivitami pro děti, otevřené pro kohokoli z Děčína i okolí. Jejich hlavní myšlenka spočívá v tom seznámit se s lidmi v okolí a zažít spolu hezké odpoledne. Setkávání a snaha o síťování se s místními, jednotlivci, spolky i podniky, je asi hlavní „téma“, občanská společnost a osobní vazby nám přijdou důležité a jako nejefektivnější nástroj proti přílišné osamělosti a individualizaci.
V médiích se teď hodně mluví o případném nástupu autoritářství (i třeba ve spojitosti s AfD v Sasku, které je od Děčína co by kamenem dohodil) a my si myslíme, že demokracie neznamená jen jít jednou za čtyři roky k volbám, ale je potřeba ji budovat každodenně, třeba vlastním zapojením se do spolkového života ve svém městě nebo „jenom“ tak, že se člověk bude znát se svým okolím.
V naší vile taky proběhla letní škola spravedlivé transformace pro mladé lidi, členové našeho družstva se snaží o založení demokratické energetické komunity, spolupracujeme například s Ústeckým pridem nebo místní galerií ve veřejném prostoru či městskou knihovnou. Máme taky velkou zahradu, na níž jsme pořádali brigády, a ty brali jednak jako možnost společně se něco naučit (jedna z družstevnic nadesignovala zahradu podle principů permakultury), jednak si něco dobrého odnést. Žádná akce se nezavděčí všem, s čímž počítáme a snažíme se, aby byly pestré.
Samozřejmě, že úvodní představy se liší od reality, ale tak je to se vším. Některé věci jdou pomaleji, než jsme si třeba vysnili, i organizace takové akce, jako je odpolední zahradní slavnost, vyžaduje spoustu hodin práce s přípravami, takže aktuální nabídka hodně souvisí s vytížením družstevníků i celého domu. Ale nedá se říct, že by mě to přímo trápilo, spíš jde o takový „reality check“.
Své vystoupení na zmíněné konferenci Heart Beats! jste zakončila větou: „Udržitelná budoucnost je lokální.“ Co to pro vás znamená v praxi?
Jedním z klíčů ke spokojenosti je pocit bezpečí a dobrých vztahů, a ten by neměl končit jenom při odchodu z osobní nemovitosti, ale měl by přesahovat i do sousedství, na úroveň města, kraje, širšího okolí. Tak můžou vznikat místa, ve kterých se bude lidem dobře žít a budovat něco trvalého, z čeho můžou ve finále profitovat všichni. O to větší smysl nám dává takové místo budovat v regionu, jako jsou severní Čechy, který se roky potýká s řadou problémů. Nemyslíme si, že činnost jednoho družstva je pro Děčín nebo Ústecký kraj samospásná, ale chceme přispět takovou měrou, jakou dokážeme.
