Román je až bulvárním bedekrem po starých místech a téměř zapomenutých příbězích, které si původní obyvatelé odnesli s sebou. Je ale také vhledem do dilemat a pohnutek obyčejných lidí, kteří se v tomto regionu přelévali strháváni proudem světových dějin.
„Čtenáři z Bruntálu a z Krnova v knihách Pavla Šuby rozpoznají skutečné události a osobnosti, které se staly předlohou literárních postav a příběhů. Přemýšlí o řetězci příčin a následků. Řeší, jak by se sami zachovali na místě literárních hrdinů,“ shrnul letitý regionální reportér František Kuba, který se historií Bruntálska dlouhodobě zabýval.
Vydání knihy na pomezí románu a reportáže kvitují i němečtí rodáci. Je v ní totiž mnoho názvů a míst dnešním Krnovanům pravděpodobně neznámých. „Zmírňuje to damnatio memoriae (vymazávání vzpomínek), které kromě vyhnání sudetské Němce také zraňuje,“ řekl předseda krajanského spolku německých rodáků Heimatkreis Jägerndorf Lorenz Loserth o mizející paměti.
„Drásající pro mne bylo sledovat tragické osudy krnovských Židů,“ přiznává Pavel Šuba. „Překvapil mě osud krnovské synagogy, která měla být o Křišťálové noci vypálena, stejně jako v dalších městech. Dokonce i v dobovém tisku jsem objevil zprávy o tom, že shořela. Z poněkud tajemných důvodů toho byla ušetřena. Nejvíc mě ale zasáhl příběh holčičky z Albrechtic, kterou vybrali, aby předala kytici Adolfu Hitlerovi. Z dobových materiálů jsem zjistil, že ji pak za to Češi po válce nejspíš zastřelili. Šokovalo mě, když mi z Muzea v Krnově shodou náhod poslali fotografii, na které byla právě ta holčička!“ dodal Pavel Šuba.
Autor si celou dobu při psaní sám kladl otázku: Má ještě smysl říkat pravdu, i když třeba bolavou? Předseda krajanského spolku Lorenz Loserth v tom má jasno: „Hledat pravdu, to je poslední úkol, který stojí jak před námi sudetskými Němci, tak před českou stranou.“
Také proto vydání knihy finančně podpořil i Česko-německý fond budoucnosti. Ač se jedná o beletrii, „Fárplán Krnov“ lze skutečně použít jako netradičního průvodce a procházet se s ním po městě. Už jen proto, že text doprovází dobové pohlednice z míst, která prošla za poslední století zásadní proměnou.
Anotace:
Josef Böhmisch tentokrát oskvotuje lavičku na peróně bruntálského nádraží. Vyhlíží Annu Marii, dětskou lásku, kterou ztratil na konci války – při divokém odsunu sudetských Němců z Krnova. Jenže s Annou Marií se ze zamlžené minulosti vynoří i bolavé reminiscence. Na fárplánu pro výpravu do současného Krnova, ale hlavně bývalého Jägerndorfu, se objevují nahnědlé kaňky.
Ukázka:
„Do Krnova? Chceš mě zabít?“
Jako by ho Zuzana lákala na výlet do nejnižšího patra pekla. Seděli v Bruntále před panelákem u Kobylího rybníka na jeho lavičce, rozuměj na lavičce Josefa Böhmische, o čemž naprosto jasně referovala mosazná cedulka. Stařík se evidentně dobře vyspal. Dobře, což nebylo dobře pro celé jeho okolí. Zuzanu nemohla Böhmischova kousavost nijak ranit. Byla už zjevně imunní. Nebo si to aspoň myslela.
„Nechci tě zabít. Chci ti udělat radost. A taky sobě. Poznat to město. Ale hlavně, pojedeme tam s Annou Marií… “
„Do Krnova! Do Jägerndorfu!“ teatrálně si zakryl obličej: „Krnov není jenom kebab s kofolou, děvenko. Krnov je především konec světa, okraj srázu. Město vyděděnců, uprchlíků, šejkr národností, pomatených jazyků, Babylón. Ano, český Babylón. A v Babylónu se dá udělat jedna jediná smysluplná věc, a to otevřít si jazykovku, jako jazykovou školu. Ale obávám se, že v Krnově by ani tohle nedopadlo dobře.“
„Dědo!“
„Ne. Ne, ne, né! To po mě nemůže nikdo chtít. Krnov. Jen si to představím, už mě začínají bolet nohy, už mě svírá hlad! Slyšíš?“ ukázal tentokrát na svůj žaludek. „No jen si poslechni!“ Až skoro myslela, že to myslí vážně. „Já jsem se přeci narodil v Bruntále a zemřu v Bruntále. Krnov je slepá ulice na slepé mapě!“
Zuzana se rozhodla nezdržovat a rovnou vytáhla nejvyšší trumf: „Já jsem z Krnova…“
Böhmisch jako by neslyšel, dál si klokotal; o Krnově, kterému by se měl přidat háček nad en a byl by to Krňov, jakože Usychov, Odumíralov, nebo tak něco, o obyvatelích města mluvil jako o Zakrněncích, prostě – snažil se všechno kolem Krnova jakýmkoli způsobem zprznit, poškodit, devastovat, aby dal dostatečně najevo svůj nekonečný odpor… až mu konečně došlo, co právě slyšel.
„Cože jsi?“
„Slyšels dobře, jsem rodilá Krnovanka. I když se naši rok po mým narození odstěhovali, takže to tam vlastně moc neznám.“
„To, to…“ rozhodila ho snad jen na vteřinu, pak už, s hranou lítostí a posměškem v hlase, ale hlavně opět pevný v podpatcích, dodal: „To nevadí…“
„Jak, nevadí? Pomlouváš moje rodné město!“
Rozesmál se. Naprosto nelogicky. Hystericky. Na celé kolo. Na celý rybník. Na celé sídliště Dolní.
————————————————————————————————————————-
Pavel Šuba (1976) je novinář a publicista. Dlouhodobě se věnuje historii Jeseníků. Napsal román o zaniklé osadě „Klíč k Morgenlandu“, za rozhlasový dokument na toto téma získal v roce 2020 Česko-německou novinářskou cenu. Jeho další kniha „Na sudetských horách se nezpívá“ se v roce 2024 dostala do finále Mezinárodní ceny Šumava litera.
