Dlouho jsem přemýšlela, jak pojmenovat text, který právě začínáte číst. Příběh, který se opravdu stal? Ano, to by byl hezký název. Hezký a pravdivý zároveň, a to se hned tak nevidí. Na druhou stranu, v souvislosti s událostí, o které vám budu vyprávět, mi poprvé padly oči na pečlivě nadepsaná slova Poslední věci člověka.
A tehdy začal ten příběh…
Před několika lety jsem byla hostem v seniorském domově ve Vysokém Mýtě. Vyprávěla jsem o hudbě a lidech s ní spojených. Mezi jinými jsem zmínila také jméno Josefa Jetmara, evangelického faráře a milovníka hudby. Po setkání mě oslovila sestřička z personálu a svěřila se, že má v přihrádce psacího stolu desky s literární pozůstalostí. Kdysi je prý zachránila ze sklepa, kde byly vyhozené k likvidaci. Sama nevěděla, co si s nimi počít, ale něco jí bránilo v tom, aby je odhodila do koše. Jak tak poslouchala moje povídání se seniory, usoudila, že by mě mohl obsah zaujmout. Pak se pár let nic nedělo. Až mi jednoho dne v kanceláři zazvonil telefon. Volala mě ona sociální pracovnice. Prý se rozhodla odejít ze zaměstnání a ráda by mi svěřily desky, které tak dlouho opatrovala. Za pár týdnů na mě v muzeu ve Vysokém Mýtě čekaly hnědé kartonové desky. Obálka byla nadepsaná slovy Poslední věci člověka. Po chvilce váhání, zda mi to vůbec přísluší, jsem je otevřela. Uvnitř jsem našla doklady, archiválie, fotografie a básně psané na tenkém papíru na psacím stroji, označené iniciálami autora S. J.
Žila, byla jedna dívka Bohuslava. Říkalo se jí Sláva a stejnou zkratku používala na dokladech. Podle fotografií z mládí holka jako lusk, sportovní typ, jakému se v dobách našich babiček říkalo tehdy oblíbeným slovem „žába“. Tohle pojmenování mám spojené s černobílými romantickými filmy. A právě v téhle době Sláva žila, studovala v Praze, jezdila vlakem, byla členkou Klubu turistů a později psala básně, které podepisovala S. J. Tak bych asi nejlépe představila Bohuslavu Kašparovou. Prozatím ani nevím, kdy a kde se narodila. Adresy bydliště na dokladech se různí, datum a místo narození uvedeny nejsou.
Ty dávné ohmatané desky mi svým obsahem postupně umožnily poznat Slávu i její předky. A jak se později ukázalo i její dosud žijící příbuzné. Z fotografií jsem mohla vyčíst nejen Slávčinu podobu. Na snímcích z pozdější doby se vedle mladé, elegantní a drobné dámy začala objevovat mně povědomá tvář. Josef Jetmar, znalec hudby, evangelický farář ve Vysokém Mýtě, kde patřil mezi uznávané osobnosti. Vzhledem k jeho profesi jej totalitní režim perzekvoval. Právě on se stal Slávčiným manželem.
A co vše je možné vyčíst z autorčiných básní? Až mě překvapilo, jak moc jsou výmluvné. Babička, tak se jmenuje báseň z roku 1962, končí slovy: „Na hřbitůvku lozickém, kde lehká je zem, má babička s dědečkem spí svůj věčný sen“. Vida, tak Sláva zřejmě pocházela z vesnice Lozice. Tu dobře znám, tudy pravidelně jezdím a každý rok na jaře procházím při turistickém putování.
Text dále naznačuje, že babička se jmenovala Kateřina, narodila se na Vysočině v rodině písmáka a s knihami v uzlíku odešla z domova v době prusko-rakouských válek, vdala se za zvoníka a hrobníka v Lozicích. Rodina žila v domku pod kostelem u řeky.
V básni Maminka se uvádí, že maminka se jmenovala Fanynka a učila se v Berlíně vyšívat a mluvit německy. A tam se do ní zakoukal místní farář z kostela na kopečku.
Zdá se, že rodina měla blízko k evangelické víře i ke kostelu. Žasnu, obvykle básně nečtu a najednou v těchto s láskou psaných řádcích vidím celou rodinu, předky, někdy i žal pisatelky nad úmrtím blízkých osob. A také se dovídám o místech, kde ti lidé žili a kde jsou pohřbeni.
Co zkusit štěstí a najít jejich dům? A hlavně, napadlo mě, co když někomu tahle složka chybí? Třeba má Sláva příbuzné… A plán byl na světě.
Obec Lozice není veliká, lemuje protékající říčku. Kdysi tu žilo hodně evangelíků a ti tu mají i kostel. Domků, které by odpovídaly popisu, tady mnoho není. Kostel na kopečku skutečně stojí, pod ním u řeky jen pár domů.
O pomoc poprosím místní paní starostku a paní kronikářku. Sejdeme se pozdě večer během jednoho zimního víkendu. Chceme vyzkoušet, co by se z mých poznámek ještě dalo vyčíst, a telefonujeme prvnímu adeptu. Muži, který by v souvislosti s příběhem mohl přicházet v úvahu.
Po chvilce vyzvánění skutečně kdosi hovor přijme. My tři ženy – nutno podotknout, že asi trochu zmateně –, začínáme vyzvídat. Může být tento muž tím, koho hledám? Zprvu tomu nic nenasvědčuje. Odpovědi jsou spíše neutrální, hlavně ale nejisté. A tak se odhodlám, společnice posunkem umlčím a vyslovím několik přesně směřovaných otázek. Vzápětí je jasné, že jsme se trefily. Muž potvrzuje, že si pamatuje tetu Slávu. Šel jí do dokonce na pohřeb. Ano, jejím manželem byl pan Jetmar. Jen o existenci rodinných památek neměl ani tušení. Domluvíme se na setkání a s pocitem neuvěřitelné euforie se loučíme s neznámým.
Jakmile mám potvrzené číslo popisné domu, je mnohem jednodušší hledat i mezi archy sčítání obyvatel. A tak získávám další cenné střípky příběhu jednoho domu a jedné rodiny.
V roce 1880 v domku čp. 25 žila Slávčina babička. Jmenovala se Kateřina, pocházela z Hněvětic, provdala se za Josefa Hlaváčka, obuvníka a domkáře, všichni byli reformovaní evangelíci. Jedno z dětí se jmenuje Františka, což bude v jiné části básně zmiňovaná maminka. Ta, do které se zamiloval pan kazatel z kostela, ta, která se v Berlíně učila vyšívat.
Jednou za rok si usmyslím výlet pro veřejnost a ráda při zastávkách vyprávím o pověstech a památkách, které zmizely, i těch, které dodnes stojí, a o příbězích dávno odvátých časem. Proto, aby nebyly zapomenuty, proto, aby se alespoň pro tu krátkou chvíli vracely mezi posluchače.
Na konci dubna roku 2025 prošel vsí Lozice zcela záměrně pochod milovníků chůze a příběhů. Krátce před výletem jsem napsala muži, kterého jsem nikdy neviděla a jehož znám jen po telefonu. Muži, kterému musím vrátit Poslední věci člověka. Sdělila jsem mu, že se chystám k návštěvě vesnice a můžu s sebou vzít i archiválie jeho předků.
A stane se zázrak! Opravdu. A to na zázraky nevěřím a říkám jim náhody. Během prohlídky lozického kostelíka seznamuji posluchače s příběhem, který se mi stal. Příběh, který teď čtete. A najednou otevřenými dveřmi za námi vchází ten, kterému složka náleží. Synovec Slávy Kašparové (Jetmarové). Předám mu ji. Vím, že musím. Takhle jsem to přece chtěla, ale zároveň tuším, že mi Poslední věci člověka budou chybět…
Zbývá ale ještě něco. Ještě jednu věc musím udělat. Nic z toho by se nepřihodilo, nebýt jedné sestřičky, která opouštěla práci a které složka v šuplíku psacího stolu ležela tolik na srdci. Musím ji vyhledat, vždyť je nedílnou součástí příběhu. A tak sedám k počítači a na adresu jejího pracoviště posílám dopis. Ale nic se nestane, očividně už tam nepracuje a adresu nikdo neobsluhuje. Nakonec se odhodlám a napíšu řediteli Domova pro seniory. Poprosím ho o pomoc. Bála jsem se, a to hodně, že kvůli GDPR, nebude souhlasit. A stal se zázrak! Nebojte se, už opravdu poslední. Za pár týdnů se mi ozve hledaná sestřička ze seniorského domova. Vše jí po telefonu vysvětlím a její radost je nepředstíraná, upřímná a obrovská.
Jsem si vědoma celé řady šťastných náhod, které mě provázely. A jsem vděčná za to náhodné vnuknutí myšlenky – zkusit najít někoho, komu udělám radost. A je jedno, zda to bude radost z nalezených a dosud netušených dokumentů rodiny, nebo snad radost z dobrého konce příběhu. Či radost každého z vás, kdo jste dočetli až sem. Za všechny ty drobné radosti a náhody cestou díky. Dělají život veselejším.
Josef Jetmar (1901-1964), farář církve evangelické, sbormistr spolku Otakar ve Vysokém Mýtě, muž nádherného hlasu, manžel Bohuslavy Kašparové.
Bohuslava Jetmarová, rozená Kašparová (1907-1999), milující manželka, majitelka Posledních věcí člověka. Manželství bylo bezdětné.
