Hltal a pil ta vzácná slova…
křídla mu ta kniha dala
a svázaného ducha odpoutala.
Emily Dickinsonová
Co víc si může mladý člověk přát, než se ve správný čas setkat se správnou knihou…
Ano, velká literatura, myslím beletrie, nás v době dospívání – někdy mezi patnáctým až dvacátým rokem života – může hodně ovlivnit, nevím ale, jestli na celý život. Ve zmateném období dospívání může beletrie, ten koktejl emocí a vášní, napáchat škody, ale také inspirovat. Bohužel, moderní literatura neposkytuje radost ze života. Šťastný, kdo stihne přečíst klasiku. Můj otec říkával: „Co nepřečteš do osmnácti, to už přečíst nestihneš,“ což samozřejmě neplatí o literatuře odborné nebo filosofické, k níž se člověk naopak dostává ve zralejším věku. Nechápu, myslí-li si dnešní gymnazisté – doufám, že nevelká menšina –, že internet knihy nahradí. Jistě, někteří si s ním vystačí, pokud ale hodlá mladý člověk získat solidní vzdělání a chce se vydat na dobrodružnou cestu intelektu, musí se naučit myslet sine ira et studio a měl by se mít před interaktivní obrazovkou počítače na pozoru. K opravdovému studiu a hloubavému čtení patří především klid a soustředění nad často složitým, obsáhlým textem, možnost meditace i návratu k předchozím pasážím s výpisky všeho podstatného. Ohromné množství faktografických informací, jaké poskytuje internet a wikipedie, je pouze důležitým doplňkem nebo korekcí fakt, bez systematického vzdělání mate. Roztěkanost internetového čtení meditaci nepřeje a odlišné vnímání textu na obrazovce učení i paměť znesnadňuje. Člověka Západu vytvořila kniha, dnes vzniká nový člověk audio-vizuální, neschopný abstraktního logického myšlení, ovlivnitelný obrazem a pocity.
Za co knihám vděčíte?
Nejenže mě provázely po celý život, inspirovaly a určovaly mé zájmy, rozšiřovaly mé povědomí o světě i minulosti, byly zdrojem zábavy, představivosti i vzdělání, ale k mému překvapení se nakonec zasloužily i o mou profesní kariéru nakladatele, ačkoli jsem původně chtěl dělat něco jiného. Některým vděčím i za svou životní orientaci.
Jak stárnou knihy? A stárnou dnes rychleji než dříve?
Existuje literatura, která téměř nestárne, především v překladech, které ji de facto modernizují. Vyjadřuje totiž kánon evropského umění a civilizace – taková Odyssea, Iliada, Vergilius, kniha Jobova, Dante, Shakespeare, ale paradoxně do něj patří i spisovatelé s intuicí rozkladu západního svět jako Kafka, Joyce, Proust, Musil nebo Broch. Nejtužší život mají knihy náboženské, stejně jako klasická díla filosofů: Aristotelés, Platón, Akvinský, Spinoza, Locke, Kant, Mill. Nejrychleji chřadne beletrie. Spisovatelé jako Swift, de Laclos, Dostojevskij, Tolstoj, Austenová, sestry Brontëovy, kteří geniálně vyjádřili a vyhmátli i naše existencionální problémy, protože pod nánosem kultury a měnících se sociálních rolí něco ze stálé a přirozené podstaty člověka přežívá, ti jsou vzácní, stejně jako ti, co ohromují svou fantazií i humorem: Cervantes či Lewis Caroll. I náš Švejk bude ještě dlouho fascinovat nové generace. Ale z devatenáctého století nám zbylo málo živých autorů, u nás dva velcí básníci – Mácha a Erben, a ti nepochybně i díky povinné četbě. Beletrie je příliš závislá na dobové stylistické manýře a náladě, a tak je po delší době nesnesitelná. Díla ještě nedávno světově proslavených autorů, jako byli Ford Madox Ford, Sinclair Lewis, W. S. Maugham, Graham Greene nebo Stefan Zweig, dnes lidé přestávají číst.
Stává se někdy, že nastane druhá vlna zájmu o literaturu?
Ano, ale vzácně. Jako by si ta první čtenářská generace něčeho zásadního nevšimla, něčeho, co je dnes zřejmé. V této souvislosti bych jmenoval beletristické mistry Josepha Rotha, Sándora Máraie a Henryho Jamese.
Nezapomínejme, že v druhé polovině minulého století došlo k radikální proměně životního stylu – rozvody, „tekutá láska”, singles, individualismus nadřazený normativu společnosti i tradice a také k oslabení národní soudržnosti, která podporovala národní literaturu. A do toho vpadl internet. I ty nejlepší novely šedesátých let (Škvorecký, Hrabal) jako by už pocházely z jiné planety.
Nedávno jsem narazil na zdařilý výrok, který míří dokonce za hranici civilizace k neměnné přirozenosti člověka: „Každé velké dílo prochází krizí. Spontánní vztah k němu způsobily společné dějinné předpoklady, ty později mizí a živý vztah zaniká. Následuje období odcizení a odmítání, které bývá tím podrážděnější, čím dogmatičtější bylo původní přijetí, až některá další epocha si na základě nových předpokladů, najde opět k autorovi a jeho dílu vztah. Zdali to nastane…, o tom rozhodne jeho míra obecně lidské platnosti.” (Romano Guardini, Konec novověku)
Zmínil jste kánon západní literatury. Platí ještě dnes?
Ta otázka mě taky vrtá hlavou. Kánon je něco jako nepřekonatelný civilizační vzor a rámec, v němž se odehrává lidská komedie i tragédie. Nedostižní Dante a Shakespeare. Život je hádanka a poutˇ, zápas dobra se zlem, hrdina bude spasen nebo zatracen, základní kontury určila židovsko-křesťanská tradice. Nevládne neúprosný osud, nýbrž svobodná vůle.
Pak je tedy zřetelný zejména v pohádkách, kde dobro vítězí nad zlem…
Ano, tam je kánon absolutní. Postmoderní literatura s ním už ale delší dobu zápasí. Chmurná literatura je považována za vyšší kvalitu. Chesterton si z toho dělá legraci, když říká, že napsat tragédii lidského osudu je hračka, ale jen opravdu velký umělec dokáže vyjádřit pět minut lidské spokojenosti. Kánonem evropské literatury nemůže být beznadějný osud.
Devatenácté a dvacáté století varuje a popisuje rozklad starého světa. Příznaky civilizační zkázy intenzivně pociťovali rakouští spisovatelé, o nichž jsem mluvil. Po druhé světové válce se ke slovu dostávají existencialisté (Albert Camus nebo J. P. Sartre) – ti nahlížejí život jako absurditu, bez vyššího účelu, smrtí vše končí, ale zápas se zlem zůstává, ačkoli se relativizuje. S návratem marxismu přestává být zlo individuálním pokušením nebo kolektivním mámením nacismu a bolševismu, stává se systémovým problémem společnosti, „strukturálním rasismem” nebo „institucionalizovanou nerovností”. A systém lze změnit. A tak kánon individuální vzpoury proti vládě zla zůstává.
K jakým knihám se dodnes vracíte?
Je to hlavně poezie. Stále mě fascinují Tajemné dálky a Svítání na západě Otokara Březiny, neuchopitelný, divoký Jakub Deml, zejména jeho Zapomenuté světlo a Podzimní sen, osudová poezie Vladimíra Holana, jeho úžasné poémy Sen a Terezka Planetová. Při druhém čtení beletrie zjišťuji, že ke mně už nepromlouvají oblíbení spisovatelé mého mládí: Evelyn Waugh, Graham Greene nebo Karel Poláček, světlou výjimkou se pro mě stal geniální vypravěč F. S. Fitzgerald – Velký Gatsby a Něžná je noc, snad i proto, že jsem při překládání nahlédl do jeho umělecké dílny. Autor podal nejen dokonalý obraz atmosféry dvacátých let minulého století, ale už i prvních chorobných symptomů naší doby.
Spisovatel Robert Fulghum – a nejen on – se domnívá, že českou duši lze nejlépe pochopit z díla Franze Kafky. Souhlasíte?
To je značně přehnané, je otázka, zda něco takového jako česká duše vůbec existuje, a pokud ano, tak se její charakter během staletí jistě měnil. Národní idea se neustále obměňuje, je závislá na kolektivní vůli (Renan), každá typizace je ošidná, přestože určité vlastnosti a charakter nabývají mýtického rozměru a připadají nám známé (Babička a Švejk). Je třeba mít se na pozoru před nespravedlivým zevšeobecňováním a moralizováním, i kdyby byly nějaké špatné vlastnosti většinové. Němci na rozdíl od Angličanů mají stádní mentalitu, jsou akurátní a bez smyslu pro humor, ale jistě to neplatí o každém z nich. Kafka i Hašek, ačkoli psali každý jiným jazykem a nacházeli se v odlišné situaci, nezávisle na sobě vypověděli něco zásadního o lidské existenci na sklonku Rakousko-Uherska. Předvídali moc absurdní odlidštěné byrokracie, a proto dodnes rezonují v západním světě atomizovaných jedinců. Kafka, stejně jako Hašek, popisuje osočení a ohrožení života nesmyslným obviněním. V humorné scéně se Švejk marně brání před agentem policie Bretschneiderem, ať řekne, co řekne, na něco ho chytit musí. Ani u Kafky se obviněný během zatčení ani před popravou o důvodu svého nařčení nic nedozví. Před novou anonymní mocí a jejími vykonavateli jsou vinni samotnou svou existencí. „Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen.” (Proces). Literární předtucha předběhla holokaust, vraždění za původ. Neosobní byrokratická moc nepotřebuje k obvinění právní důvody, není divu, že totalitní vláda tak dlouho odmítala román povolit (1965).
Kafka ovšem měl židovskou duši, dá-li se to tak říct. Nemohl se nalézt mezi českým a německým živlem, což si zřejmě Fulghum neuvědomil. Jazykem sice patřil k německé oblasti, ale oba národy jej považovali za cizince.
Česká skepse vůči státní byrokracii má kořeny ve starém Rakousku, přestože vláda mocnářství byla poměrně tolerantní. Dodnes na úřadech slyšíme, je to absurdní, ale nedá se nic dělat. Začneme-li přemýšlet, proč má Praha několik desítek obecních úřadů a Berlín jenom čtyři, proč se u nás kvůli džungli stavebních předpisů a povolení nedá stavět, zjistíme jen jedno, pravidla nelze sladit, situace je neřešitelná. Pocit absurdity v Čechách je tedy tradičně silný a projevuje se ve všeobecné konzervativní skepsi i v humoru.
Zatímco absurdita vede u Haška k humoru, u Kafky k bezútěšnému odcizení…
Přece i Hašek je naprosto odcizený Rakousku a jeho válce. Jistě, Švejkova absurdita je humorná, marš z Putimi do Putimi nebo sama existence feldkuráta Otto Katze – Žida a vojenského kněze v jedné osobě – v nevěřícím národě. Kafka suchým úředním jazykem popisuje nepochopitelné situace v bludišti úřadů na cestě k popravišti. Z filosofického hlediska je to ale totéž – oba se pohybují v odcizeném světě. A oba jsou proto tak světově proslulí, předběhli svou dobu. Hašek a Kafka se i po sto letech stále překládají do všech jazyků. Viděl jsem Švejka v turečtině na knižním stánku před katedrálou Hagia Sofia v Istanbulu. České odcizení jako povahovou stránku také výstižně popsal už před první světovou válkou Viktor Dyk ve Smutné písni vesnického šprýmaře.
Odkud vyvěrá ta zvláštní síla poezie? Argentinský básník Jorge Luis Borges napsal: „V jazyce platí…, že slova jsou v určitém smyslu původně magická. Možná existoval okamžik, kdy slovo „světlo“ jako by zářilo a slovo „noc“ bylo temné… Židům připadalo samozřejmé, že slova mají moc… V první kapitole tóry se píše: – Bůh řekl: ´Budiž světlo´, a bylo světlo. – Zdálo se jim tedy zřejmé, že ve slově ´světlo´ spočívá síla dostatečná k tomu, aby ozářila celou zemi světlem, síla dostatečná k početí, ke zrození světla.”
Od slavné Horátiovy Ars poetica (Quintus Horatius Flaccus) se o záhadě umění básnického napsaly stohy knih, a ještě více textů v esejistickém podání. Zabývají se tak jako Borgesova harvardská přednáška, ze které citujete, především řemeslnou stránkou poezie, metaforou a přirovnáním, různou formou vázaného veršování, rétoriky, didaktiky i triky básníků, případně vztahem mezi svébytnými emocemi básně a subjektivními city básníka. Váš citát je na hranici metafyziky a mystiky, „na počátku bylo slovo”. Borges na rozdíl od většiny velkých básníků si kladl filosofickou otázku po původu poezie. Celý svůj život analyzoval tvůrčí proces, zejména na překladech, a sledoval jakoby zpovzdálí i zrod svých vlastních básní „každý verš má povinnost sdělit přesný okamžik a dotknout se nás fyzicky, jako když vnímáme moře”. I Chestertonův postřeh míří stejným směrem: „Umění se rodí ve chvíli, kdy se prchavé dotkne věčnosti, šok krásy vznikne v okamžiku, kdy neodolatelná síla narazí na nehybný sloup.”
Zdá se, že slovo – tak jako v chápání stoiků (logos spermatikos) – je semenem budoucnosti, v sevření trefné metafory a přirovnání nachází svůj nejvlastnější výraz, v magii představivosti odhaluje možnost, ale také pravdu. Proto má tak strašlivou sílu, někdy falešnou, někdy pravdivou. V tragické situaci, kdy je celá společnost uvězněna za ostnatým drátem nabitým elektřinou jako v ohromném koncentračním táboře a vystavena každodennímu ideologickému nátlaku a pronásledování neposlušných, má básnické slovo výbušnou moc čiré pravdy.
