Na seznamu UNESCO dosud chybí amatérské divadlo. – Výzva pro Českou republiku?
„Ochotnické divadlo je v České republice velmi rozšířeným fenoménem s kontinuální tradicí, která se vyvíjí od konce 18. století. Dodnes je součástí místní kultury, kde působí jako organizátor kulturního a společenského života. V každém z krajů České republiky působí několik desítek ochotnických souborů.
Nejstarší písemná zpráva pochází z Vysokého nad Jizerou z roku 1786, kdy místní pedagog s žáky nastudoval tři české hry. Dějiny statku lze členit do několika vývojových etap, z nichž nejvýraznější jsou například období národního obrození, období vydání zákona o právu spolčovacím z roku 1867, dále vzniku Sokola, první Československé republiky, ale nezanedbatelný je i vliv druhé poloviny 20. století, kdy se statek rozdělil na amatérské divadlo a ochotnické spolky venkovského typu. Obnovování zaniklých ochotnických divadel je pak nejvíce datováno po roce 1989.
Typickým jevem ochotnického divadla je volnočasová činnost. Klíčovou motivací je sdílení a prohlubování sociálních vazeb. Mnohé z ochotnických souborů se při zpracování témat inspirují určitými lokálními specifiky, jako jsou místní charaktery, události, symboly a kulturní motivy dané oblasti.“ (Zdroj: https://www.nulk.cz)
Proč došlo ke změně názvu statku z Ochotnické divadlo v České republice, pod kterým figuruje na „národním seznamu“, na Amatérské hraní divadla v Česku pro kandidaturu do UNESCO? V čem je české ochotnické divadlo jedinečné ve srovnání se světem a amatérským hraním divadla v jiných státech?
Pro porozumění musíme připomenout některá fakta. Termíny ochotnické a amatérské divadlo jsou po listopadu 89 synonyma, avšak pro první jmenovaný neexistuje ani v anglickém nebo francouzském překladu žádný ekvivalent. Takže rozhodnutí použít termín amatérské bylo vlastně nutností. Pak se tým, který dokument připravoval, po diskusi rozhodl navrhnout pro zápis nikoliv jev, nýbrž činnost a tou je hraní divadla. Zabývá se jím nejvíce lidí, režisérů a organizátorů bývá pochopitelně méně. Navíc termín amatérské divadlo má ve svém názvu velká mezinárodní nestátní nezisková organizace (The International Amateur Theatre Association, AITA/IATA), takže se s ním členské státy na celém světě ztotožňují. Zároveň tím chci říct, že se vyskytuje v mnoha zemích. České amatérské divadlo se liší jednak rozšířením na prakticky celé území Česka (podle Databáze českého amatérského divadla neexistovala na našem územím v posledních dvou stoletích téměř žádná obec, v níž by se v této době nevyskytoval alespoň jeden soubor), jednak oblibou (je v současné době největší volnočasovou kulturní aktivitou). V malých obcích (do 3 tis. obyvatel) a k těm patří v Česku většina, je viditelné, má výrazný sociální dopad. Častý je mezigenerační přenos.
Když šlo o zápis českého loutkářství do UNESCO, který se podařil na konci roku 2016, postupovali jste v koordinaci se slovenskou stranou také proto, že nadnárodní nominace byly v posledních letech výrazně úspěšnější. Tentokrát se jedná o čistě českou záležitost. Proč nevyšla spolupráce s Němci ani se Slováky a čemu tedy vděčíme za to, že i samostatná kandidatura malého státu přesvědčila?
Plný název statku je Amateur theatre acting in Czechia. Přívlastek český (jako případné první slovo názvu) u jednonárodních nominací by znamenal jistou výlučnost, a to UNESCO povoluje jenom tam, kde se jedná opravdu o fenomén jedné země. Původně jsme také uvažovali o nadnárodní nominaci. První byli Němci. Jednali jsme se Svazem německých amatérských divadel. Poté, co jsme se na všem dohodli, si německá organizace musela požádat o souhlas své národní komise UNESCO (v Česku nese odpovědnost MK, v Německu jejich komise UNESCO). Ten nakonec nedostala, neboť někoho z německého UNESCO napadlo navrhnout na zápis statek, který se bude jmenovat Německé divadlo a nositelem bude lid SRN. Návrh vyvolal velký rozruch (německé divadlo je také rakouské, švýcarské, belgické), takže těžko si ho může přivlastnit pouze jedna země. Návrh neprošel a my jsme ztratili partnera.
Další pokus bylo požádat slovenské přátele. Ani to nedopadlo, neboť podmínkou je, že statek musí být zapsán na národním seznamu, což nebylo splněno. Zapsaný ho mimochodem nemají dosud. V lednu 2023 jsme obdrželi souhlas MK, že můžeme zkusit samostatnou nominaci.
Cesta k uvedení českého amatérského divadla mezi kulturní bohatství lidstva UNESCO vedla přes zápis na národní seznam v roce 2017. Podílela jste se na přípravě nominace, stejně tak jste byla u té celosvětové. Vycházeli jste z původní dokumentace? Co a jak bylo třeba přepracovat?
Naše národní nominace (jsem jedinou autorkou textu) se nerodila lehce. Původně jsem chtěla nechat zapsat amatérské divadlo. Proti tomu se však postavili někteří etnologové, neboť v té době se česká implementace příslušné úmluvy UNESCO týkala pouze oblasti tradiční lidové kultury, a do ní amatérské divadlo pasovalo jenom zčásti. Nicméně návrh nebyl zamítnut, byl navržen k přepracování a k novému předložení. Druhý pokus se věnoval ochotnickému divadlu venkovského typu, opíral se o malé obce, postavení ochotnického divadla v nich a mezigenerační přenos. Jako příklad mohlo být použito Vysoké nad Jizerou a jejich divadelní tradice. Tento druhý pokus byl úspěšný.
Co vše je potřeba doložit a zdokumentovat? Co vám dalo nejvíce práce? Kolik lidí se na přípravě nominace podílelo? Vyskytly se cestou na Seznam nějaké komplikace, které bylo třeba vyřešit?
Pro zápis na Seznam byly vytvořeny dva týmy. Jeden šestičlenný pracovní, který nominaci psal, a jeden s rozhodovací pravomocí. Pracovní tým zahrnoval tři odborné pracovníky NIPOS (Karel Tomas, Kateřina Klementová a moje maličkost), zástupce komunity (Aleš Gregar), odborníka na UNESCO (Michal Beneš) a zástupce odborné rady NIPOS pro činoherní divadlo (Michal Zahálka, zároveň jako překladatel na oba jazyky) a scházel se v pravidelném rytmu s domácími úkoly mezi jednotlivými zasedáními.
Druhý tým byl složen z nominovaných zástupců tři celostátních organizací amatérského divadla, delegáta MK, NULK Strážnice (jsou pověřeným pracovištěm pro nemateriální kulturní dědictví), Jiráskova Hronova a zástupců dvou krajských úřadů (Libereckého a Královéhradeckého). Ten se sešel třikrát (poprvé schválil postup prací, podruhé posoudil dosavadní texty, třetí schvaloval finální text). Práce na textu trvala od května do září 2023. Pak musel být zpracován nominační film a připraveny veškeré souhlasy. Nominace musela být zaslána do března 2024.
Co bylo nejtěžší? Nominační dokument má limitovaný rozsah, který musí být u všech odpovědí dodržen. Odpovědi často vyžadovaly rozsáhlejší texty, které však musely být zkráceny do požadovaného rozsahu. Udělat to tak, aby vše dávalo smysl a zároveň se neztratil věcný obsah, byl opravdu oříšek. Hodně nám pomohly zkušenosti a znalosti Michala Beneše a také jsme využili Michala Zahálku kvůli srovnání s angličtinou pro budoucí překlad. Cenné byly i připomínky Evy Kuminkové z NULK, která v minulých letech pro UNESCO pracovala. Od počátku však existovala shoda na zápisu amatérského divadla a posléze na rozhodnutí zapsat činnost s jevem spojenou.
Máte za sebou zkušenost s přípravou scénáře filmového dokumentu v souvislosti s (východo)českým a slovenským loutkářstvím. Také v případě amatérského divadla bylo podmínkou nominace natočení krátkometrážního dokumentačního filmu s titulky v obou jazycích. Bylo to tentokrát jiné?
Pro realizaci nominačního filmu (zaplatilo jej MK) jsme využili osvědčeného Studia Dalibora Lipského, které točilo i některé jiné nominační dokumenty. Mohli jsme využít i dokumenty o amatérském divadle, které studio pořídilo při různých příležitostech. Dohodli jsme se se scenáristkou studia paní Škáchovou, že produkce přijede na dva dny na Jiráskův Hronov, natočí si záběry z festivalu a já shromáždím asi desítku divadelníků mužů i žen různého věku, kteří na kameru budou mluvit o svém vztahu k amatérskému divadlu. Ve filmu se tak objevili např. Vlaďka Koďousková, současná předsedkyně Svazu českých divadelních ochotníků, Svatka Hejralová, ředitelka Krakonošova divadelního podzimu, Pavel Skála, nový spolupořadatel národní přehlídky v Mostu, režisér Jaroslav Kodeš a další.
Kdo jsou nositelé statku? Co přinese praktikujícím amatérským divadelníkům značka UNESCO?
Nositeli statku jsou všichni amatérští divadelníci z ČR, a to i ti z nejmenších obcí, kteří nikam na přehlídky nejezdí. Uvažujeme vytisknout diplom se Zápisem na ruční papír a dát ho každému, kdo o něj projeví zájem. Ten bude moci přijít na místní radnici a požádat o příspěvek na činnost s tím, že je nositel statku zapsaného na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva. Zvýší to samozřejmě zájem o amatérské divadlo (jsme jediní na světě, kdo tento statek má zapsaný) i ve společnosti. K tomu by mohl přispět i uvažovaný den nazvaný Amatéři sobě v Národním divadle v Praze.
Co musí Česká republika dodržovat, aby o značku UNESCO pro amatérské divadlo nepřišla? Jak vypadá péče o statek po zápisu do UNESCO, jak se sledují a vyhodnocují dopady zápisu a co z toho pro nositele vyplývá? (Máte už zkušenost se zápisem loutkářství.)
Česká republika se zavázala k mnoha záchovným opatřením, na nichž se bude podílet stát, kraje, obce a samozřejmě organizace amatérských divadelníků. Všechny tři musí plnit celou řadu různých opatření. Např. společenství amatérů bude předávat know-how se statkem spojeným, spolupracovat na organizaci přehlídek, vzdělávat, šířit informace a oceňovat jednotlivce. Kraje budou morálně i finančně podporovat regionální přehlídky a vzdělávání, napomáhat vytváření divadla na školách apod. Stát přispěje na celostátní aktivity a bude zřizovatelem celostátní organizace pracující v režimu veřejných kulturních služeb. Pravidelné periodické zprávy to musí zhodnocovat.
Na seznam UNESCO se zapisují tradice, které jsou považované za součást kulturního dědictví lidstva. Kandidující státy se musí zavázat, že je budou zhodnocovat a podporovat jejich přenášení z generace na generaci. Co tradici českého amatérského divadla z vašeho pohledu ohrožuje nejvíce?
Pro amatérské hraní divadla neexistují v současné době žádná omezení, neboť se jedná o dobrovolnou volnočasovou činnost. Jediné, co je může ohrozit, je nezájem lidí. Nebojím se toho. Divadla vznikají, zanikají a opět vstávají. Dvě století to tak funguje. Amatérské divadlo přežilo hospodářské krize, válku, komunistický režim, který ho na první pohled podporoval, ale ve skutečnosti svazoval. Po listopadu 89 mnozí divadelníci odešli podnikat, do politiky a po pár letech se vrátili. Chyběla jim komunikace s přáteli, adrenalin z divadla. Existuje na to mnoho příkladů.
A ještě v poněkud intimnější rovině… Před časem jste se v rozhovoru zmínila, že až jednou budete v penzi, moc ráda se přihlásíte o roli v amatérském divadle. Pořád to ještě platí?
Jak jsem poznamenala i při besedě o statku při vyhlášení v Indii, amatérské divadlo je teď pro mě v aktivní rovině minulostí, ale rozhodně to není konečná. Budu-li mít příležitost, moc ráda se k němu vrátím.
