Na panelu vystoupily tři výrazné osobnosti české scény: Anna Pulkertová (Art Part Club), Veronika Čechová (Entrance Gallery, Společnost Jindřicha Chalupeckého) a umělkyně Lucie Králíková (Efemér). Moderování se ujaly zakladatelky Kunsthistoriček Adéla Šatalíková a Klára Heřmánková.
Diskuze ukázala, že udržitelnost v umění nelze zúžit jen na snižování uhlíkové stopy, ale souvisí s péčí o lidi, vztahy, čas a komunitu. Navazovala tak na současné feministické debaty o etice péče a ekofeminismu, které zdůrazňují, že skutečná změna začíná v každodenních rozhodnutích – od počtu projektů až po způsob práce v týmu.
„Kultura stojí na péči – o umělce a umělkyně, produkční a kurátorky, publikum i krajinu kolem nás. Pokud se bavíme o udržitelnosti, nemůžeme řešit jen materiály, ale i tempo, které po sobě chceme, a to, kdo na něj doplácí,“ zaznělo již v úvodu diskuze.
Kurátorka Veronika Čechová představila přístup Entrance Gallery, která je v Praze dlouhodobě spojována se „slow curating“ a ekologicky uvědomělým provozem. Mluvilo se o tom, jaké konkrétní kroky galerie dělá – omezení počtu výstav, delší trvání projektů, recyklace výstavních materiálů, práce s dostupnými zdroji či omezení cestování, kde to dává smysl.
Veronika také přiblížila své působení ve Společnosti Jindřicha Chalupeckého, která se hlásí k principům zaměřeným na udržitelný, kolektivní a péči zdůrazňující model spolupráce. Zaznělo, jak tyto principy ovlivňují výběr umělců pro Cenu Jindřicha Chalupeckého, mezinárodní mobilitu výstav i hledání cest, jak omezovat logistickou zátěž bez rezignace na mezinárodní kontext.
Za oblast trhu a sběratelství promluvila Anna Pulkertová z Art Part Clubu, který pracuje především se sběratelkami a začínajícími sběrateli. Vysvětlila, jak se dá sběratelství uchopit udržitelně – od promyšleného počtu akvizic, přes podporu žen‑umělkyň a lokální scény až po dlouhodobou péči o díla, jejich půjčování institucím a transparentní pojištění a skladování.
Téma se dotklo i rizika greenwashingu, kdy se „udržitelnost“ stává jen marketingovým heslem. Diskuze poukázala na to, že skutečně udržitelné sběratelství je často pomalejší, méně trofejní a více vztahové – a vyžaduje spolupráci galeristů, institucí, ale i samotných kupců a byznysové třídy.
Umělkyně a zahradní architektka Lucie Králíková, spoluzakladatelka výtvarně-ekologické platformy Efemér, přinesla do debaty perspektivu rituálů, zahrad a pomíjivosti. Mluvila o tom, jak práce s rostlinami, květy, krajinou a zanikajícími slavnostmi otevírá jiný vztah k času a jak může přijetí pomíjivosti fungovat jako protiváha k tlaku na trvalý výkon a perfektní obraz světa.
Na konkrétních projektech ukázala, že malé každodenní rituály – péče o záhon, sousedská zahrada, společná oslava, zážitek – často mění chápání udržitelnosti víc než jeden velký manifest. Publikum tak získalo nejen teoretický rámec, ale i konkrétní inspiraci pro vlastní praxi v institucích, firmách a komunitách.
Stejně jako listopadová debata o genderovém pay gapu v Anežském klášteře potvrdila i tato panelovka, že česká kulturní scéna je připravena otevřeně mluvit o strukturálních tématech, která dříve stála na okraji zájmu. Zaznělo, že bez reflexe ekologické a sociální udržitelnosti – včetně pracovních podmínek, grantových struktur a očekávání vůči umělcům – bude české umění jen těžko držet krok se současnými mezinárodními diskusemi.
„Cítíme, že česká kultura je na prahu generační změny. Lidé chtějí férové podmínky, pomalejší tempo a prostředí, které nespaluje lidi ani zdroje – a dokáže udržitelně fungovat i v rámci financí. Naším cílem je dávat těmhle tématům hlas a prostor,“ shrnuly na závěr Kunsthistoričky.
Projekt Kunsthistoričky, založený Adélou Šatalíkovou a Klárou Heřmánkovou v roce 2021,
propojuje umění, byznys a edukaci. Podcast a sociální sítě Kunsthistoriček sleduje přes
4 000 lidí a patří k nejrychleji rostoucím domácím projektům na pomezí umění a edukace.