Kdo vlastně přišel s názvem Rozmluvy?
Spisovatel Josef Jedlička, v šedesátých letech se proslavil antitotalitárním básnickým textem Kde život náš je v půli se svou poutí, v exilu pracoval v rádiu Svobodná Evropa. Název myslel jako ekvilibristiku na udržení rovnováhy. Rozmlouvat někomu něco. Rozmlouvat individualistický liberalismus, rozmlouvat liberálně levicovou teologii, rozmlouvat třetí cestu mezi socialismem a kapitalismem a koncepci pečovatelského sociálního státu… Samozřejmě to nikdo nepochopil a novináři často místo rozmluvy psali rozhovory, anebo se domnívali, že vyhlašujeme dialog.
Klíčovým spolupracovníkem nakladatelství Rozmluvy byl básník a spisovatel Jiří Gruša, spoluzakladatel časopisu Tvář a Sešity nebo samizdatové Edice Petlice, s nímž vás pojil i bytostně konzervativní a antikomunistický postoj ke světu a rovněž uhranutí poezií.
Velkou roli v mém nepokrevním příbuzenství s Grušou, o němž on ani nevěděl, hrálo rodinné curriculum vitae. Vždyť i můj otec, kterému zachránili život za války v hradeckém semináři, ztratil zaměstnání i svou profesi, protože neuhnul, a snad jako kvazi-seminarista na čas získal i katolickou víru. Vražedné metafyzice pozemského ráje na zemi jsme doma dobře rozuměli.
Osud nebo náhoda, či vtip prozřetelnosti, tomu chtěl, že po nuceném vyhnání, obloukem přes Ameriku se někdy v roce 1981 Jiří Gruša usadil v Bonnu a začal pilně spolupracovat na edici i časopisu Rozmluvy, jehož první neumělé číslo jsem právě vydal v Londýně. Stal se mým mentorem, hlavním redaktorem a učitelem stylistiky, kolegou, organizátorem, pašovatelem a dodavatelem samizdatových – říkával ineditních – děl tehdy zakázaných autorů, které s neobyčejnou bravurou editoval.
Gruša to v Německu neměl lehké, přestože dostal azyl, občanství a vyšly mu knihy. O úživnou obživu bylo těžko a exilové vydávání nevynášelo. A ke všemu tu vládla pokroková literární fronta ostpolitiky, budovatelů mostů na východ, prošpikovaná agenty Stasi. Párkrát ho sice, dokud byl mediálně známý, na nějaké to placené sympozium pozvali, ale když zjistili, že je básníkem negace, byl i tady konec. S cílem komunistického inženýrství – rovnost, sociální péče a bratrství souhlasili, chtěli reformovat, nikoli bourat. A našim bývalým českým soudruhům, v exilu dobře etablovaným, byl rovněž trnem v oku, zvláště když inicioval a zorganizoval na dálku Dálkový výslech a knihu vydal v pravicovém londýnském nakladatelství.
Kolik knih jste v londýnských Rozmluvách připravil k vydání?
Myslím, že osmdesát šest a sedm čísel Rozmluv, ale krk bych za to nedal. Nakladatelství vlastně skončilo dost předčasně, v největším rozmachu. Kdyby ten režim – tedy nedej pámbu – vydržel ještě deset let, byla by se nakladatelská činnost jistě pořádně rozběhla. Měl jsem připravenou filosofickou edici a také edici básnickou. Jmenovala se Kra a vedl ji právě Gruša. Samozřejmě jsme vůbec nezvládali vydat záplavu knih, které samizdat v osmdesátých letech produkoval. On spočítal, že jich exilová nakladatelství publikovala nanejvýš třicet procent, což mně připadalo poměrně dost. Zdaleka ne všechno ale stálo za vydání.
Jak se vaše knížky a časopisy dostávaly do Československa?
V Keston College, kde jsem nějaký čas působil, jsem přicházel do styku se studenty, kteří chtěli pomáhat. Tradice charitativní dobrovolné práce je v Anglii velmi silná, podporovaná školou a monarchií (cena prince Filipa, vévody z Edinburghu), a mladí lidé také toužili zažít dobrodružství. Byl jsem ve výhodě, protože jsem měl víc než dost kandidátů ochotných knihy pašovat – posílal jsem je letadlem přímo do Prahy nebo výletním víkendovým autobusem z Mnichova. Ten byl obzvlášť výhodný, stačilo přijít ráno o něco dřív a strčit neoznačený kufr do hloubi úložného prostoru, tašku s osobními věcmi si ponechat u sebe a ke kufru se v případě zjištění nehlásit. Nebezpečí ale nehrozilo. Celníci na hranici samozřejmě nekontrolovali všechna zavazadla, podívali se tak nanejvýš do pěti nebo do šesti a když byli pilní, prohledali jich dvanáct. Jenže kufrů a ruksaků bylo čtyřicet i víc. Byli mírně podplacení, aby turisty nezdržovali. Měl jsem v Německu předplatitele Rozmluv a ti sháněli někoho mezi přáteli, kdo by byl ochoten jet o víkendu na výlet do slavného Die Goldene Stadt nad Vltavou. Měli zaplacenou cestu i hotel. Dobrovolníků bylo ale málo, získali jsme jen pár dívek, které chodily s chlapci emigrantů, žádného muže nelegální činnost v době německého „budování mostů a spolupráce” nelákala. Zato angličtí studenti, kteří mají dobrodružnější povahu než Němci, se jen hrnuli. Chtěli vidět zemi za „železnou oponou“ a někteří dokonce doufali, že je zatknou. Režimu se pochopitelně nebáli, byl už zesláblý a unavený, psala se osmdesátá léta a pašerákům nanejvýš hrozilo, že je po výslechu pošlou zpátky. Ale to se často nestávalo, během deseti let pamatuji jen tři případy zadržení.
Každoročně také přibývalo návštěvníků z Československa, kteří byli ochotni riskovat celní prohlídku a pár knih si domů odvézt. Všichni přítomní u nás byli vítáni, dostali do batohu knihy, někdy povečeřeli nebo i přespali. Měli jsme velký dům s hostinským pokojem. V posledním roce režimu nával nezvaných hostů už začínal být nad naše rodinné možnosti.
I když jsem měl k ruce pomocníky, většinu rutinní administrativní práce jsem musel vykonávat sám. Byl jsem doslova zavalen zásilkami nebojácných grafomanů z domova i těmi z emigrace, jimž jsem postupně přestal na dopisy odpovídat. Nedovedl jsem – jako někteří nakladatelští kolegové – nad jejich výtvory jásat a vymluvit se na zoufalou finanční situaci. Zato velkou posilou ducha přinášely literární skvosty, padaly nečekaně z nebe, a druhé potěšení přinášely v materiální podobě vytištěné knížky. Patřila k nim kompletní poezie Bohuslava Reynka, Hrabalovy zakázané Proluky, paměti Josefa Hiršala nebo vynikající Machoninův překlad Kolymských povídek Varlama Šalamova, jež jsem už nestihl vydat. Zadal jsem do Prahy překlad Dějin dvacátého století Paula Johnsona a těšil se, jaká to bude senzace, až vyjde. Jednou nás pošta překvapila objemným balíkem snad čtrnácti svazků Demlových sebraných spisů poslaných, světe div se, až z Tahiti. Ty jsem už také vydat nestihl.
Kdo z autorů z politického hlediska byl pro nakladatelství Rozmluvy tím nejdůležitějším?
Jednoznačně Václav Havel – a nejen pro mě, pro celý politický exil. Vybudoval si prestižní nadstranickou pozici mezi rozdělenými skupinami v disentu a Chartě 77, ale navzdory propagaci Svobodné Evropy jej širší veřejnost téměř neznala, jak jsem zjistil během letního rozdávání knih českým a slovenským rekreantům v Jugoslávii. Už si nepamatuji, kdo ten stánek pro Čechy a Slováky na jadranském pobřeží založil. Střídali jsme se tam o prázdninách, kempy byly někde u města Šibeniku, a já si tam dal schůzku s evangelickým pastorem a chartistou Alfrédem Kocábem. Překvapil mě svým pesimismem ohledně možné změny režimu. Zdálo se mi, že je protestantská opozice chmurná a katolická příliš optimistická. O Havlovi mezi davy československých turistů ale slyšel málokdo. Proto jsme s neúnavným Vilémem Prečanem, zakladatelem dokumentačního střediska českého samizdatu v bavorském Scheinfeldu, v roce 1984 připravili k vydání objemný svazek Havlových fejetonů, esejí, úvah a polemik pod názvem O lidskou identitu. Když pak dostal ve Francii čestný doktorát univerzity v Toulouse, obdivuhodný organizátor Gruša přišel s nápadem udělat s ním na dálku knihu rozhovorů. Jiří tenkrát bydlel v Bonnu a přemluvil ke spolupráci zkušeného novináře Karla Hvížďalu, žijícího někde poblíž. Než se ale podařilo shromáždit komplikovanou diplomatickou poštou prostřednictvím Scheuera všechny Havlovy odpovědi, uplynul víc než rok, a tak kniha sice pod názvem Dálkový výslech vyšla, ale až k Havlovým padesátinám v říjnu 1986, které autor trávil ve vězení. Vyprodala se rychle a o dva roky později jsem mohl vydat reprint, ale ten už se prodával převážně v Praze.
Následovaly další autorovy knihy a také divadelní hry. Vyrozumění dokonce uvedl anglický divadelní soubor. Vzpomínáte si na ten zážitek?
Vydal jsem zajímavý komentář Sidonia (Zdeněk Neubauer) k šestnácti Havlovým filosofickým dopisům manželce Olze z vězení na Borech pod názvem Výzva k transcendenci. Jde o pokus osvětlit jeho poněkud temné a málo srozumitelné úvahy o „vrženosti” do světa, odcizení, svědomí a zodpovědnosti, mimo jiné i proto, že se Sidonius obával, aby nevedly k nedorozumění, že snad Havel „konvertoval” ke křesťanství. Ve skutečnosti jde o reflexi morálního já ve vztahu k věčnému Bytí, milosti, které se dostává mnoha vězňům a často ke konverzi vede. Už staří Řekové nám zprostředkovali zkušenost filosofického monoteismu.
K dopisům jsme s Jiřím Grušou přidali také Havlovu přednášku pro univerzitu v Toulouse, klíčový esej Politika a svědomí, o antipolitické politice disidentů a „moci bezmocných” s autorovým odkazem na úspěch „jednoho obklíčeného statečného vědce” (Sacharov) a „jednoho prostého elektrikáře” (Walesa) v zápolení se zdánlivě všemocným aparátem režimu. Havel byl bystrý pozorovatel společnosti a jeho charakteristika totalitarismu, oné „bytostně jiné moci” (termín Preisnera nadchl), je nepřekonatelná a mohla by dnes posloužit k popisu politické korektnosti: „Je to totální vláda zduřelé anonymně byrokratické a neosobní moci operující vně každého svědomí, moci opřené o všudypřítomnost ideologické fikce, která zdůvodní cokoli, aniž se kdy musí dotknout pravdy; moci jako univerzální kontroly a represe, moci zestátňující myšlení, morálku i soukromí, moci, která není záležitostí svévolných vládců, ale která okupuje a pohlcuje každého, aby na ni participoval, byť třeba jen svým mlčením; je to monstrum, které neřídí lidé, ale které naopak vleče ona svým „objektivním”, od všech lidských měřítek včetně rozumu emancipovaným iracionálním samopohybem do děsivého neznáma.”
Podobně jako Preisner nebo Solženicyn i Havel vystihuje totalitní moc jako ďábelskou a neosobní, jako past, jež ničí svědomí i lidskou integritu, vládu všudypřítomné lži a jako oni tři jmenovaní, přes všechny filosofické rozdíly, ji považuje za memento a symptom, za extrémní výhonek západní osvícenské a racionalistické filosofie. Protože hledal hlubší příčinu totalitní nemoci evropské civilizace, odmítl povrchní představu konfliktu mezi „kapitalismem” a „socialismem”. Nebyl apokalyptik, ani se nezabýval dialektickým materialismem jako Rio, ale neúprosná Preisnerova Kritika jej hluboce zasáhla, z čehož jsem měl pochopitelně jako nakladatel a pašovatel radost, a nepřekvapilo mě, že mu ve funkci prezidenta udělil státní vyznamenání.
Ano, anglické divadelní představení Vyrozumění (The Memorandum) v richmondském divadle Orange Tree Theatre mě nadchlo. Angličané bývali největšími divadelníky světa (dokud nepodlehli diktátu politické korektnosti) a v Havlově hře o ideologizaci jazyka („ptydepe”) jako nástroje k moci, rozehráli fantastickou frašku o záludnostech byrokracie, jakou známe ze seriálu Jistě, pane premiére.
Stojí za zmínku, že několik Havlových knih vydaných v Rozmluvách spolufinancoval Pavel Tigrid.
Podílel se na vydání Dálkového výslechu, Výzvy k transcendenci, O lidskou identitu a Divadelních her.
Je pravda, že vynikal vytříbenou politickou intuicí, když jako první rozpoznal mezinárodní potenciál Václav Havla?
Ano, Václav Černý ve svých pamětech popsal Tigrida takto: „Duch čilý a pružný, velmi zasvěcený do světové politiky a aspektů kulturního i myšlenkového pohybu ve světě a zároveň kritický a střízlivý … věděl jsem, že mám před sebou největší politicko-publicistický talent, kterým v boji proti komunismu disponuje mladá generace.”
Lidově řečeno, Tigrid měl politický čuch. Vždyť časopis Svědectví založil v roce 1956, kdy Chruščov prohlásil Stalina za gangstera, kdy se Poláci bouřili a Maďaři povstali. Politické náboženství ztratilo modlu, „věřte Straně, soudruzi,” přestalo platit. Počala dlouhá cesta komunistického rozpadu, nejprve nepostřehnutelná ztráta víry, později pokus o nápravu čili „revizionismus,” nakonec disent, aktivní odpor a odmítnutí. A o tento rozklad systému se Tigrid pečlivě celá léta staral. Tento myšlenkový pohyb pečlivě zaznamenával. Týkal se i západní levice.
A když se Havel tak jako Lech Wałęsa a Andrej Sacharov stali na Západě symbolem morálního odporu oné slavné „Moci bezmocných“, politický exil jejich slávu prosazoval. O pádu režimu nemohlo být pochyb, ale nikdo nevěděl, kdy a jak nastoupí. Teprve polské masové hnutí Solidarita (1980), Jan Pavel II. a prezidenti Reagan a Gorbačov uspíšili jeho konec. Po polosvobodných polských volbách v červnu 1989 v Polsku nebylo pochyb, ale už v lednu téhož roku Tigrid oznámil ve Svědectví, že bude Havel brzy prezidentem. Tigrid se léta osobně a usilovně staral o Havlovu pověst, mj. na demonstracích po 17. listopadu se rozdávali Tigridovy „pecky” Havel na hrad.
Kromě Vyrozumění jste v Rozmluvách připravil k vydání také další dramatikovy hry. Jakou měly odezvu u exilových čtenářů?
Malou. Divadelní hry lidé nikdy moc nekupují, špatně se čtou, potřebují lepšího režiséra a umělce, než je čtenář. Tigridovi ovšem bylo každé připomenutí Havla vítané. Šlo o ty tři z 60. let – Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění. Za velice vydařený kus považuji Vyrozumění. Na rozdíl od francouzské vlny absurdního divadla jsou Havlovy hry realistické, máme přece světové předchůdce Haška a Kafku i zkušenost každodenní absurdity života v umělém světě komunismu.
