Jaké byly vaše televizní začátky tady v Praze?
Měla jsem to štěstí, že jsem hned po studiích žurnalistiky, s předchozími zkušenostmi novinářky v krajském deníku, nastoupila do České televize. Psal se rok 1992. Díky diplomce na téma „Romové v českém filmu a dokumentu od roku 1947 po současnost“ se mnou počítala právě vzniklá Romská občanská iniciativa jako se scénáristkou pro nový program o Romech a pro ně. Po dvou letech jsem dostala místo jako dramaturgyně v oddělení převzatých programů. To mě ale nebavilo, chtěla jsem tvořit svoje vlastní programy. Přešla jsem na tzv. volnou nohu a pro ČT jsem vytvořila jeden z prvních duchovních dokumentů – Po stopách hledačů pravdy a pak ještě čtyřdílnou sérii o romských tradicích Cikánský rok. Externě jsem pracovala i pro TV Prima. Uživit se bylo velmi těžké, zvlášť s malým dítětem, i když manžel mi velmi pomáhal. Dokonce šel jako jeden z prvních tatínků u nás na „mateřskou dovolenou“.
Tehdy byl nejen mediální svět velmi proměnlivý, ještě to byly „zakladatelské doby“. Jak jste se v těch změnách orientovala dál?
V roce 1995 jsem nastoupila jako redaktorka nově vzniklé TOP Info na Barrandově, pražské kabelové televize. A tam jsem se naučila o televizi vše od A do Z a po třech letech se stala šéfredaktorkou studia. Naše rodinná situace se ale už velmi vyhrotila. Vyhrožování ze strany skinheadů začalo už za mého působení v ČT, kde jsem vedla besedy na téma rasismus, a protože jsem dál pracovala v Romské občanské iniciativě, tak to nepřestávalo. Manžel měl velkou starost o naši bezpečnost a chtěl odejít z republiky.
Kam jste měli namířeno?
Nejdřív do Holandska. První dojem byl pocit absolutní svobody a bezpečí. Přijet na západ byl tehdy pořád ještě velký rozdíl. Jenže Holandsko bylo plné imigrantů, neměli jsme moc velkou šanci se tam uchytit. Za rok jsme si ušetřili na cestu na Nový Zéland – a to byla teprve svoboda! Nádherná příroda, nedotčené pláže, od Aucklandu po Christchurch změna všech klimatických pásem. Levný život a skvělí lidé. Tehdy se tam nezamykaly domy ani auta. A jen tři miliony obyvatel na celou tu nádheru! Tam jsem také udělala zřejmě jedno ze svých nejvzácnějších interview, a první v angličtině, se Sirem Hillarym. Prvním, kdo zdolal Mount Everest. Ten rozhovor si pamatuju dodnes.
Myslím, že pro cizince nebývá jednoduché se prosadit v jiné zemi v médiích. Co jste tam dělala, když zmiňujete to interview?
Prodávala jsem zmrzlinu na hlavní třídě v Aucklandu, pak pomocnou účetní. Manžel pracoval jako přidavač na stavbě. K žurnalistice bych se možná dostala až na samém konci našeho pobytu, kdy jsem měla jít na pracovní pohovor do tamní televize, ale to už se neuskutečnilo, protože jsme se rozhodli přesunout se do Kanady.
To interview se sirem Hillarym jsem dělala pro Čechy. Také jsem mapovala život české komunity a reportáže posílala do Čech. Kořeny Čechů na Novém Zélandu jsou velmi zajímavé, existuje tam původní česká vesnice už z doby Rakousko–Uherska. Jmenuje se maorsky Puhoi, (Maorové jsou původní Novozélanďané), česky je to Dobrá voda.
Když tehdejší Češi přišli do té oblasti, musel to být skutečný konec světa…
Čekal je tam pouze prales a Maorové. V potu krve museli prales přetvářet na úrodnou půdu, kácet ohromné stromy, kopat a rýt nepřístupnou hlínu, jen s primitivními prostředky. Bez původních obyvatel, kteří je upozorňovali, co je v pralese jedlé a naopak jedovaté, by nepřežili. Celá tato dechberoucí cesta našich lidí za svobodou je zobrazena v nádherném muzeu v Puhoi. Je tam i kostel, ve kterém se ještě v době, kdy my jsme tam byli, kázalo česky, a kde jsme nechali našeho syna Sebastiana pokřtít, i když mu bylo už 9 let.
Také jsme dojeli až na nejsevernější cíp Nového Zélandu, kde se stékají tři moře a Maorové tvrdí, že je to místo, odkud duše odcházejí na onen svět.
Proč jste se tedy z tohoto ráje rozhodli zase odejít jinam?
V tom ráji bylo všechno prostě tak dokonalé, že tam byla strašná nuda. Já jsem se pochopitelně chtěla vrátit k opravdové žurnalistice, ne ke komentování nedělních zápasů, kolem kterých se točila společenská konverzace. Nechtěla jsem v tu dobu ztrácet čas. Navíc v Kanadě jsme měli příbuzné, kteří slíbili, že nám pomohou. Dodnes ale tvrdím, že hodnější lidi a krásnější přírodu, než na Novém Zélandu jsem zatím neviděla.
Bylo to hned Toronto, kde dnes žijete? A jak se vám – opět v cizím prostředí – zdařil návrat k vysněné práci?
Od počátku žijeme v Torontu. Začátky zase stejné, pracovala jsem jako uklízečka, prodavačka, barmanka, později opět jako sekretářka a pomocná účetní. Psala jsem pak do místních českých novin Nový Domov, a tak jsem začala poznávat českou komunitu. Když jsem na ulici zahlédla televizní štáb, strašně jsem těm lidem záviděla. Ale příležitost po třech letech přišla. Dozvěděla jsem se, že multikulturní televize OMNI 1 nemá ještě české vysílání. Došla jsem tam a nabídla jim své služby. Musela jsem vyrobit pilotní program, který měl nebo neměl být schválen. Téma bylo jasné: v roce 2002 prošla Prahou tisíciletá voda a v Torontu se pořádal pro oběti povodní benefiční koncert. Ale neměla jsem kameramana ani střihače a ani dolar navíc v kapse.
Jak jste si s tím poradila?
Nakonec jsem oba našla v polské komunitě a program, který jsme vyrobili, byl schválen. Mohla jsem začít dělat české vysílání, ale musela jsem podepsat smlouvu na tři měsíce zkušební doby, která obsahovala třináct programů. Kde na to vzít? Ale riskla jsem to, tak moc jsem toužila vrátit se ke své profesi. A ukázalo se, že jsem udělala dobře. Už během měsíce jsem sehnala první sponzory, Milan Kroupa podporuje televizi dodnes, Zdeňka Forst také, tehdy se přidaly i České Aerolinie, Czech Tourism a dokonce i Transcom Transport, kde jsem předtím dělala sekretářku. Během zkušební doby se mi podařilo sehnat tolik stálých sponzorů, že jsem mohla v pohodě podepsat první opravdový kontrakt na jeden rok.
Od té doby vysíláme nepřetržitě 23 let, i když ne vždy na růžovém obláčku.
Byla a je to jen a jen vaše firma. Jaký jste si dala cíl?
Brzy se mi podařilo mít vlastní štáb a výrobní skupinu. Zlatý věk Nové Vize nastal asi od roku 2006 do roku 2013, kdy jsme byli pod ochranou šéfa české postprodukční skupiny, který nám sponzorsky daroval své prostory s veškerou technikou, včetně kamer. Spolu s dalšími sponzory a inzerenty jsem si mohla dovolit mít výrobní skupinu o deseti lidech. Natáčeli jsme po celé Kanadě, i když jsme tehdy vysílali jen v Ontariu.
Smyslem Nové Vize je šířit v Kanadě český jazyk a kulturu a přispívat ke vzájemné spolupráci obou zemí. Vyrobili jsme přes 1000 programů s touto tematikou. Největší oblibu měly portréty úspěšných krajanů a návštěvy známých osobností z České republiky.
I po technické stránce se mnoho změnilo. Na začátku byly ještě analogové střižny a velké betacamové pásy, postupně převažovala digitální kamera i střižna a příchod internetu a možnosti posílání soupisek na dálku vše velmi usnadnily a urychlily.
Jak jste zvládala tu náročnou práci a osobní život s rodinou, když Nová Vize stála především na vás? Nutně musely přijít i krize.
Pochopitelně i já jsem během 23 let prošla bouřlivým osobním životem, rozvedla se a znovu se vdala za střihače slovenské televize, ale po 5 letech znovu rozvedla. Oba manželé se vrátili – do Česka a na Slovensko. Zůstala jsem sama s dospívajícím synem a zároveň to byla i nejhorší doba pro Novou Vizi. Postprodukční firma byla prodána, museli jsme přejít do domácí výroby, financí ubylo, vše bylo velmi těžké. Syn se naštěstí naučil od druhého manžela celé řemeslo, takže mi s výrobou programů pomáhal on. Začali jsme jakýsi rodinný byznys, měla jsem i druhou práci, a tou jsem postupně zalepila největší díry ve financích, než se situace zase vylepšila. Nikdy mě nenapadlo skončit. Vždy jsem hledala cesty, jak pokračovat a udržet se. Skalní sponzoři moji snahu ocenili a zůstali. Pořádala jsem také benefiční koncerty, plesy a sbírky na podporu vysílání.
Jakým způsobem pracujete teď? Kam se situace posunula?
Posunula se v tom, že jsme se znovu spřátelili s mým bývalým manželem, který se zase vrátil, znovu pro nás stříhá on. Ale já jsem se mezi tím naučila natáčet, protože jednoho dne mi syn řekl prostě: „Mami, mě to už nebaví, tady to si natočíš sama. To zvládneš. Tady to zmáčkneš, tady pojede tohle, tady tohle…“ a bylo to.
Pochopitelně, že při natáčení to bylo úplně jinak. Ocitla jsem se na place a na kameře najednou úplně bílo. Nevěděla jsem, co s tím mám dělat. No jasně, přihodit filtr. A to mi nikdo neřekl… Ale naučila jsem se, takže teď si dělám kameru sama a stříhá znovu můj bývalý manžel. Pak mám ještě technika, Rumuna, který je taky producent rumunského vysílání a současně dělá pro mě technické práce a kompletizaci programů. Mám také jednu administrativní sílu na pomoc, a to je vše.
Jaká je skladba vašeho vysílání?
Základ jsou reportáže, rozhovory, portréty různých zajímavých osobností. Ale děláme i třeba půlhodinové dokumenty, pokud máme opravdu dobré téma. Ted´ pracuji právě na dvou velice pěkných portrétech. První bude o Miloši Krajném, který dostal “Order of Canada”, tedy Řád Kanady, je to lékař a zakladatel hudebního cyklu Nocturna. Už 25 let přiváží do Kanady fantastické české umělce a vážnou hudbu.
A další portrét bude o naší výtvarnici Zdeně Andrýskové, kterou poskytl tragický osud. Přišla do Kanady v roce 1968 z Brna, našla si tu německého partnera, ale ten brzy zemřel. Ona dostala artrózu, která se rozšířila tak, že jí zdeformovala ruce i nohy, takže ona vlastně ruce, kterými se živila, nemohla dál používat a zůstala úplně sama. Ale dokázala si vytvořit úplně nový, spirituální, nádherný náhled na život. Já sama od ní čerpám sílu, je to neuvěřitelná bytost. Kdykoli jí zavolám, mám pocit, že mluvím s andělem.
Během vašich prvních let v Kanadě bylo ještě na živu hodně zajímavých lidí, kteří tu dnes už nejsou. V Torontu samozřejmě Josef Škvorecký a jeho žena Zdena Salivarová a mnoho dalších. Měla jste i s nimi možnost něco natáčet, byla jste s nimi v kontaktu?
Natáčeli jsme s panem Tomášem Baťou, s Josefem Škvoreckým i s paní Salivarovou, také třeba s panem Jiřím Kaiserem, což byl úžasný malíř, žák Cyrila Boudy, který ale bohužel do Kanady přišel příliš pozdě na to, aby se tam mohl proslavit.
Pan Škvorecký mi dokonce řekl: “Hm, když se tady objeví někdo jako vy a vydupe českou televizi ze země, tak to je co říct.” A to byla velká pochvala.
S panem Baťou máme taky hezkou historku. Natáčeli jsme s ním asi hodinu, to ještě žila paní Baťová. A pan Baťa říká: „Pojďte rychle, dáme si sherry, ale manželka to nesmí vidět. Ona mě hrozně hlídá.“
Stále se v řeči vracíte k tématu kanadské svobody. Je i dnes, víc než 30 let od vašeho odchodu z Česka, mezi Českem i Kanadou nějak výrazný rozdíl?
Je to možná těžké vyjádřit, ale v Kanadě je pořád neuvěřitelně větší svoboda. Nikdo vás nikam neškatulkuje, nikdo po vás nic nechce, nikdo od vás neočekává, že budete někam patřit, chovat se podle nějakého společenského žebříčku. Můžete cokoliv, kdykoliv, jakkoliv.
A další velký rozdíl: Kdyby vám v Kanadě řekli, že jste senior, tak to je snad urážka. Ale v Česku se lidé v důchodovém věku označují tímto slovem, které člověka, aspoň mám ten pocit, rovnou zařadí do kategorie neschopných. A také myslím, že to seniorství se na lidi lepí hrozně brzo. Možná je to stále tím, že v dřívějším režimu se tady chodilo do penze velmi brzy, a i když už to tak teď není, tak ten náhled pořád trochu zůstává. Že ta střední a starší generace to pořád vidí, že ještě jejich maminky chodily do penze v 55 a už to byly seniorky. Tehdy se říkalo: důchodkyně, důchodci, nevím ale, o co je slovo senior nebo seniorka lepší.
V Kanadě je také o hodně lepší sociální stabilita země. Dokonce neplatíme žádné zdravotní ani sociální pojištění. To vše od státu můžeme žádat zdarma.
Nebo třeba exekuce neexistují v té formě, jako tady v Česku. Exekutoři jsou státní zaměstnanci, takže si na tom nemohou “nabalit kapsu”, protože by je vyhodili. Když se v Kanadě dostanete do exekuce nebo do situace, že něco dlužíte, tak v určitém momentu vám to spočítají a řeknou: Toto je váš dluh, nenavyšuje se o žádný úrok, ale toto zkrátka budete platit. A kdybyste to platila 20 let, tak se to nezmění, ale nestane se, že by vám šli zabavit třeba i nábytek, že byste neměli z čeho žít.
Vracíte se stále do Prahy – a určitě nejde jen o osobní pouta.
Samozřejmě. Podařilo se mi navázat spolupráci s TV Praha na barterovém základu. Trvá už čtvrtým rokem a je to velký přínos. My vysíláme programy z Prahy a v TV Praha běží naše programy každý den v jiném vysílacím čase. Je to pro nás veliká a jediná propagace naší práce v Čechách. TV Praha nám také zřídila webovou stránku – https://prahatv.eu/na-navsteve-u-krajanu-v-ontariu/, kde je možné vidět řadu našich programů. V digitálním archivu jich mám ale asi 700. Přemýšlím také, kde by se v Česku mohly uplatnit, popřípadě archivovat.
Zmínila jste, že natáčíte i tady v Praze, takže to znamená, že ve vaší televizi je možné vidět i příspěvky z Česka?
Ano, natočili jsme první videa asi tak před dvěma lety a natáčeli jsme i loni na podzim na krajanské konferenci, která se v Praze koná vždy ob jeden rok.
Kanada je ohromná a Češi jsou tam rozptýlení ve více státech. Jaké území vaše vysílání pokrývá?
Začínali jste pouze v Ontariu. Nyní vysíláme i v Britské Kolumbii a od loňského září už i v Albertě. Pokrýváme tedy už dost velký prostor na to, aby některé české firmy mohly mít zájem o reklamu u nás. Natáčím u nás v Torontu a okolí a v Albertě. A celou dobu se snažím o to, abych si našla v těch místech, kde vysíláme, také spolupracovníky, ale je to velice těžké. Byla bych nejradši, kdybych tam měla kameramana, jak v Britské Kolumbii, tak v Albertě, který by mi posílal materiál. Stříhat se může třeba z Marsu (směje se). Ale natočit ty věci, i když to dnes jde třeba i na telefon, s tím mám největší problém. V nejhorším případě, když budou finance a bude jich dostatek, tak tam můžu zaletět sama. Ale přece jen je to dálka, let z Toronta do Vancouveru trvá čistého času 5 hodin, plus všechen čas na letišti…
Vaše české publikum v Kanadě je, logicky, spíš ze starší generace, protože mladší Češi už se zabývají jinými médii a televize už je tak neláká. Dá se s tím něco dělat? Mladých Čechů je v Kanadě opravdu hodně.
Ráda bych získala i mladší publikum, ale dokážu to jedině, když budu mít tematiku, která je zajímá. A bez jejich příspěvků, námětů, ji nenajdu. Je to takový trochu začarovaný kruh. Když někdo přijde s dobrým námětem, já ho ráda natočím, zpracuju a není to žádný problém. Ale myslím si, že by nám hodně pomohl internet. Právě teď pracuji na rozšíření našeho vysílání na YouTube s Televizí Praha. YouTube kanál by byl přístupný odkudkoli a televizi pak mohu propagovat i v Česku. Ale už teď na webu Televize Praha najdete asi 56 našich programů z našeho archivu.
V závěru našeho povídání bych se ráda vrátila k vašemu někdejšímu rozhovoru se Sirem Edmundem Hillarym. Musel to být životní zážitek. Jak jste se k němu dostala a co vám z něj dodnes utkvělo?
Představte si, že jsem tehdy normálně vlezla do telefonní budky v Oaklandu, zavolala jsem podle Zlatých stránek na jeho číslo a on byl doma. Řekla jsem, že jsem česká novinářka a že bych s ním ráda udělala interview. A on: „Klidně, zítra přijďte na čaj.“ A bylo to.
Dodnes na to vzpomínám, protože to, co mi tehdy řekl, byly vlastně základní věci, které platí nejen pro horolezce, ale i pro normální život, a já se jimi opravdu celý život řídím.
Jaké to byly rady?
Řekl, že život je jako výstup nahoru. A musíte jít krok za krokem a dávat si velký pozor. Protože jak jednou uklouznete, tak se dostanete o hodně níž a budete to muset vystoupat znovu. Nicméně zase se tam nahoru dostanete, ale vyskočit se tam zkrátka nedá.
A bylo úžasné, že jsem tu radu dostala právě od něj, tak slavného horolezce. Protože i já jsem dělala horolezectví, už jako dítě. Můj otec patřil k nejlepším horolezcům u nás a tahal mě na skály od malička. Takže tenhle rozhovor byl vlastně naplněním mých dětských snů. Pamatuju si, že jsem jako dítě listovala knihou a v ní byl právě Edmund Hillary a fotky Mont Everestu. A já jsem si v tom dětském snění říkala, že jednou snad taky něco dokážu. Nebylo to třeba přesně tohle, ale vždy mě přitahovalo dobrodružství, cesty, a tehdy se mi to vrylo hluboko do paměti.
A potom je tu další věc, kterou se v horách naučíte. Že jste spojená s ostatními, že jste tým a jste jeden na druhém závislí. A to jsem jako dítě zažívala, když mě táta bral do hor. Tyhle věci, myslím, dnes velmi chybí. Lidé se strašně snaží jít jenom svou vlastní individuální cestou. Ale ta je nikam nedovede.
Chceš-li poznat přítele, vezmi ho do hor, říká se…Tam se vyjeví povahy. Stihla jste se horolezectví věnovat i na Novém Zélandu nebo v Kanadě? I tam i tam jsou úžasné příležitosti.
Bohužel už ne. Když jsem šla do emigrace, už jsem na to neměla čas, byla tu rodina, dítě. Zůstalo mi plavání, to miluji. Ale ty hory v Kanadě, jenom jimi projíždět, to je pocit neuvěřitelné svobody a inspirace. Myslím, že když člověk nemá v sobě touhu zažít, udělat, vymyslet něco zajímavého, co bude bavit nejenom jeho, ale třeba ještě i někoho jiného, tak je jeho život vlastně o ničem.
A je potřeba snít, pořád snít, nehledět jen na realitu, nebrat si žádné neúspěchy, to všechno se překoná. Jen člověk musí mít v sobě vytrvalost.
A tady se vrátím k Nové Vizi. Velmi usiluji o jakoukoliv propagaci naší práce v Čechách, kde jsme v podstatě stále neznámí. Mrzí mě to, protože děláme jedinečnou práci ve světě, žádná jiná profesionální televizní skupina mimo Českou republiku zatím neexistuje. Dokázala jsem svoji televizi udržet jen proto, že jsem měla profesní základy z České televize a Barrandova a dokázala jsem si vytvořit týdenní koloběh výroby programu. O své zkušenosti bych se ráda podělila. Hledám vhodnou příležitost k přednáškám v oboru médií a žurnalistiky. Nejen o tom, jak lze vytvořit vlastní vysílání, ale také, co znamená česká televize v cizině. I ze sociologického hlediska je to velmi zajímavý fenomén, který by stálo za to více rozebrat. Na Novou Vizi jsem – snad právem – hrdá.
