ČR-PRAHA: Festival Pražské jaro každoročně nabízí hned několik desítek koncertů. Nepochybně jsou všechny kvalitní a krásné, ale téměř nikdo, snad kromě pořadatelů, nemá možnost slyšet je všechny. Takže je nutno vybírat a volba je v pestrém výběru z celosvětové hudební špičky velmi složitá, máte-li si vybrat jen dva koncerty. Víc letos nebylo v mých možnostech, ale v obou případech nejen že naplnily, ale i předčily očekávání, a asi nejen moje. O které koncerty šlo?
Těšila jsem se 14. 5. na Magdalenu Koženou spolu s dirigentem Simonem Rattlem, manželem naší vynikající mezzosopranistky, který je t.č. šéfdirigentem BRSO, tedy Symfonického rozhlasu Bavorského rozhlasu. Pro Magdalenu Koženou bylo datum pražskojarního vystoupení smolné, kvůli nemoci nemohla nakonec přednést očekávanou, pro ni zkomponovanou novinku Ondřeje Adámka Where Are You. Musíme se tedy těšit příště. Již první číslo programu nikoho nenechalo na pochybách o kvalitách orchestru a jeho šéfa – a jejich vzájemném souznění. Haydnova Symfonie D Dur, zejména druhá věta– Largo – mi připadala jako jedna velká oslava Hudby samé. Provedení celé symfonie se vyznačovalo přesností a čistotou, svítivou radostí z muzicírování. Klasicistní repertoár je přitom velkou školou preciznosti a zkouškou muzikality – a pro orchestry hudební hygienou, jak říká například i Tomáš Netopil, současný šéfdirigent FOK. To vše mnichovský BRSO samozřejmě a s grácií naplnil. Výpadek M. Kožené následně Simon Rattle se svým orchestrem plně nahradil skvělým provedením Wagnerovy předehry k opeře Tristan a Isolda a částí Isoldina smrt (hráno v celku). Bohatá Wagnerova instrumentace tu byla převedena do snad úplné dokonalosti. Dílu tak odlišnému od předchozího Haydna se tu dostalo všech citů i barev, jaké si jen dirigent i publikum mohli přát. Že půjde o nezapomenutelný koncert, potvrdili hudebníci i jeho zakončením, kde došlo na Symfonii č. 4 Johannese Brahmse – tedy opět zcela jiné období a styl. I tady BRSO zazářil, a to v celé své plnosti a kráse zvuku, tentokrát rozehraného do všech romantických a Brahmsovských nuancí. Bravo BRSO, bravo Simon Rattle!
O pár dní později, 19. 5., vystoupili na Pražském jaru fenomenální klavíristé, bratři Jussenovi z Nizozemska. Byl to již jejich třetí koncert v Praze, tentokrát ještě s oceňovaným orchestrem Academy of St. Martin in the Fields, který si Češi pamatují především z vynikajících nahrávek pro Formanova oscarového Amadea.
I přes své mládí jsou bratři Jussenové po celém světě už pověstní jako brilantně sehrané a technicky i muzikálně vybavené duo, špička posledních několik desetiletí. Ani tentokrát nenechali oba sympatičtí Jussenovi posluchače na pochybách, že jsou svědkem jakéhosi zázraku. Zázraku propojení dvou bytostí, které se i nad dvěma klaviaturami stávají jedinou. Bytostí, která zpaměti promění všechny ty tisíce not v magický obřad, sloužící tu k uctění génia Mozartova, podruhé Bachova. A to za doprovodu jednoho z nejlepších evropských orchestrů, který se s velkou vášní léta věnuje právě období baroka i klasicismu.
Orchestr Academy of St. Martin in the Fields z Londýna koncert zahajoval nejprve samostatným provedením Sinfonie g moll, dílem jednoho ze synů velkého Bacha, Johanna Christiana Bacha. Zvuk orchestru byl v této radostně znějící skladbě mámivě krásný. Vyvolal tak vysoké očekávání i u následujícího Mozartova Koncertu pro tři klavíry (později přizpůsobeného pro dva), kde již s orchestrem vystoupili bratři Jussenovi. Propojení obou sólistů s orchestrem bylo dokonalé, hudebníci Academy klavíristy podpořili s lehkostí a mozartovskou radostí z hudby. Podobně to bylo s Koncertem pro dva klavíry a orchestr c moll Johanna Sebastiana Bacha. Další hudební obřad, kde oba Jussenové i orchestr snad komunikovali s Bachem na nebesích. Po dlouhých ovacích přišel pak oblíbený přídavek bratrského dua, Schaffe können sicher weiden (Ovečky se mohou klidně pást), také od J. S. Bacha, kterým publikum uvedli do meditace. Závěrečná symfonie č. 29 W. A. Mozarta, už opět v provedení samotného orchestru St. Martin in the Fields pak důstojně koncert uzavřela. Nadšení v mnoha jazyky mluvícím publiku bylo zjevné a našinci dělalo dobře.
V obou případech šlo o koncerty, na jaké se nezapomíná, a je skvělé, že si je umíme na Pražské jaro dovézt. Doufejme, že s novým vedením si festival nejenže udrží svoji atraktivitu pro špičkové světové interprety a orchestry, ale ještě ji dokáže zvýšit. To samé ovšem platí o podpoře státu i sponzorů.
