ČR: Před padesáti lety se konala první celostátní přehlídka scénického tance Tanec, tanec… Od té doby vyrostly v českých regionech desítky souborů a generace pedagogů i tanečníků. Série Protančená republika se vydává do regionů a připomíná osobnosti, soubory i místa, která dala scénickému tanci jeho dnešní podobu. Připravuje jej Jiří Lössl, odborný pracovník NIK, útvaru Artama.
doc. Mgr. Jiří Lössl, (* 1962) vystudoval pedagogiku tance na Akademii múzických umění v Praze, kde byl též jmenován docentem v oboru dramatická umění. Je odborným pracovníkem NIK, útvaru ARTAMA pro scénický tanec (od 1999), pedagogicky působí na Akademii múzických umění v Praze na katedře tance Hudební a taneční fakulty (od 2007, didaktika a praxe taneční výchovy) a katedře výchovné dramatiky (od 2003, pohybová výchova s metodikou). Věnuje se pedagogické, metodické, koncepční, publikační a výzkumné práci v oblasti scénického tance a pohybových umění vůbec. Mapuje zejména problematiku amatérského tanečního umění a taneční výchovy.
PLZEŇSKÝ KRAJ: TANEC JAKO TVŮRČÍ ŠTAFETA
Plzeňský kraj si automaticky spojíme s pivem a průmyslovou tradicí. Málokdo tuší, že už půl století se tu odehrává jiný, neméně silný příběh. Příběh scénického tance, který se tu nešířil prostřednictvím velkých institucí, ale skrze osobní nadšení, pedagogickou vytrvalost a tichou práci s dětmi. Je to historie několika žen, které do regionu vnesly svou životní vášeň – tanec – a jejich žačky dnes stojí v čele tanečních oborů napříč krajem.
Čtyři ženy, čtyři cesty, jeden odkaz
V polovině 70. let začal scénický tanec v Plzeňském kraji získávat podobu, kterou v mnohém známe dodnes. Nejvýraznější osobností této etapy byla Jena Janovská (*1938), pedagožka a choreografka, která založila taneční obor při LŠU (dnes ZUŠ) v Tachově a působila také v Mariánských Lázních a Plzni. V Plzni otevřela Studio komorního tance a stála u zrodu Lidové konzervatoře – vzdělávací platformy inspirované pražským modelem, jež v 80. letech nabídla systematické vzdělávání ve scénickém tanci. O počátcích v Tachově uvádí: „Když jsme se s mužem přestěhovali z Plzně do Tachova, připadalo nám to zpočátku trochu jako ‚na Klondiku‘, ale velmi rychle jsme objevili mimořádně soudržné a inspirativní umělecké prostředí školy.“ Vzájemná otevřenost pedagogů různých oborů, společné sdílení zkušeností i setkávání s významnými umělci, podle Jeny Janovské vytvářely prostředí, v němž mohly vznikat „krásné věci“[1]. Její žačky – mezi nejvýraznější patří Lenka Jíšová, Irena André, Simona Mikešová či Pavlína Stupková – navázaly na práci své předchůdkyně a postupně vytvořily pevnou pedagogickou síť regionu.
Výraznou stopu zanechala také Svatava Čížková (1931–2022), působící mimo jiné v LŠU (dnes ZUŠ) v Sušici. Do regionu přinesla poetickou noblesu a citlivost, které dodnes formují místní taneční vnímání. Její žačka Hana Kopová tento odkaz převzala a rozvinula ve svébytný výraz.
Poněkud v ústraní, a přesto zásadně, působila Vlasta Dominiková (1919–2011). Vyučovala v Domě pionýrů a mládeže (dnes DDM) v Plzni a vedla kroužky výrazového tance na řadě základních škol. Její práce nebyla okázalá, ale oslovila stovky dětí.
Nelze opomenout ani Dagmar Krauzovou (*1957), která se věnovala především učňovské mládeži a taneční skupině Smog. Přiváděla tanec k mladým lidem stojícím mimo hlavní kulturní proud a rozšiřovala jej i do prostředí, kde by takovou aktivitu málokdo očekával.
Čtyři ženy, čtyři rozdílné cesty – a jeden společný výsledek: hluboké a trvalé kořeny scénického tance v Plzeňském kraji.
Školy jako živá centra
Dnes má Plzeňský kraj dvanáct tanečních oborů při základních uměleckých školách, které se věnují scénickému tanci. Nejde jen o výuku kroků a techniky. Důraz je kladen na tvořivost, vlastní výraz a individuální rozvoj každého žáka. V Plzni působí v ZUŠ B. Smetany Lenka Jíšová, jejíž soubor NoTa (Nový Tanec) patří k nejviditelnějším tělesům regionu. V ZUŠ Plzeň Sokolovská je výraznou tvůrčí osobností Simona Mikešová. V Dobřanech působila Pavlína Stupková, dnes zde štafetu převzala Kateřina Kovářová. V Tachově navázala na svou učitelku Jenu Janovskou Irena André; dnes zde vyučuje její žačka Ráchel Rutová, zatímco André sama dnes působí v Mariánských Lázních a Plané.
V Sušici pokračuje Hana Kopová spolu se svou žačkou Jaroslavou Šnaiberkovou.
Při pohledu na tuto mapu je patrné, že scénický tanec se v kraji předává jako štafeta. Zakladatelka – učitelka – žačka – a další generace. Kontinuita, která trvá už několik desetiletí.
Moving Station a nové impulzy
Významnou roli v současném dění hraje také kulturní centrum Moving Station v Plzni, které vytváří prostor pro spolupráci s profesionální scénou a otevírá místním tanečníkům dveře k novým zkušenostem. Díky těmto kontaktům se děti a mladí lidé setkávají s profesionálními umělci, poznávají nové formy současného tance a zároveň si uvědomují, že jejich práce má přesah za hranice školy.
Tanec mezi domy a ulicemi
Jedním z míst, kde se tanec setkává s veřejností, je multižánrový Festival na ulici. Taneční program, často součást doprovodných aktivit, nabízí prostor pro vystoupení místních i hostujících souborů.
Workshopy a diskuze otevírají dialog mezi profesionály a amatéry. Náhodní kolemjdoucí se mohou stát diváky – a někdy i účastníky. Tanec tak vystupuje z učeben a sálů přímo do městského prostoru.
Právě tato otevřenost pomáhá udržovat tradici živou. Tradici, která není uzavřená do minulosti, ale hledá nové formy.
Štafeta tiché kontinuity
Plzeňský kraj dnes není krajem jednoho dominantního tanečního centra, a právě v tom spočívá jeho síla. Připomíná síť propojených ohnisek – škol, souborů a osobností, které na sebe navazují jako články dlouhého řetězce tvořeného už půl století. Z osobního nadšení několika žen tak vyrostlo pevné zázemí, žijící dnes v učebnách i na jevištích. Žačky dávno převzaly odpovědnost a jako výrazné osobnosti oboru vychovávají další generace; někteří jejich studenti dnes odejdou do světa, jiní se vracejí s novou zkušeností, ale ke stejným kořenům. Scénický tanec se tu nepředává jako hotový tvar, nýbrž jako postoj: hledat vlastní výraz, riskovat, ustát ticho i experiment a brát tradici jako oporu, ne jako hranici.
Síla regionu neleží v okázalosti, ale v důsledné práci, která není vždy vidět, a přesto vytváří pevnou kontinuitu. Když dnes mladí tanečníci vstupují na scénu či do veřejného prostoru, navazují na běh, jenž tu trvá už desítky let. Štafeta pokračuje. Minulost tu není připomínkou. Je přítomnou silou. A s každým novým krokem se znovu potvrzuje, že ten běh má směr.
[1] LÖSSL, Jiří. 40 let TO ZUŠ Tachov, rozhovor s Jenou Janovskou. In pam pam 2-15, s. 6-8., ISSN 1803-103X.
