PRAHA: Galerie Cermak Eisenkraft představuje unikátní česko-německý výstavní projekt Energie, který pod kurátorským vedením Tomáše Zapletala Cermaka propojuje exaktní vědecký přístup s organickou intuicí a uměleckým dialogem. Hlavním tématem projektu je energie v umění a zkoumání otázky, jak vnímat energii obrazu. Výstava, která navazuje na předchozí projekty Variace, Smysly a Mýty, pomáhá nahlížet na energii v umění z různých úhlů, z pohledu současných autorů, významného představitele informelu Jaroslava Serpana, a kurátora Tomáše Zapletala Cermaka.
Myšlenkovým východiskem je dílo francouzského malíře českého původu Jaroslava Serpana (Praha 1922 – Pyreneje 1976), jehož tvorba pohybující se na průsečíku biologie, matematiky a výtvarného umění představuje jeden z nejoriginálnějších příspěvků k evropskému informelu a lyrické abstrakci. Skrze tisíce drobných znaků a repetitivních struktur mapoval neviditelné síly formující vesmír i lidské vědomí. Projekt přitom zvláště sleduje Serpanovo sepětí s německou výtvarnou scénou, kde byl jeho matematicko-biologický přístup chápán jako zásadní příspěvek ke strukturální abstrakci — jak dokládá mimo jiné jeho účast na Documentě II v Kasselu (1959).
Inspirací a ústředním tématem výstavy je geneze a přenos energie, která se ve vizuálním umění neustále vyvíjí. „Co to vlastně je energie obrazu, jak se ji naučit vnímat a chápat? Recept je prostý a náročný zároveň: naučit se vidět,“ cituje Tomáš Zapletal Cermak z rozhovoru „Energie v umění“, který k výstavě vedl s filozofem Miroslavem Petříčkem. „A právě Serpan se v krátkém období své tvorby soustředil na energii, ve smyslu snahy vytvořit obraz, „zářič“, který by dobíjel své pozorovatele energií,“ dodává.
Energie zde není chápána jako fyzikální veličina, ale jako tvůrčí vizuální princip. Tento fenomén propojuje lidské tělo s prostorem a pevný řád s neustálým procesem proměny. Odkazuje jak k vnitřnímu náboji umělecké formy a pohybu, tak k síle lidské pozornosti a duševního souznění. Tyto proměny neustále formují vztah mezi naším vnitřním světem a okolní realitou. Právě na tomto pomezí projekt zkoumá „kosmickou energii“ jako průsečík vědy a intuice. Vystavující autoři zde zhmotňují neviditelné vesmírné vibrace do konkrétních barev a tvarů. Mezi dílem a divákem tak vzniká intenzivní souhra, která otevírá prostor pro hluboký prožitek na pomezí tiché meditace a katarze.
Na tento základ navazují čtyři současní umělci: malířka Gabriela Těthalová transformuje matematické struktury do abstraktních vizuálních systémů; fotografka Katarina Brunclíková pracuje se světlem jako malířským nástrojem a zkoumá energii pomíjivosti; německý malíř Paul Wesenberg buduje reliéfní plochy z hutných nánosů barvy, jejichž materiální síla je takřka hmatatelná; španělský umělec José Noguero Ricol, žijící v Berlíně, zkoumá ve svých sochách a instalacích napětí mezi hmotou a prázdnotou.
Představená díla rozvíjejí Serpanovo dědictví v osobitých tvůrčích rovinách a nahlížejí energii jako duševní i vizuální princip proměny. Výstava organicky propojuje autorské přístupy zachycující napětí mezi strukturou a chaosem, řádem a organickým růstem. Pro vystavující umělce ztělesňuje Serpanova tvorba snahu uchopit komplexitu světa skrze syntézu vědeckého myšlení a subjektivního prožívání.
Galerie Cermak Eisenkraft se věnuje Serpanovu dílu dlouhodobě. V roce 2015 byla partnerem retrospektivní výstavy Jaroslav Serpan: Mezi uměním a vědou v Museu Kampa a spravuje rozsáhlý archiv dokumentů týkající se Serpanovy tvorby. Odbornými garanty projektu jsou Prof. Miroslav Petříček, přední český filozof, estetik a překladatel; Prof. Mark Gisbourne, jeden z mezinárodně nejuznávanějších a nejrespektovanějších evropských kurátorů a historiků umění; a Sarah Wilson, slavná historička umění a kurátorka, profesorka na prestižním Courtauld Institute of Art v Londýně.
Galerie Cermak Eisenkraft se nachází ve 2. patře pražského Topičova domu (Národní 9), výstava Energie bude k vidění od 24. června do 11. září 2026, vstup do galerie je po celou dobu výstavy zdarma.
K výstavě vychází vícejazyčná publikace s texty historika umění prof. Marka Gisbourna a filozofa prof. Miroslava Petříčka. Součástí knihy bude rovněž rozhovor historičky umění Sarah Wilson z Courtauld Institute of Art s prof. Markem Gisbournem a galeristou Tomášem Zapletalem o Serpanově tvorbě v kontextu výstavy. Bohatou obrazovou část doplní medailonky všech zúčastněných umělců.
Vystavující autoři
Jaroslav Serpan (1922 Karlštejn – 1976 Pyreneje) byl česko-francouzský malíř, básník, spisovatel a matematik. Po emigraci rodiny z Československa vyrůstal ve Francii, kde vystudoval biologii a matematiku na pařížské Sorbonně a získal doktorát ze statistické biologie. V letech 1946–1948 působil ve skupině kolem Andrého Bretona a účastnil se zásadní výstavy Surréalisme en 1947, která byla následně představena i v Praze. Od konce 40. let se přiklonil k informelu a stal se součástí mezinárodní poválečné avantgardy. Vystavoval mimo jiné v Paříži, Düsseldorfu, Bruselu a New Yorku.
Serpanova tvorba prošla výrazným vývojem od surrealistické imaginace k informální malbě založené na gestu, struktuře a spontánním procesu. Zásadní roli v jeho uměleckém směřování sehrála spolupráce s kritikem Michelem Tapiém, který jeho dílo zařazoval do klíčových přehlídek evropského informelu. Ve svých obrazech Serpan rozvíjel dialog mezi intuitivní malbou a analytickým myšlením, mezi organickou strukturou a rytmem gestické abstrakce.
Energie v Serpanových dílech vzniká z intenzivního vztahu mezi pohybem, hmotou a vnitřním napětím obrazu. Jeho malba působí jako záznam mentálních i fyzických procesů, v nichž se spontánnost střetává s hlubokou koncentrací. Dynamické vrstvení struktur, stop a gest vytváří obrazy s mimořádnou vizuální hustotou, které oscilují mezi chaosem a řádem a otevírají prostor pro intuitivní i meditativní vnímání.
Katarina Brunclíková (*1977, Cheb) absolvovala Institut tvůrčí fotografie a věnuje se volné fotografické tvorbě. V roce 2006 získala ocenění Fujifilm Euro Press Photo Award. Ve své práci dlouhodobě překračuje hranice fotografie směrem k malířskému a konceptuálnímu uvažování.
Ve svých fotografických cyklech pracuje s promyšlenou stylizací, světlem a symbolickou obrazností. Zkoumá témata pomíjivosti, introspekce a vnitřní zkušenosti, často prostřednictvím přírodních motivů a zátiší. Série Půvab uvadání zachycuje vadnoucí květy ve stadiu postupného zániku, přičemž autorka využívá dlouhou expozici a precizní práci se světlem k vytvoření obrazů připomínajících barokní malbu.
Brunclíková vytváří tichou a soustředěnou energii založenou na citlivém vnímání času, světla a proměny. Její fotografie působí introspektivně a meditativně; místo dynamiky pracují s pozastavením a koncentrací detailu. Skrze estetiku pomíjivosti otevírá prostor pro kontemplaci, melancholii i hlubší uvědomění křehkosti přírodních i osobních procesů.
Gabriela Těthalová (*1988, Brandýs nad Labem) je malířka působící mezi Prahou a Berlínem. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením Jiřího Černického a Marka Meduny a na Hochschule für bildende Künste Hamburg u Jutty Koether. Vedle výtvarného umění se věnovala také matematice, která se výrazně promítá do struktury jejího vizuálního myšlení.
Ve svých velkoformátových obrazech vytváří komplexní obrazové systémy, v nichž se prolínají organické formy, ornament, geometrie i gestická malba. Její kompozice pracují s fragmentem, proměnlivou prostorovou orientací a vrstvením významů. Těthalová propojuje intuitivní malířské gesto s analytickým principem konstrukce a vytváří prostředí, která diváka vtahují do mnohovrstevnaté vizuální zkušenosti.
Energie v jejích obrazech vzniká z napětí mezi řádem a spontánností, mezi systémem a neustálou proměnou. Malba se stává polem vztahů a toků, v němž se barva, tvar a rytmus propojují do struktur připomínajících přírodní procesy, informační sítě či hudební kompozice. Přes svou komplexnost působí její obrazy jako prostor kontinuální transformace, v němž se nejistota proměňuje v dynamickou a tvořivou sílu.
José Noguero Ricol (*1969, Barbastro) je španělský malíř, sochař a fotograf žijící v Berlíně. Studoval v Barceloně, Bristolu a Amsterdamu, významně jej ovlivnila také zkušenost z indické sochařské dílny v Orisse a zájem o východní filozofii a prostorové systémy.
Ve svých obrazech, objektech nebo fotografiích zkoumá vztah mezi prostorem, hmotou a neviditelnými silami. Pracuje s materiály jako vosk, keramika či pryskyřice a vytváří subtilní situace na hranici sochy, scénografie a meditativního prostředí. Důležitým východiskem je pro něj koncept Vastu, který chápe prostor jako aktivní pole formující lidské vnímání a psychickou rovnováhu.
Energie v jeho dílech nevychází z pohybu, ale z napětí mezi přítomností a prázdnotou, tichem a materiální stopou. Noguero Ricol pracuje s jemnou teatralitou prostoru, v níž se prázdná místa stávají nositeli významu a psychologického náboje. Jeho tvorba působí kontemplativně a soustředěně; vytváří prostředí, kde se neviditelné síly stávají fyzicky vnímatelnou zkušeností.
Paul Wesenberg (*1973, Minsk) je německý malíř a absolvent akademií v Minsku a Kielu. Je držitelem stipendia DAAD a dlouhodobě se věnuje malbě na pomezí obrazu a objektu. Ve své tvorbě rozvíjí výrazně materiálový přístup, který propojuje fyzickou přítomnost malby s prostorovým vnímáním.
Wesenberg pracuje s hutnými vrstvami barev, reliéfní strukturou a organickými materiály, díky nimž jeho obrazy získávají téměř sochařský charakter. Krajinu nezobrazuje realisticky, ale buduje ji prostřednictvím hmoty, rytmu a vertikálních linií připomínajících přírodní struktury, geologické vrstvy či kmeny stromů. Výsledné kompozice oscilují mezi abstrakcí a fyzickou zkušeností prostoru.
Energie jeho děl vychází především z materiálové intenzity a napětí mezi kontrolovaným zásahem a spontánním procesem. Stékající vrstvy barev, reliéfní povrchy a rytmická vertikalita vytvářejí pocit organického růstu a neustálého pohybu. Přes svou syrovost působí jeho obrazy stabilně a meditativně, jako by v sobě uchovávaly energii přírodních procesů a času.
Odborní garanti projektu
Prof. Miroslav Petříček (* 1951, Praha) je český filozof, estetik a překladatel, profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na filozofii umění, přesahy mezi filozofií, filmem, literaturou a uměním a současnou (postmoderní) francouzskou filozofii. Po maturitě nemohl z kádrových důvodů studovat na vysoké škole. V letech 1971–1977 navštěvoval bytový seminář Jana Patočky. Po sametové revoluci roku 1990 obdržel titul magistra na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Doktorát získal v roce 1998 a habilitoval se o pět let později. V letech 1990–1992 pracoval v Archivu Jana Patočky Centra pro teoretická studia Filosofického ústavu Akademie věd České republiky a Univerzity Karlovy v Praze a externě přednášel na Filozofické fakultě UK. V letech 1992–1995 působil na Středoevropské univerzitě v Praze a zároveň začal přednášet na Akademii výtvarných umění. Od roku 2001 spolupracuje s Centrem audiovizuálních studií FAMU a roku 2007 byl jmenován profesorem pro obor filmové, televizní a fotografické umění a nová média – teorie filmové a multimediální tvorby. Během akademické dráhy se stal členem Vědecké rady UK i její Filozofické fakulty, dále pak členem Umělecké rady FAMU, DAMU a AMU a Rady Filosofického ústavu. S galerií Cermak Eisenkraft_ úspěšně spolupracuje již několik let.
Prof. Mark Gisbourne (* 1948, Stratford-upon-Avon) je jedním z mezinárodně nejuznávanějších a nejrespektovanějších evropských kurátorů a historiků umění. Narodil se ve Velké Británii, vystudoval v Římě a v současné době působí v Berlíně, čímž je skutečně globální osobností s rozsáhlými znalostmi a životními úspěchy v různých oblastech uměleckého světa. V letech 1987‒2013 působil jako hostující profesor na sedmnácti univerzitách ve Velké Británii, USA a Německu, například na Courtauld Institute of Art, Slade School of Art v Londýně, a přednášel poválečné a současné umění na Sotheby’s Institutu. V letech 1994–1997 byl prezidentem Britské asociace kritiků umění (AICA) a mezinárodním viceprezidentem, který spoluorganizoval Světový kongres kritiků umění v Tate Modern v Londýně při jeho zahájení v roce 2000. Mark Gisbourne byl kurátorem mnoha výstav po celém světě, autorem desítek knih a více než 250 publikovaných esejů o umění 20. a 21. století, které vyšly ve více než 20 jazycích. Pravidelně přispívá do mnoha kulturních periodik a je blízkým spolupracovníkem londýnské BBC. Jeho hluboké znalosti a osobitý náhled mu zajistily dlouholetý úspěch. Mark Gisbourne spolupracuje s galerií Cermak Eisenkraft_ od roku 2014.
Sarah Wilson je historička umění a kurátorka, profesorka na Courtauld Institute of Art v Londýně, kde působí od roku 1982. Je uznávána jako přední anglicky píšící odbornice na poválečné evropské umění a francouzskou avantgardu — oblasti, do níž Serpanovo dílo hluboce zasahuje. Její výzkum dlouhodobě sleduje průsečíky mezi uměním, filozofií a vědou v kontextu druhé poloviny 20. století, přičemž zvláštní pozornost věnuje lyrické abstrakci a informelu jako klíčovým proudům evropského modernismu. Toto zaměření z ní činí ideální průvodkyni Serpanovým světem znaků, struktur a biologických systémů, v němž se vědecké myšlení a výtvarná imaginace prolínají jedinečným způsobem. Mezi její klíčové publikace patří The Visual World of French Theory: Figurations (Yale University Press, 2010) a Picasso, Marx and Socialist Realism in France (Liverpool University Press, 2013). V roce 1997 jí francouzská vláda udělila titul Chevalier des Arts et des Lettres za zásluhy o francouzské umění a kulturu.
O galerii
Galerie Cermak Eisenkraft_ vznikla v roce 2014 s ambicí stát se významným hráčem na poli obchodu s poválečným a současným českým i světovým uměním. Zakladatelé Tomáš Zapletal a dnes již zesnulý David Železný, kteří na českém trhu s uměním působili dříve samostatně, si za hlavní cíl stanovili vytvoření důvěryhodné, seriózní instituce mezinárodního významu, která díky nejvyšším standardům své práce přispívá ke kultivaci trhu s uměním v České republice. Ke galerii je přidružený Nadační fond CE, který již mnoho let podporuje současné české i zahraniční umělce v jejich činnosti. Fond podpořil například tyto autory: Magdalenu Jetelovou, Milana Kunce, Vladimíra Škodu, Jiřího Černického, Šimona Brejchu, Martina Velíška, Františka Matouška, Pavla Baňku a další. Dlouhodobě podporuje také časopis Fotograf a pomáhá tak vzniku nejkvalitnějšího média o české fotografii u nás. V současné době galerie Cermak Eisenkraft_ provozuje výstavní prostor ve 2. patře Topičova domu, Národní 9, Praha 1.
O výstavních prostorách
Galerie Cermak Eisenkraft se po působení v Dlouhé ulici a v domě SmetanaQ na Smetanově nábřeží přestěhovala na jaře 2021 do zrekonstruovaných prostorů památkově chráněného Topičova domu, kde ve 2. patře nabízí veřejnosti výstavy v citlivě zrestaurovaných sálech. Topičův secesní dům již přes 125 let formuje českou společnost. Postaven byl v roce 1894 jako výstavní síň a prodejna Topičova nakladatelství. Výstava grafických umění v roce 1896 představila přibližně šedesát evropských grafiků, mezi nimi Toulouse-Lautreca, Féliciena Ropse, Heinricha Vogelera či jediného českého zástupce Emila Orlika, a pravidelně zde vystavovali i čeští „kosmopolité“ Luďek Marold a Alfons Mucha.
Kurátor a autor projektu: Tomáš Zapletal Cermak
Odborní garanti projektu: prof. Mark Gisbourne, prof. Miroslav Petříček, prof. Sarah Wilson
Organizátor: galerie Cermak Eisenkraft_, cermakeisenkraft.com
Místo: galerie Cermak Eisenkraft_, Národní 9 (2. patro Topičova domu), Praha 1
Otevírací doba: po–pá 11:00–18:00 (červenec, srpen a víkendy po předchozí telefonické domluvě)
Termín: od 24. června do 11. září 2026
