ČR: Před padesáti lety se konala první celostátní přehlídka scénického tance Tanec, tanec… Od té doby vyrostly v českých regionech desítky souborů a generace pedagogů i tanečníků. Série Protančená republika se vydává do regionů a připomíná osobnosti, soubory i místa, která dala scénickému tanci jeho dnešní podobu. Připravuje jej Jiří Lössl, odborný pracovník NIK, útvaru Artama.
doc. Mgr. Jiří Lössl, (* 1962) vystudoval pedagogiku tance na Akademii múzických umění v Praze, kde byl též jmenován docentem v oboru dramatická umění. Je odborným pracovníkem NIK, útvaru ARTAMA pro scénický tanec (od 1999), pedagogicky působí na Akademii múzických umění v Praze na katedře tance Hudební a taneční fakulty (od 2007, didaktika a praxe taneční výchovy) a katedře výchovné dramatiky (od 2003, pohybová výchova s metodikou). Věnuje se pedagogické, metodické, koncepční, publikační a výzkumné práci v oblasti scénického tance a pohybových umění vůbec. Mapuje zejména problematiku amatérského tanečního umění a taneční výchovy.
JIHOČESKÝ KRAJ: TANEC MEZI DIVADLEM A ŠKOLOU
V Jihočeském kraji má scénický tanec specifické kořeny. Nevyrůstal jen v tanečních sálech studií, škol a domů dětí, ale v těsném propojení s profesionální scénou. Právě baletní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích se od 60. let stal místem, odkud vycházely osobnosti, které po skončení své kariéry předávaly zkušenosti dál dětem, studentům i amatérským souborům. Tato přirozená vazba mezi divadlem a pedagogickou praxí dala regionu něco, co jinde nevznikalo tak samozřejmě: kontinuitu. Tanec se tu nepředával jen jako technika, ale jako živá zkušenost.
Od jeviště k dětskému sálu
Od 70. let se v Jihočeském kraji začala formovat generace pedagogů, kteří postupně opouštěli výhradní důraz na klasickou techniku a hledali vlastní cestu zaměřenou více na výraz, tvorbu a práci s různými věkovými skupinami. Jednou z výrazných osobností byla Hana Čáslavská, tanečnice Jihočeského divadla, která působila v LŠU v Českých Budějovicích a současně v KDPM (dnes DDM) vedla taneční soubor Úsvit. Její choreografie se pravidelně objevovaly na celostátních přehlídkách a ukazovaly, že i amatérský soubor může být nositelem silného výrazu. Na její práci navázaly další pedagožky, jako například Alena Hackerová, nebo dnes Světlana Mládková, které každá svým způsobem rozvíjely práci s dětmi a mládeží v prostředí DDM a kulturních domů.
Podobné příběhy najdeme i jinde v regionu. Ve Strakonicích položila základ Eva Kostolányiová, na niž dnes navazuje Alice Janotová. V Sezimově Ústí založila taneční obor Irena Lexová Zámostná, jejíž pokračovatelka Drahomíra Štěrbová vedla obor po čtyři desetiletí a získala uznání i na celostátní úrovni.
Školy tvořící mapu regionu
Dnes je scénický tanec v Jihočeském kraji rozvíjen především v základních uměleckých školách, ale i tanečních studiích. Najdeme je například v ZUŠ Českém Krumlově (Marta Begovičová), Strakonicích (Alice Janotová), Vodňanech (Miluše Šindlerová), Jindřichově Hradci (Naděžda Kabelová) nebo Třeboni (Vladimíra Strnadlová). Každá z těchto tanečnic má svou vlastní poetiku i pedagogický přístup. Vedle nich existuje řada škol, kde tanec zůstává více u klasické techniky nebo širší pohybové výchovy. I ty ale tvoří důležitou součást kulturní krajiny. Specifickou roli hrají také nezávislá studia a domy dětí a mládeže. Ve Frymburku působí studio Tanchi (Lenka Červená), v Českých Budějovicích KreDance (Hedvika Drenčeni), v Písku T-Dance (Gabriela Kroutilová). Právě tato místa často přinášejí nové impulzy, propojují tanec s dalšími obory a otevírají ho širší veřejnosti.
Generace, které na sebe navazují
Pro Jihočeský kraj je typická čitelná síť pedagogických vazeb. Učitelky vychovávají své žákyně, které se po letech vracejí jako nové pedagožky. Jedna z nejvýraznějších zmapovaných pedagogických linií jihočeského scénického tance vede od Ireny Lexové Zámostné přes její žačku Drahomíru Štěrbovou až k Markétě Švecové. Irena Lexová Zámostná vybudovala taneční obor v Sezimově Ústí, který po ní v roce 1979 převzala její žačka Drahomíra Štěrbová. Ta jej vedla po čtyři desetiletí, až do roku 2019, a vychovala řadu osobností pokračujících dnes samy v pedagogické i choreografické práci. Od roku 2020 na její působení navázala žačka Markéta Švecová, která propojuje dvě významné taneční tradice regionu. Vedle návaznosti na Drahomíru Štěrbovou obnovila v roce 2009 také činnost tanečního studia při TJ Lokomotiva Veselí nad Lužnicí, kde navázala na práci své matky Libuše Heřmanové. Ta zde od roku 1994 vedla taneční soubor Žába, jenž se stal významným centrem tance a vychoval řadu tanečníků i budoucích pedagogů. Obnovené studio pokračuje pod názvem CODA a od roku 2011 se jeho činnost rozvíjí také v Táboře. Na tradici tanečního dění ve Veselí nad Lužnicí navazují rovněž Lucie Mylerová Paurová a Renáta Růžková. V roce 2021 založily taneční studio Allegria, jež se věnuje scénickému tanci a pohybovému divadlu a představuje další pokračování této živé pedagogické linie. Jak sama Lucie Mylerová Paurová vypověděla, její cesta vedla od Libuše Heřmanové přes Drahomíru Štěrbovou až k vlastní pedagogické práci, kterou dnes sama rozvíjí.
Podobná kontinuita je patrná i ve Strakonicích (Eva Kostolányová – Alice Janotová) nebo v Českých Budějovicích (Jana Žygárdyová – Lenka Kříhová), kde pedagogické vedení přechází z generace na generaci. Tanec se tu nepředává skokem, ale plynule, jako přirozené pokračování.
Komunita jako základ
V menších městech, jako jsou Strakonice, Vodňany, Třeboň nebo Sezimovo Ústí, plní taneční obory často roli místních kulturních center. Pořádají vystoupení, přehlídky, zvou hostující soubory a propojují generace. Významnou roli hrají také krajské přehlídky scénického tance, které organizuje NIK, útvar ARTAMA. V Jihočeském kraji je s nimi dlouhodobě spojen Aleš Michna z českobudějovického DDM. Tyto přehlídky nejsou jen soutěží, ale především místem setkávání, sdílení zkušeností a vzájemné inspirace. Právě tady se ukazuje, že tanec není izolovanou disciplínou, ale jedná se o způsob, jak vytvářet a rozvíjet komunitu.
Jedním z nejsilnějších rysů jihočeské taneční scény je ochota spolupracovat. Pedagogové si předávají zkušenosti, inspirují se navzájem a často si pomáhají i při organizaci akcí. Díky tomu má scénický tanec v regionu pevné zázemí – nejen odborné, ale i lidské. A právě tato kombinace je důvodem, proč se zde v současnosti daří udržovat dlouhodobou kontinuitu.
Jihočeský kraj ukazuje, že scénický tanec může vyrůstat z propojení dvou světů – profesionálního umění a každodenní pedagogické práce taneční výchovy. Od baletního sálu Jihočeského divadla až po malé učebny základních uměleckých škol a tanečních studií vede mnohde nepřerušená linie předávání zkušenosti. Generace tanečnic a pedagogů tu postupně vytvářely prostředí, které dnes umožňuje novým dětem a studentům hledat vlastní pohybový výraz.
Když nyní v některém z jihočeských měst začíná zkouška tanečního souboru, není to jen další odpolední kroužek. Pokračuje tak příběh, který se tu píše už více než půl století. A právě v tom spočívá jeho síla – v tiché, ale vytrvalé kontinuitě, jež dává regionu jeho dnešní jedinečnou taneční tvář.
