Dva měsíce tvořil v Pekingu, vystavoval v galerii Czech China Contemporary a zjistil, že obrazy inspirované severními Čechami dokážou oslovit publikum i na druhém konci světa. Český malíř Jaroslav Valečka v rozhovoru mluví o čínské umělecké scéně, Tibetu, komunistické Číně i o tom, že český stát své umělce stále neumí podpořit.
Do Pekingu jste nepřivezl obrazy mrakodrapů ani technologické budoucnosti, ale severní Čechy, bývalé Sudety a příběhy zapomenutých míst. Překvapilo vás, že právě tato silně česká témata čínské publikum oslovila?
Přiznám se, že jsem byl zpočátku nervózní, jak moje obrazy přijmou. Nakonec se ukázalo, že obraz postavený na náladě a příběhu funguje univerzálně. Čínské publikum má navíc krajinomalbu hluboko zakořeněnou – její tradice sahá více než tisíc let do minulosti. Moje krajina je samozřejmě jiná, ale překvapivě silně zarezonovala. Stejně jako u nás se navíc ukázalo, že když lidé poznají příběh obrazu, začnou vyprávět svůj vlastní. Jedna návštěvnice mi například vyprávěla neuvěřitelný příběh z dob tvrdě prosazované politiky jednoho dítěte. Znala ženu, která se při každém těhotenství několik měsíců ukrývala v opuštěné hrobce. Rodina jí tam nosila jídlo a policie tam jednoduše nechodila. Díky tomu tam porodila několik dětí.
Dva měsíce jste tvořil přímo v Pekingu. Jak se život v jedné z největších světových metropolí promítl do vaší tvorby?
Peking je obrovský a neuvěřitelně proměnlivý. S trochou nadsázky se dá říct, že v jedné ulici se ocitnete v roce 1950 a o pár bloků dál v roce 2100. Číňané obdivují pokrok a nové technologie. Jenže právě kvůli tomu často mizí stará zástavba a s ní i genius loci, který mě přitahuje mnohem víc než ultramoderní architektura. Zajímavé bylo také sledovat samotnou společnost. Čína je tvrdě řízená země s častými kontrolami, ale většina místních to bere jako přirozenou součást života. Jeden z nich mi s úsměvem řekl, že po dynastii Sung a dynastii Ming dnes prostě žijí v době komunistické dynastie. To je pohled, který Evropan příliš nezná.
Jaké bylo zázemí pro práci?
Skvělé. Galerie Czech China Contemporary, kterou založila malířka A Qin, není jen galerie, ale celé centrum současného umění se souborem velkých ateliérů pro malíře, fotografy, sochaře i animátory. Nachází se v bývalé umělecké čtvrti, která kolem roku 2010 představovala jedno z kulturních center Pekingu. Dnes ale řada galerií mizí, protože je vytlačují vysoké ceny nemovitostí. Ateliéry se mění na byty a umění tam prožívá složité období.
Vznikaly obrazy jinak než doma?
Ano. Už jen proto, že čínská plátna se chovají jinak než ta česká. Musel jsem tomu přizpůsobit techniku. Galerie mě inspirovala natolik, že vznikl obraz Nokturno, noční pohled do galerie s létajícími motýly. Stal se titulním obrazem celé výstavy In the Moonligh, kde kromě mě vystavovali ještě M. Salajka a K. Erbenová a jako první z pekingského cyklu se dostal do soukromé sbírky.
Výstava In the Moonlight je výsledkem vaší rezidence. Co pro vás celou cestu symbolizuje nejvíc?
Vedle samotné výstavy určitě cesta do Tibetu, kterou zorganizoval malíř Jiří Straka. Navštívili jsme nejen známý klášter Labrang, ale také menší kláštery a domy jogínů. Samozřejmě nás několikrát kontrolovala policie, protože mimo turistické oblasti je dohled velmi intenzivní. Nejhlubší dojem na mě udělalo tibetské buddhistické umění. Výrazné barvy, masky i psychologická práce s obrazem jsou ve skutečnosti mnohem působivější než na fotografiích. Právě v Tibetu vznikla inspirace pro několik nových obrazů, kterým se chci věnovat i dál.
Co dalšího vám rezidence přinesla?
Velkou radost mi udělalo, že galerie vydala moji první monografii v čínském jazyce. Publikace mapuje nejen vystavené obrazy, ale i moji tvorbu za poslední dva roky. Texty připravili Jolana Pastor, Edward Lucie-Smith a kurátorka Veronika Marešová.
Jak podle vás obstojí české výtvarné umění ve světě?
Talent českým umělcům nechybí. Co postrádají dlouhodobě, je systematická podpora státu. V Pekingu zahajoval naši výstavu ředitel jednoho z nejvýznamnějších čínských muzeí. Bylo vidět, že se na ni pečlivě připravil. O to víc mě mrzelo, že z české ambasády nepřišel nikdo, přestože byla opakovaně pozvána. Bohužel podobnou zkušenost nemám poprvé.
Odjížděl jste jako malíř Sudet. Vrátil jste se jiný?
Rezidenční pobyty mají člověka posunout a otevřít mu nové světy. V mém případě to platilo stoprocentně. Přivezl jsem si množství inspirace, silných příběhů i nových motivů. Číňan se ze mě nestal. Ale myslím, že ještě hodně dlouho budu z této cesty čerpat a malovat.
