Dne 16. listopadu 1944 byl odeslán k 1. čs. armádnímu sboru v SSSR. „Pokud si správně pamatuji,“, řekl mi při našem setkání,“ tak to bylo 16. 11. 1944, když sovětští vojáci vybrali z naší vesnice 5 chlapců ve věku od 19 let. Mezi nimi jsem byl i já a musel jsem se dostavit k domu starosty obce. Tam nás hlídal ozbrojený voják i následující noc, kterou jsme strávili ve starostově domě. Ráno nás pod palbou německých děl odvedli někam směrem k polským hranicím. Tam už bylo po boji, cestou se naštěstí nikomu nic nestalo. V tomto prostoru se pohybovalo mnoho sovětských bojových vozidel a náš sovětský voják jednoho z nich zastavil a dále jsme pokračovali vojenským automobilem až do Baligradu v Polsku. Po přenocování jsme opět pěšky pokračovali do města Sanok. Zde jsme byli umístěni v internačním táboře, ve kterém bylo asi 7000 mužů různých národností. Večer k nám přišel kapitán československé armády, u kterého jsme se nechali zapsat do seznamu. Poté jsme opustili internační tábor a jeli do města Rimanov u Krosna. Tam sídlil 1. československý armádní sbor generála Ludvíka Svobody, zformovaný v tehdejším Sovětském svazu“.
Zde absolvoval měsíční kurz pro telefonisty v obci Olšanka a naučil se pokládat linky telefonického vedení po stromech a přes cesty v bojových podmínkách. „To, že jsme v bojových podmínkách, jsem si plně uvědomil ve chvíli, kdy voják od 1. roty šlápl při kladení telefonní linky přes zahradu na pěchotní minu. Stalo se to asi 10 metrů ode mne, takže jsem viděl, jak jeho utržená noha vyletěla asi 5 metrů do výšky. Zdravotníci zraněného vojáka ošetřili a odvezli a já jsem zjistil, jaké jsem měl obrovské štěstí. Střepina miny, velikosti nehtu na palci, mi proděravěla kapsu vojenského pláště a blůzy, ve které jsem náhodou měl schované celé čerstvě nafasované mýdlo a to ji zastavilo. Po dalších dvou dnech výcviku nás již poslali na frontu,“ vzpomíná Mikuláš Ganišin.
Posléze byl nasazen do bojů na východní frontě. Prošel boji u Prešova, Levoči, Popradu, Liptovském Mikuláši, Vrůtek, Žiliny, přes Moravu do Prahy. Je nositelem 13 československých a sovětských medailí. Po demobilizaci si Mikuláš Ganišin dlouhodobě v nemocnici léčil omrzliny obou nohou, které utrpěl ve válce. Po vyléčení se vrátil do svého rodiště v Prislope na Slovensku, aby mohl pomoci rodičům při obnově rodinného hospodářství. V roce 1948 se oženil s Annou Seňkovou.
V rámci náboru pro obnovu Ostravska přijal nabídku práce na výstavbě Žermanické přehrady. Později se za ním přistěhovala i manželka Anna se dvěma dcerami. Časem se jejich rodina rozrostla o další dvě dcery. Po dostavění Žermanické přehrady pak v obci Lučina odkoupili rodinný dům. Mikuláš Ganišin následně pracoval 20 let, až do důchodu, ve Válcovnách plechu ve Frýdku – Místku. Ve volném čase se hlavně staral o zahradu a malé hospodářství. Radost mu dnes dělá šest vnoučat a sedm pravnoučat.
V letošním roce se účastnil 5. ročníku Legionářského marše v Bystřici nad Olší, kde převzal Legionářskou poctu od Československé obce legionářské jednoty Frýdek-Místek.
Přes svůj vysoký věk je četař ve výslužbě Mikuláš Ganišin stále aktivní. Ceníme si jeho skromnosti, pracovitosti a vážíme si jeho odvahy, kterou prokázal v době 2. světové války.
A co by chtěl vzkázat mladé generaci? „ …aby se poučila z historie a nikdy nedovolila, aby se opakovaly hrůzy války, které jsem já osobně musel prožít.“
PhDr. Petr Majer, plk.v.v.
Předseda ČsOL jednoty Frýdek-Místek
