ANKETNÍ OTÁZKY
1/ Iniciátorka a spoluautorka úspěšné „unescové“ nominace Lenka Lázňovská před časem uvedla: „Amatérské divadlo se hraje skoro všude po světě, ale je jen málo zemí, možná vůbec žádná, kde je tak rozšířené jako u nás.“
Proč myslíte, že tomu tak je? Máme snad v Čechách pro tuto zálibu zvláštní nadání?
2/ Co Vám hraní amatérského divadla přináší? Prospělo Vám případně i ve Vaší profesi?
3/ A je snad něco, co Vám divadlo bere?
Ladislav Langr, herec a režisér DS Jiří Poděbrady, ředitel festivalu FEMAD (Festival mladého amatérského divadla)
1/ Podle mě to není to o nějakém zvláštním nadání. V 19. století tady u nás v české kotlině vzplál boj za zachování skomírajícího českého jazyka a vlastně i boj o samotnou existenci českého národa. Ten se od roku 1526 pomalu rozpouštěl v sešroubované habsburské monarchii, a tak bylo potřeba zatáhnout za záchrannou brzdu. Nebylo moc těch, kdo tak uvažovali, ale ať už spontánně nebo cíleně obrozenci do záchrany naší národní identity nasadili i divadlo. Masmédia v té době neexistovala, němčina mezi střední a vyšší vrstvou bezkonkurenčně dominovala, ale zejména na malých městech a vesnicích to lidé vnímali hodně úkorně. Tu se postupně, neodbytně, velmi srozumitelně, a navíc s nemalou dávkou zábavy objevil fenomén českého divadla. Nejprve doma, pak na návsích, v hostincích, až se herci z ochoty a s vlasteneckým žárem v očích propracovali do candrbálových sálů, a nakonec i do vlastních divadel. I když podobně vyhrocené situace byly určitě i jinde na světě, myslím, že takovým způsobem se s tím nikde jinde nevypořádali. Troufám si tvrdit, že jako národ máme tuhle výjimečnou minulost v genech. Proto má v naší historii tak výlučné postavení Národní divadlo, a když je nejhůř, tahle anomálie zaručeně pomáhá. Vždyť v roce 1989 to byli zase herci (profesionálové i ochotníci), kteří sami hořeli, aby mohli zapalovat a – řečeno s Martou Kubišovou – nám vraceli zpět ztracenou vládu našich věcí.
2/ Možná prospělo, možná ne, ale to vůbec není podstatné. Amatérské divadlo jednoznačně přináší radost a úžasnou sounáležitost. Uvedu konkrétní příklad. Už pátým rokem hrajeme plenérové představení Radúz a Mahulena. Jedeme hrát třeba do Děčína na zámeckou zahradu. Nakládání kulis, techniky a kostýmů trvá cca 45 minut. Cesta na místo s vlekem s kulisami a technikou trvá dvě a půl hodiny. Protože hrajeme v plenéru, musíme kompletně postavit nejen scénu, ale i světla. Minimální čas jsou tři hodiny. Představení trvá něco přes hodinu. Odehrajeme, bourání a nakládání trvá minimálně dvě hodiny. Cesta domů opět dvě a půl hodiny a na místě musíme všechno pečlivě vyložit a uklidit. Opět zhruba 45 minut. Suma sumárum dohromady je to dvanáct a půl hodiny. Do postele se dostaneme mezi druhou a třetí hodinou ranní, a když se nám podaří za týden další štace, jedem bez reptání. Může za tím být něco jiného než láska?
3/ Samozřejmě, je to čas! Není v životě vedle zdraví nic cennějšího než čas. Divadlo nám bere čas, ale my všichni blázni od divadla se ho pro tu lásku ochotně vzdáváme. Ostatně tak to už přece s každou opravdovou láskou v životě bývá.
Zuzana Nováková, režisérka pardubického Divadla EXIL
1/ Je to způsob komunitního života, který měl důležitý rozměr v dobách útlaku, ať už jazykového nebo politického, a dnes si našel svoje místo, které je na jedné straně hlavně společenské, ale v určitém segmentu proniká i do poloprofesionálních či přímo profesionálních uměleckých vod.
Za to, že tu funguje tolika souborů, vděčíme nejen všem nadšencům, ale také podpoře místních samospráv, která je v této zemi tradiční.
2/ Svět amatérského divadla je pro mnoho lidí druhou rodinou. Člověk se odpojí od pracovního života, někdo i od rodinného, a žije identitu svých postav se vším tím adrenalinem, který k tomu patří, ve společnosti lidí, ve které je mu dobře. Nic za to nemá, než své pocity a potlesk diváků. Já nehraju, ale režíruju, takže se ráda ponořím do jiného světa a hledám protiváhu ke svému povolání. Když lidé odcházejí z divadla s tím, že prožili hezký večer, mám z toho prima pocit. A přestože jsem seděla u kasy, vytírala podlahu nebo sklízela kulisy, tak jsem nabitá novou energií.
3/ Bere mi čas, nervy, šaty ze skříně, kuřecí rolády a bábovky pro herce… ale se vším jsem srozuměna a dělám to ráda. Přesto si nastavuji určité hranice, aby amatérské divadlo nebyl můj celý svět. Chci tam mít ještě prostor i pro „své lidi“ a svůj další život. Mnoho mých kolegů, a hlavně kolegyň, to má ale jinak, a divadlem žijí naplno. Možná i díky tomu to u nás takto výborně funguje a my ostatní jim musíme upřímně poděkovat.
Myslím, že vlastní divadelní prožitek je i do budoucna nenahraditelný a ani nové technologie včetně umělé inteligence mu nebudou konkurovat. Využívat se bude určitě dál, pro zábavu, pro terapii, umělecké vyjádření i pro vzdělávání. A možná dalším generacím zase pomůže najít cestu k sobě.
Iva Kahounová, herečka, režisérka a předsedkyně Divadelního spolku bratří Mrštíků Boleradice
1/ Myslím, že zásadní jsou historické důvody. Rozvoj divadla v době národního obrození, vlastenectví, snaha o zachování češtiny. Možnost pomocí divadla, pomocí divadelní postavy, divadelního příběhu vyjádřit třeba obrazně názory, politické smýšlení apod. Toto, domnívám se, platí stále, v každé době. V době komunistické vlády bylo u nás ochotnické divadlo v rámci volnočasového vyžití jedinečnou příležitostí setkávat se, společně tvořit a vyjadřovat svůj názor. Nebylo tolik jiných příležitostí, jak trávit volný čas, a zapojení se do divadelního souboru nebo spolku bylo dostupné. Ostatně spolková činnost vůbec je u nás stále v oblibě. Myslím, že dnes, v 21. století, nabralo ochotnické divadlo nový dech a je úžasné, že i v obrovské konkurenci nejrůznějších zájmových útvarů či zařízení je stále živé a vyhledávané. Takže, já trvalý zájem o ochotničení vidím v dlouhé kulturní tradici a ve svobodě, kterou nám divadlo dává.
A jestli máme v naší zemi pro ochotnické divadlo zvláštní nadání? Jestli máme v krvi tzv. komediantství nebo švejkovství? To možná ano… Vlastně asi určitě.
2/ V ochotnickém souboru jsem našla přátele stejně zapálené, se stejným zájmem. Našla jsem způsob seberealizace, možnost žít životy jiných lidí v rámci divadelní postavy. Hraní divadla je mojí velkou radostí a divadlo celkově až posedlostí…
Téměř 40 let jsem pracovala jako učitelka na prvním stupni základní školy. Vlastně každý učitel je hercem. Myslím, že dovednosti získané na jevišti mi v mém povolání velmi pomohly v komunikaci s dětmi. Dramatizace např. čítankových textů byla v mých hodinách oblíbená. Učila jsem také dramatickou výchovu, vedu divadelní kroužek. Moje profese a divadelní koníček se navzájem prolínají a ovlivňují.
3/ Jako každý koníček, který máte „na plný úvazek“ (v mém případě – herečka, režisérka, předsedkyně divadelního spolku) bere v podstatě všechen volný čas. Někdy na úkor domácí pohody. Takže na divadlo někdy nadávám. Ale protože divadlo je moje láska, vždycky zvítězí.
Ze zapsání ochotnického divadla na seznam UNESCO mám pochopitelně radost. Obrovskou. Je to pocta všem amatérským divadelníkům a současně závazek. Věřím, že obstojíme. Zlomme vaz!
Josef Jan Kopecký, herec a divadelní režisér, založil a vede soubor TRIARIUS v České Třebové
1/ Jsme zemí, kde lidé, myslím, milují příběhy. A rádi je vypráví. Amatérské divadlo má samozřejmě spoustu podob, ale vždy jde o přenos příběhu, emoce, postoje na diváka. Je už jedno, zda je to verbální či nonverbální divadlo, jaké prostředky tvůrci zvolí, jak zkušeně příběh vypráví. Je to upřímné sdílení, které chce pobavit, poučit, nastavit zrcadlo, někdy třeba i šokovat. Amatéři mají jednu velkou výhodu – nemusí se omezovat. Mohou tvořit svobodně. Nejde jim o zisk z prodeje lístků, jde jim o sdělení. Navíc je amatérské hraní divadla spojeno také se spolkovou činností, s napojením na podobně myslící skupinu lidí. Někdy jde víc o „hraní si“ než o „hraní“. Ale i to je cenné vytváření pospolitosti. I to je cenné sdělení ostatním – divákům: My jsme spolu, připravili jsme pro Vás inscenaci, chceme Vám něco vyprávět. Dívejte se. Divte se.
2/ Divadlo je můj život. V návaznosti na mou první odpověď: Rád vyprávím příběhy. Rád nastavuju zrcadlo. Rád diváka konfrontuji s tím, co by on třeba nikdy neřekl nahlas. Ale co mu je důvěrně známé. Rád ho pobavím. Za svůj život jsem hrál a režíroval desítky inscenací. Někdy je to pro mě práce, jindy je to zábava. Někdy je to snadné, jindy dřina. Ale vždy jsem na jevišti s lidmi, kteří mi stojí za smích i slzy. Vždy jsem na jevišti před lidmi – diváky, kteří mi stojí za krev a pot během přípravy nové hry.
Co mi hraní přineslo do mé profese? Profesor Vostrý říkal, že se (sebe)scénujeme celý život. A já zcela souhlasím. Divadlo hrajeme od dětství. Když zapřeme pětku z matematiky (Ne, ve škole nic, všechno dobrý.), když se ve škole vymlouváme (Rodiče mě včera hned po škole vzali k příbuzným a přijeli jsme až strašně v noci…), v zaměstnání, na manželku, na vlastní děti – o vlastních rodičích nemluvě. A pokud má člověk s vyprávěním příběhů zkušenost, je to (sebe)scénování samozřejmě snazší. V životě i profesi.
3/ Divadlo je jako dítě, je třeba mu věnovat spoustu času, zodpovědnosti, energie. Lásky. A tak trochu ubírá právě zmíněné těm nejbližším. Kteří snad ale rozumí, proč to tak mám.
