V r. 2023 byla do tzv. národního seznamu, který v současnosti čítá 36 položek, připsána „Tradice podomáckého broušení drahých kamenů na Turnovsku“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Lenka Laurynová z Muzea Českého ráje v Turnově.
Kamenářství je nanejvýš specializovaná činnost vyžadující obrovské zručnosti, dlouhého školení a mnoha praktických zkušeností, velké pečlivosti i hlubokých teoretických vědomostí z oblasti mineralogie a gemologie. Právě kvalitní a precizní výbrus učiní z leckdy na první pohled nezajímavého přírodního kamene jedinečný klenot, přičemž pouze díky zkušenému odbornému posouzení a zhodnocení vstupní suroviny je možné vybrat každému kameni individuálně ten nejvhodnější typ výbrusu, který podtrhne a znásobí jeho optické kvality. (Zdroj: https://www.nulk.cz)
Kamenářství zahrnuje pestrou škálu podob zpracování drahých kamenů, facetové broušení, glyptika (umělecké rytí do drahých kamenů), plastické broušení, rovinné broušení, broušení šperkových, technických či sbírkových kamenů, technologicky specifické broušení českých granátů či diamantů atd. Specifickým oborem je pak využití výsledků brusičské práce v moderních technologiích.
Na stránkách Národního ústavu lidové kultury se o tradici podomáckého broušení drahých kamenů na Turnovsku píše jako o kamenářství. Nepatří toto řemeslo spíše do oblasti stavebnictví a sochařství? Setkala jsem se také s výrazy brusičství nebo lapidářství. Jak je to tedy vlastně s používanou terminologií?
Jednoslovné označení oboru broušení drahých kamenů jako „kamenářství“ se může jevit jako zavádějící, neboť v případě nepoučeného čtenáře hrozí záměna s kamnářstvím anebo kamenictvím. V regionu Turnovska a Českého ráje je termín i mezi laickou veřejností poměrně obvyklý a srozumitelný, avšak s ohledem na ambici popularizovat tradici na území celé ČR i za jejími hranicemi používáme sousloví „broušení drahých kamenů“, které je nepraktické pro svou délku, zato však jednoznačné a obecně srozumitelné.
Vzhledem k přípravě nominace jevu na Reprezentativní seznam UNESCO bylo třeba jasně a výstižně pojmenovat předmět návrhu, přičemž se komunita nositelů shodla na označení „tradice ručního broušení a rytí drahých kamenů“. Výraz „brusičství“ je samozřejmě relevantní, ale vyžaduje použití v rámci souvislostí, které specifikují, že jde o broušení (drahých) kamenů. Pojem „lapidářství“ vnímám jako archaický a v českém prostředí aktivně nepoužívaný, avšak v odborné komunitě rovněž stále srozumitelný, vychází z latinského výrazu pro kámen – „lapis“. Historicky je u nás obvyklejší označení brusičů jako „štajnšnajdrů“ pocházející z němčiny. Při přípravě nominace i v rámci dlouhodobých dokumentačních aktivit se snažíme volit terminologii dle zvyklostí zaužívaných mezi komunitou nositelů, neboť odborná literatura je nepočetná.
Jak cesta kamenářského řemesla na „Seznam“ vlastně začala? Co bylo impulsem k tomu, že jste se do zpracování nominace nejprve na krajský seznam pustili?
Naše pracoviště pověřené péčí o tradiční lidovou kulturu na území Libereckého kraje vnímá dlouhodobě broušení drahých kamenů jako jednu z klíčových řemeslných tradic regionu severovýchodních Čech. Jeho dokumentaci a podpoře se Muzeum Českého ráje věnuje po velkou část své novodobé historie. Již po čtyři dekády představují drahé kameny a jejich zpracování společně se zlatnictvím a šperkařstvím hlavní specializaci instituce.
Před samotným zařazením kamenobrusičství na krajský seznam se na něm ocitli jednotliví brusiči jakožto individuální nositelé. Přirozeným vyústěním aktivit pověřeného pracoviště byl posléze návrh tradice na krajský seznam statků nehmotného dědictví tradiční lidové kultury. Z další komunikace s odborem regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury ČR i kolegy z jiných národopisných pracovišť napříč republikou vyvstal podnět zapsat toto ojedinělé řemeslo, jehož centrum se přirozeně vyvinulo a stále spočívá na Turnovsku, na národní Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury.
Zdejší komunita nositelů si velice hrdě uvědomuje svou výjimečnost v rámci ČR i Evropy, potažmo světa, neboť mimo Turnovsko se na našem území jedná vždy o brusiče-jednotlivce, což nám nyní dodává elán také do příprav nominace na Reprezentativní seznam UNESCO.
Když jste společně s kolegy muzejníky shromažďovali materiály o tradici podomáckého broušení drahých kamenů, co vás osobně zajímalo nejvíce? Historie produkce, technologie vzniku výrobků nebo příběhy řemeslníků? Překvapilo vás něco?
Velice ráda na tomto místě připomenu předchozí práci svého kolegy PhDr. Miroslava Cogana, který se v uplynulých čtyřech dekádách zabýval dokumentací a popularizací zpracování drahých kamenů v regionu i historií a současností zdejší střední uměleckoprůmyslové školy specializující se na odbornou přípravu nových brusičů. M. Cogan je rovněž autorem stálé expozice na toto téma v našem muzeu. Mohu navazovat na bohaté výsledky jeho odborné činnosti a čerpat z jeho široké sítě osobních kontaktů s jednotlivými brusiči i představiteli místních firem zpracovávajících drahé kameny.
Snažíme se při své práci obsáhnout všechny zmíněné kategorie, osobně však nejvýše hodnotím osobní kontakt s jednotlivými nositeli a naslouchání jejich osobním příběhům, které zpravidla sahají nazpět řadu generací, neboť broušení drahých kamenů se zde dědilo v rodinách a účastnila se ho zpravidla celá domácnost od malých dětí až po prarodiče, takže se řemeslné dovednosti přirozeně předávaly potomkům.
Se současnými brusiči se snažíme udržovat pravidelný kontakt a velkou část našich aktivit cílíme právě na ně. Jsme proto rádi, že jsou pravidelnými návštěvníky a v mnoha ohledech aktivními spolupracovníky muzea. Musím přiznat, že mě nepřestává udivovat, o jak malou a kompaktní komunitu se jedná. Ze zvláštností kamenářského řemesla bych vypíchla skutečnost, že brusič drží broušený kámen v levé ruce, zatímco pravá roztáčela v minulosti pomocí kliky brusný kotouč. Tradiční ovládání strojku s kamenem levicí přetrvalo i v době elektricky poháněných brusů.
V čem je česká tradice unikátní, čím by mohla obohatit seznam UNESCO? Je už broušení drahých kamenů na světovém seznamu zapsáno?
O jedinečnosti historického i současného centra broušení drahých kamenů v malém severočeském městečku jsme se už zmínili. Turnovští brusiči byli mistři v broušení facetovaných (brusy s ploškami – facetami) šperkových kamenů z tvrdé přírodní suroviny (zejména korund s drahokamovými odrůdami safír a rubín), které dokázali zpracovat na horizontálních brusných kotoučích velice přesně a rychle. Za tímto účelem se do Turnova posílaly ke zpracování drahokamy z německého brusičského centra v dnešním dvojměstí Idar-Oberstein, kde tamější naleziště měkčích achátů a jaspisů vedla k jiné metodě zpracování.
Dalším z místních specifik je zpracování českých granátů, které se rovněž udrželo dodnes v činnosti turnovského družstva Granát. V neposlední řadě vzpomeňme špičkovou úroveň zdejších skleněných nápodob přírodních drahokamů, počátky jejich výroby souvisí rovněž s lokální koncentrací brusičů a stojí u zrodu pozdějšího fenoménu jablonecké bižuterie.
Tradice zpracování drahých kamenů doposud na Reprezentativním seznamu UNESCO zanesena není, pro svou jedinečnost a historické souvislosti na něj však určitě patří, proto usilujeme o zápis.
Mysleli jste už od počátku na možnost nadnárodní nominace a následný cíl pokusit se o zápis na Seznam UNESCO? V jaké fázi se nominace do UNESCO nachází? S jakým partnerem případně postupujete společně?
Možnosti společné, nadnárodní nominace a její nesporné síly jsme si byli od počátku vědomi a velice seriózně ji zvažovali. V prostoru Evropy by přicházelo do úvahy o společném zápisu doslova jen několik lokalit, kde je tradice dodnes aktivně provozována – vedle zmíněného Idar-Obersteinu ještě ruský Jekatěrinburg nebo italská Florencie. Naše pracoviště udržuje dlouholeté přátelské kontakty s komunitou zpracovatelů a univerzitním pracovištěm zaměřeným na drahý kámen a šperk v Idar-Obersteinu. S tímto centrem ve spolkové zemi Porýní-Falc jsme také komunikovali možnost společného podání nominace, bohužel situace v Německu je poněkud složitější a tamní kolegové opakují po předchozím odmítnutí návrh na zapsání jevu na národní seznam, což je podmínkou pro zahájení nominačního procesu na UNESCO.
Česká republika je v tomto ohledu o krok dále a návrh na zápis má podporu České komise pro UNESCO i Ministerstva kultury, proto jsem se rozhodli podat nominaci zatím samostatně avšak s tím, že se kolegové z dalších zemí mohou v následujících letech k české nominaci kdykoli připojit a jejich návrh potom bude zkoumán ve zjednodušeném řízení. Nominační podklady připravujeme k odevzdání ke konci letošního roku, aby je mohla na jaře 2027 posoudit Česká komise pro UNESCO a definitivně rozhodnout, zda vyhovují a zda Česká republika nominaci skutečně podá.
Co bylo na přípravě podkladů k nominaci na národní seznam nebo seznam UNESCO nejtěžší nebo nejsložitější? Vrylo se vám při tom něco hluboko do paměti, ať už z profesního hlediska, nebo čistě osobně? Vyskytly se cestou na Seznam nějaké komplikace, které bylo třeba vyřešit?
Osobně jsem se potýkala s nesnázemi zejména při vyplňování kolonek nominačních formulářů, které jsou co do rozsahu striktně omezeny. Často bylo těžké zestručnit sdělení na požadovaný rozsah a neredukovat přitom příliš jeho obsah, když realizované výzkumy i osobní setkání nabízely tolik zajímavého materiálu. Na druhou stranu tyto náročnější administrativní okamžiky vyvažují vždy velice milá setkání s nositeli provázená zajímavými příběhy.
Kdo jsou vlastně nositelé statku? Kolik je brusičských dílen v regionu? Bylo těžké získat jejich souhlas nebo spolupráci? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?
Komunitu nositelů tvoří brusiči drahých kamenů pracující ve svém oboru jako živnostníci, nebo zaměstnanci firem, eventuálně brusiči, kteří se věnují zpracování drahých kamenů jako koníčku ve svém volném čase a dále pedagogové oboru Design a zpracování drahých kamenů na střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově, kde se kamenobrusičství vyučuje již úctyhodných 142 let.
Drtivá většina dnes aktivních brusičů vzešla z tohoto vzdělávání, neboť v současnosti na našem území neexistuje jiná škola, kde by se broušení kamenů vyučovalo. Na základě průběžného monitorování brusičské komunity odhadujeme její velikost na nižší desítky brusičů. Našli bychom několik jedinců, kteří mají svou stálou klientelu a rovněž z obav nad bezpečností se k nominaci staví zdrženlivě. Naprostá většina brusičů se však na přípravě nominace aktivně podílí, neboť si je vědoma jedinečnosti této tradice i jejího ohrožení a cítí vůči ní osobní zodpovědnost, jak se nám potvrdilo v rozhovorech s nimi.
Vedle zmíněné prestiže a zájmu veřejnosti jim proto nominace a zápis přinášejí také pocit zadostiučinění. V rovině praktických dopadů může zápis přinést příležitosti ucházet se o finanční podporu v dotačních řízeních na různých úrovních. Značka krajského, národního nebo UNESCO seznamu se může stát také velice účinným marketingovým nástrojem. Z dosavadních zkušeností vyplývá také poznání, že pro většinu brusičů jsou cenná i samotná setkání organizovaná v souvislosti s přípravou nominace, neboť se poznávají mj. i s mladými kolegy, kteří vstoupili do oboru teprve nedávno. Komunita kromě mineralogických burz totiž nedisponuje společnou oborovou platformou, jakou mají například skláři.
Patří broušení drahých kamenů mezi ohrožená řemesla? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření byla v souvislosti se zápisem přijata?
Obor broušení drahých kamenů patří nepochybně k ohroženým řemeslům, nahrává tomu bohužel i velice úzká základna nositelů a vysoké nároky na technické vybavení a zejména precizní řemeslnou práci a zručnost i znalosti z oborů mineralogie a gemologie. V posledních letech s úpadkem zájmu o řemeslnou práci a rukodělné aktivity pozorujeme také úbytek zájemců o studium broušení drahých kamenů na SUPŠ a VOŠ Turnov. Zásadní nejistotu představuje pro nositele problematická ekonomická udržitelnost odvětví spojená s rizikem nedostatečného odbytu, která roste s přílivem levného zboží pochybné kvality zejména z asijských trhů a také intenzivnějším využíváním strojního broušení.
Budoucnost oboru ohrožují také velice těžké podmínky pro osamostatnění brusičů po dokončení studia. V neposlední řadě je problémem rovněž mizející generace technických pracovníků – odchovanců zaniklých turnovských firem zpracovávajících přírodní či syntetické kameny, kteří dokázali sestrojit, na míru upravit a servisovat stroje a přípravky i jednotlivým samostatně působícím brusičům v regionu. Jako klíčové pro záchranu oboru se tedy jeví podpora tradičního školství, popularizace a propagace statku, funkční systém finanční podpory v podobě dotačních schémat společně s udržováním a rozšiřováním okruhu zákazníků. Na zajištění formulovaných záchovných opatření musí spolupracovat dotčení partneři na všech úrovních péče o tuto tradici: samotní nositelé, SUPŠ a VOŠ Turnov, Muzeum Českého ráje v Turnově, Liberecký kraj, Ministerstvo kultury ČR, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici atd.
Doba uměleckým řemeslům moc nepřeje. Jak přebírá tradici mladá generace? Má o ni zájem?
Ačkoli během posledních desetiletí jsme svědky úpadku zájmu o rukodělnou práci a tradiční řemesla a doba, kdy se na Turnovsku brusičské řemeslo předávalo v rodinách na nastupující generace, je bohužel dávno pryč, ukazují aktuální informace z letošního přijímacího řízení na SUPŠ a VOŠ, že zájem o toto tradiční řemeslo mezi uchazeči o středoškolské studium opět roste. Je třeba ale připomenout, že v každém ročníku se na toto povolání připravuje zpravidla do 10 žáků a po absolvování studia se broušení kamenů profesně věnují obvykle pouze 2–3 jedinci. Tak křehká je budoucnost brusičského řemesla v České republice.
Brusičství drahých kamenů je tradicí s jasným historickým zakotvením, ale má také ekonomický význam a exportní potenciál. Připomeňme jen pozici českého granátu jakožto tradičního českého drahokamu, který je v Čechách těžen i zpracováván až do podoby finálního produktu (šperk či dekorativní předmět), a jako takový je typickým turistickým suvenýrem přivezeným z ČR, či využití vzácných nerostů v nejmodernějších technologiích. Může zápis tradice na národní, potažmo unescový seznam přispět k jejímu ekonomickému rozvoji? Jaké kroky k tomuto cíli směřují?
Ano, máte pravdu. Doplním s ohledem na český granát, že právě nyní v turnovském muzeu vystavujeme zlatou šperkovou soupravu, kterou turnovské družstvo Granát zhotovilo při příležitosti české účasti na světové výstavě EXPO 2025 v japonské Ósace. Společnosti Granát se díky ní a navázaným aktivitám podařilo u konzervativního japonského publika i zpočátku rezervovaných potenciálních obchodních partnerů vyvolat silnou vlnu zájmu o zmíněný tradiční český drahokam a šperky z něj vyrobené, takže intenzivní prezentace a propagace této jediné kolekce náhrdelníku a náušnic přinesla ve svém důsledku také výrazný ekonomický efekt.
Jednotliví brusiči samozřejmě nemohou disponovat takovou silou jako tato firma střední velikosti, avšak pokud se úspěšný zápis na Reprezentativní seznam UNESCO správně uchopí, může nositelům přinést i ekonomický prospěch, jak o tom svědčí mezinárodní věhlas malé, ale ve světě unikátní firmy Rautis z krkonošské obce Poniklá. (Více v našem článku.)
Patříte jako muzeum a regionální pracoviště pro tradiční lidovou kulturu Libereckého kraje k velmi úspěšným předkladatelům nominací na národní seznam – Lidová tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček byla zapsaná v roce 2015 a Ruční výroba masopustních masek v Zákupech v roce 2017. Čemu za to podle vás muzeum vděčí? Je to tím, že liberecký region náleží z hlediska nemateriálního kulturního dědictví mezi ty silnější? Co byste doporučila institucím, které chtějí připravit obdobnou nominaci?
Myslím si, že Liberecký kraj patří co do počtu a síly zachovaných lidových tradic ve srovnání s tradičními moravskými regiony a i s ohledem na svůj malý územní rozsah spíše k těm chudším regionům. Je zde však třeba vyzvednout dlouholetou a systematickou práci etnografky a bývalé ředitelky turnovského muzea PhDr. Vladimíry Jakouběové, která zasvětila celý svůj odborný život péči o lidovou kulturu Pojizeří i širšího regionu severovýchodních Čech a právě její zásluhou byla péče o tuto oblast v rámci celého kraje svěřena turnovskému muzeu. Úspěchy pracoviště jsou zejména jejím dílem, přičemž v posledních letech se do chodu instituce velice aktivně zapojují také dva nově příchozí mladí kolegové. Za mimořádně bohatými výsledky v našem případě tedy dle mého názoru stojí především nebývalé osobní nasazení, hluboká erudice a čtyři desetiletí zkušeností paní dr. Jakouběové.
Jsem však přesvědčená, že podobných výsledků může za vyhovujících vnějších podmínek a při soustředěné práci dosáhnout jakékoli jiné pracoviště. Jako velice nápomocný v procesu přípravy podobných nominací shledávám také čilý kontakt s kolegy z jiných institucí a metodickou pomoc odborníků z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici i podporu Ministerstva kultury ČR.
