ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zařazovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 36 položek.
V r. 2017 byly do tzv. národního seznamu připsány „Velikonoční slavnosti Matiček a Ježíškových Matiček na Hané“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Andrea Mrkusová z Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury, Vlastivědné muzeum v Olomouci, společně s Mgr. Josefem Urbanem, etnologem a historikem Hanáckého muzea v přírodě.
V současné době se tato unikátní tradice vyskytuje na území obcí Bělkovice-Lašťany, Bohuňovice a Dolany v Olomouckém kraji. Výroční obyčej slavnosti Matiček a Ježíškových Matiček se koná po dobu dvou dnů na Bílou sobotu a Velikonoční neděli. První den po liturgii aktéři (dvě Matičky a dva Mládenci) vyzvednou od kněze kříž nebo sošku Ježíše Krista s korouhvičkou a korouhve. Tyto atributy následně nesou procesím uložit do kapličky či místní školy, kde je ozdobí věnci, stuhami a květinami. Druhý den se koná slavnostnější průvod, kdy jsou atributy přineseny zpět do farního kostela a ukládají se pro příští rok. (Zdroj: www.lidovakultura.cz)
Letos vyrazí Ježíškovy Matičky z Bělkovic i Matičky Bohuňovické. Slavnostní průvody se uskuteční v sobotu 19. 4. a v neděli 20. 4.
V čem je s ohledem na český i mezinárodní kontext tato tradice unikátní? Zaujalo mě, že není známo, kdy vlastně vznikla a že se k ní váže řada legend. Obřadní průvod dívek v bílém tradičně symbolizuje čistotu a nový život. Podobné jsou např. „královničky“ – slavnostní procesí děvčat na Valašsku a Lašsku. Jarní rituály a dívčí průvody mají řadu obdob i v cizině. Uvažujete v této souvislosti o možné nadnárodní nominaci na seznam UNESCO?
AM: Unikátní je tento obyčej především v tom, že se do dnešních dnů dochoval už pouze na několika málo lokalitách. Dříve byl na Hané poměrně rozšířený. Zmínky o něm bychom našli například z obcí Drahanovice, Dubany, Horka nad Moravou, Hnojice, Cholina, Senice na Hané, Slatinice, Štěpánov, Těšetice a dalších. Během 20. století, zejména po nástupu komunistického režimu, byly veřejné akce s církevní tematikou omezovány a potlačovány. Týkalo se to i Matiček, které v tomto období začaly mizet. V Bělkovicích-Lašťanech, Dolanech a Bohuňovicích se zachovaly do dnešních dnů. To je unikátní. Co se týče zápisu do Reprezentativního seznamu UNESCO, zůstává tato otázka stále otevřená.
Vynášení Pánbíčka nebo hanácky Pánbučka, tedy zvyk, kdy se nazdobený kříž s Kristem nebo socha Krista vzkříšeného a další liturgické a posvátné předměty vynášejí o Velikonocích ven z kostela, je obřad poměrně rozšířený. Pouze ve dvou vesnicích na Hané se tomuto obyčeji říká Matičky a Ježíškovy Matičky. Proč se zde mladým děvčatům v bílém říká Matičky? A proč je doprovázejí Mládenci?
AM: Myslím, že v dnešní době už moc rozšířený není. Mohou za to události, jež jsem popsala výše. V minulosti jsme tento obyčej mohli v různých obcích na Hané znát pod několika názvy, které se mohly navzájem podobat – např. Matičky, Ježíškovy Matičky, Pámbičkovy Matičky, Venášeni Pámbučka. Proč se užívá název „Matičky“, není zcela jasné. Ohledně vzniku i názvu obyčeje se traduje několik variant…
Jedna z legend se týká unášení dívek loupeživými rytíři z nedalekého hradu Tepence, kteří se k nim chovali nečestně a proti jejich vůli je učinili matkami. Proti těmto nešvarům se měli místní vymezit a začít pořádat protestní průvody do kostela. Další počítá s konáním mírových průvodů za ukončení třicetileté války. Třetí legenda se týká děkovného procesí za to, že se obcím vyhnula morová epidemie. Čtvrtá teorie vychází z křesťanství – Matičky a Ježíškovy Matičky mají představovat Pannu Marii, která na připomínku Ukřižování a Zmrtvýchvstání svého syna, Ježíše Krista, nese jeho sochu či kříž do kostela. Ve prospěch této teorie mluví to, že se obyčej koná o Velikonocích. Zároveň také zřejmě představuje lidovou reminiscenci na středověké uctívání kříže, které se rozvinulo v době silné barokní religiozity. Co se týče Mládenců, jedná se o mladé muže, jež Matičky během procesí doprovázejí. Matička či Ježíškova Matička s Mládencem tedy tvoří dvojici.
Jak probíhala příprava nominace statku? Kdo jsou nositelé statku? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Jak časově náročný je to proces? Proč jste se rozhodli se o to pokusit? S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejsložitější?
JU: Musím říci, že je to už nějaký ten rok zpět a na některé detaily si v rámci nominace již úplně přesně nevzpomenu. Každopádně celý proces od prvního nápadu až po zápis statku na celostátní seznam trval necelé dva roky. Nemateriální statek byl koncem 2015 zapsán na seznam Nemateriálních statků tradiční lidové kultury Olomouckého kraje a již při samotném zápisu na krajský seznam jsem věděl, že statek je v i kontextu celostátního skutečně unikátní a jedinečný; z tohoto pohledu bude tedy dříve nebo později aspirovat i na zápis na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR.
Reálná myšlenka na zápis se zrodila pravděpodobně při rozhovoru s Annou Grúzovou, jednou z iniciátorek znovuobnovení obyčeje po revoluci, v březnu 2016. Po celý rok 2016 probíhal terénní a archivní výzkum. Oslovil jsem velké množství nositelů i organizátorů slavnosti, mj. Drahomíru Brodackou, Annu Grúzovou, Marii Prutyszynovou, Jiřího Skarupského nebo manžele Evu a Jiřího Zatloukalovi, kteří mi poskytli důležité informace k historii, ale především současnosti tohoto velikonočního obyčeje.
Celá nominační dokumentace byla vypracována na začátku roku 2017 a prostřednictvím Olomouckého kraje podstoupena Národní radě pro tradiční lidovou kulturu ČR. V červnu 2017 jsem se na Ministerstvu kultury účastnil jednání Národní rady, kde jsem statek podrobně prezentoval (společně s Evou a Jiřím Zatloukalovými a Pavlem Hamzou z Krajského úřadu Olomouckého kraje). Na podzim pak – i na základě kladných posudků z pera etnografů Evy Večerkové a Jana Krista – Národní rada doporučila ministru kultury ČR zápis statku na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR. Toto doporučení ministr akceptoval a v prosinci 2017 byl zapsán statek na celostátní seznam.
Nositeli statku nejsou jen Matičky a Ježíškovy Matičky s Mládenci, ale v širším smyslu všichni aktivní i pasivní účastníci velikonočních slavností včetně zástupců místních farností, samosprávných orgánů nebo zájmových spolků. A co bylo na nominaci nejtěžší? Musím upřímně říci, že asi dohodnout se se zástupci nositelů na samotném názvu, aby zároveň obsáhl drobné, ale v místních komunitách, zásadní rozdíly. Konkrétním příkladem je odlišné pojmenování hlavních dívčích aktérek v obou farností (Matičky, resp. Ježíškovy Matičky).
Máte za sebou periodickou redokumentaci a další, krajskou před sebou. Kdo se podílí na organizaci a financování „Matiček“? Jak se tradice vyvíjí? Pomohl zápis jejímu rozvoji? Tuším, že získat mladé účastníky do průvodu bude čím dál náročnější. Přijali k tomu dotčené obce nějaká opatření? Jak se vybírají Matičky? Je to pořád tak prestižní událost jako třeba výběr chlapců na Jízdu králů? Co to pro rodinu obnáší?
AM: Na peněžitém zajištění se podílejí zejména obce, jež vyčleňují určitý finanční obnos ze svého rozpočtu. Zápis pomohl hlavně v tom, že i lidé, kteří nejsou úplně orientovaní v hodnotách nehmotného kulturního dědictví, mají díky němu představu, jak unikátně dochovaný tento obyčej je. Zápis zvyšuje informovanost o problematice nejen mezi obyvateli obcí, ale i mezi jejími vedoucími představiteli.
Matičky a Mládence vybírají organizátoři. Bohužel se však ukazuje, že je pro ně poměrně náročné zajistit hlavní aktéry – Matičky a Mládence. Jedná se o dlouhodobý problém. Důvodem je to, že mladí lidé nejeví zájem o účinkování v procesí – k tradicím ani k víře totiž nenacházejí vztah. Za sníženým zájmem obyvatelů souvisí i časová náročnost příprav.
Bylo součástí výzkumu i to, jak dnes mladá generace, která je přímým aktérem tradice – Matičky a Mládenci, interpretuje dávný obyčej?
AM: Dopodrobna bohužel ne, ale je to velmi dobrý námět do budoucna, jemuž se chci věnovat průběžně právě při redokumentacích.
Co existenci statku ohrožuje nejvíce? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování?
AM: Ano, udržení tradice bylo jedním z důvodů, proč se můj předchůdce, pan Josef Urban, rozhodl obyčej na Seznam nominovat. Co se týče největšího ohrožujícího faktoru, jednoznačně jím je snižující se zájem obyvatel obcí nejen o konání procesí, ale celkově o lidovou kulturu a obyčejovou tradici vůbec. Také ti, kteří nejsou věřící, konání tohoto obyčeje považují za divadlo a atrakci, a proto nemotivují své děti k účasti. Od roku 2022 se procesí také neúčastní průvod z Lašťan. Tam se nedaří sehnat Matičky, Mládence ani osobu, která by si to celé organizačně vzala na starost. Všechny strany však doufají v lepší zítřky. Nejdůležitější je dle mého názoru motivovat samotné nositele k pokračování tradice – jejich zapojení nepřestává totiž být klíčové.
Krásné a veselé velikonoční svátky plné lidových tradic přeje redakce Pro kulturu.
