KATEŘINA ADAMOVÁ LINHARTOVÁ: ZVÍŘE & SRDCE
Termín: 4. 5. – 29. 6. 2025
Vernisáž 3. 5. 2025 v 16:00
Klášter Broumov / Galerie Dům
Kurátor Petr Vaňous
Výstava ZVÍŘE & SRDCE představuje výrazné a solitérní kresebné dílo Kateřiny Adamové Linhartové v průřezu posledních tří let. Je zároveň komponována jako druhá fáze pokračujícího projektu, který byl premiérově představen v roce 2024 v rámci výstavního programu ostravské Galerie Dole (SRDCE & ZVÍŘE). Důraz broumovské výstavy představující kresby, objekty a video je kladen na motiv srdce v proměnách. Není tu vnímáno jako čistý „grafický“ symbol. Ve své konstituci a barevnosti odkazuje k tělesnosti a tím i k plynutí a konečnosti lidského času. Srdce tu symbolizuje obě polarity vztahového momentu – radostné splynutí i generátor neklidu, nejistoty a bolesti. Je průsečíkem a referentem vztahu jako neustále se vyvíjejícího a proměnlivého procesu plného nečekaných zvratů.
Specifické je „dívající se“ srdce. Orgán opatřený okem připomíná mořského tvora žijícího v tichu a tmě největších hlubin oceánu. Do hlavního vizuálu výstavy byla vybrána kresba Nafukovací hračka. Srdce je tu opatřeno normovaným plastovým uzávěrem. Lze ho podle potřeby a situace dofouknout i vyfouknout. Tato ironická materializace symbolu uzemňuje ideální představy o lásce a spolužití, vrací poetické sny do reality a prozaické praxe. Nejedná se však o vyloženě skeptické poselství, ale spíše o smíření se stavem věcí na základě hromadících se životních zkušeností, které ve výsledku lidskou bytost spíše osvobozují, nežli svazují. Už umístění srdce na bílém formátu papíru má v sobě spirituální obřadnost slavnostní reprezentace. A i když tu symbol ztrácí auru své nedotknutelné posvátnosti, je člověku blíže právě gestem vložené sebe-ironie.
Výstava ZVÍŘE & SRDCE je referencí o lásce, která se noří do nových dimenzí poznání, v němž archetyp zvířete je vizualizovaným vztahem k času, který se plaše vytrácí, zatímco symbol srdce, byť v aktualizovaných modifikacích a s poukazem na stereotyp každodennosti a všednosti, ve své etické platnosti, a pudové potřebě trvá! Srdce je orgán, bez něhož nelze žít a symbol, který promlouvá napříč civilizacemi, kulturami a v neposlední řadě napříč časem. Stačí se projít prostorami broumovského kláštera a začít počítat srdce, s kterými se na různých místech a v různých situacích setkáte.
Kateřina Adamová Linhartová (nar. 1977, Uničov) patří mezi výrazné absolventky/-ty Ateliéru Kresby prof. Jitky Svobodové na pražské Akademii výtvarných umění. Společně např. s Danou Sahánkovou, Jakubem Janovských, Nikolou Čulíkem nebo Michaelou Vélovou Maupicovou se zařadila mezi autory mladé generace, kteří pro současnou uměleckou scénu rehabilitovali a aktualizovali médium kresby jako svébytné výrazové médium. Tento kontext připomněla výstava Tangenty (Dům pánů z Kunštátu, Brno, 2018-2019; kurátor Karel Srp). Autorka je dlouhodobě rezidentkou Pragovky v pražských Vysočanech, proto byla její díla zařazena do rozsáhlé bilanční knihy Rezavá ústa. Magická dekáda. Pragovka 2011–2021. Na české umělecké scéně se Adamová Linhartová etablovala dvěma důležitými samostatným výstavami – projektem TVOR (v rámci výstavního cyklu START-UP, Galerie hlavního města Prahy, 2013) a výstavou SIMULACE (Galerie Václava Špály, Praha, 2019). Výrazná byla také její účast na trilogii výstav pOSTKONCEpTUÁLNÍ ANTIKONCEpCE (OGV, Jihlava, 2017; GKK – Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, 2019; Galerie 1, Praha, 2020) a samostatné výstavy V TICHO-STI (Galerie Caesar, Olomouc, 2022) a SRDCE & ZVÍŘE (Galerie Dole, Fiducia, Ostrava, 2024). Souběžně s broumovskou výstavou se autorka účastní mezinárodního festivalu kresby v jihofrancouzském Arles. Více: adamova.eu
RADEK MUŽÍK: KLÁŠTERNÍ ZAHRADA 2025
Termín: 4. 5. – 28. 10. 2025
Vernisáž 3. 5. 2025 v 16:00
Klášter Broumov, zahrada
Kurátorka Iva Mladičová
Mezi křehkostí stébla slámy a monumentalitou kmene topolu, mezi individuálním portrétem a obecným figurálním kánonem, mezi geometrií lidského rozumu a komplexními principy přírody, mezi účelnou řemeslnou prací a romantickou imaginací. Tak by se možná dal načrtnout pomyslný prostor výrazových charakteristik děl Radka Mužíka.
Hlavní znaky jeho sochařských prací silně ovlivnilo Valašsko, jeho rodná krajina. Zajímá jej elementární forma, tradiční místní architektura, významy obsažené v základních tvarových i stavebních principech jejích prvků, reflektuje hodnotu lidské práce. Pozornost vždy věnoval řemeslnému zpracování různých přírodních materiálů, především dřeva.
V rámci své diplomové práce na Akademii výtvarných umění v Praze vytvořil v roce 2022 monumentální objekt. Pro jeho základ využil kmen starého topolu z pražských Chotkových sadů, který ležel na zahradě školy několik let: „Už byl ztrouchnivělý a mně se zamlouvalo ho nějakým způsobem zachránit, nebo spíš zvěčnit“ (RM). Nazval jej Pasinčák, což je na Valašsku lidový výraz pro osaměle rostoucí zdeformované stromy. Obecně jej zajímají „hraniční značky“ v krajině, důležité body definující konkrétní prostor. Jejich deformované tvary svědčí o působení času, současně nesou význam polarity stability a neustálé proměny okolního prostředí: „Hraničníky vymezující fyzický prostor se proměnily spíše do podoby mentálních mezníků. Určení si předmětu a následná touha po jeho otisku, jakožto myšlenkový záchytný bod“ (RM, 2022).
Dnes se s tématem bytosti stromu setkáváme v uměleckém prostoru velmi často. Nejde jen o samozřejmý důsledek dlouhodobého zájmu o environmentální problematiku, podpůrný vliv mají nepochybně i bestsellery německého lesníka Petra Wohllebena, který se rozhodl nahlížet na les nezištně, jako na komplexní živý prostor. Vypozoroval, že stromy mají řadu lidských vlastností: dýchají, vyživují se sacharidy a minerálními látkami, pečují o potomstvo a pěstují vzájemná přátelství. Žijí ve vnitřní rovnováze a lépe fungují ve společenství, ne jako individuální jedinci. Jsou to superorganismy, sociální bytosti, které si navzájem pomáhají.
Do souboru soch pro klášterní zahradu zařadil Radek Mužík i dvě figurální sochy, neboť je vnímá společně s objektem vytvořeným z kmene stromu v samozřejmé vzájemnosti, neoddělenosti. Z hlediska sochařského pojetí preferuje plastickou plnost objemů, tvarů, zajímají jej základní formy horizontály a vertikály. Neostentativním způsobem zachází s tématem hodnot, což lze číst v gestech ženské i mužské postavy – zprostředkovávají významy otevřenosti, klidu, vstřícnosti. Inspirativní jsou pro něho práce sochařských klasiků, jako Charles Despiau, Jana Štursa, Mary Duras, Zdeněk Palcr nebo např. Eduardo Chillida. Fascinuje jej syntetická forma, neboť podává zprávu o prostoru „nějakého bezčasí“ (RM, 2023).
Jako v kulturním prostoru, do něhož se rodíme a vědomě na něj navazujeme, pokoušíme se i v prostoru přírodním odečítat přítomné významy, paměťové záznamy zkušeností minulých generací. Pro Radka Mužíka je inspirativní, a především velmi samozřejmé, uvažování japonského filozofa a propagátora přírodního farmaření Masanobu Fukuoky. Jeho přístup minimalizace zásahů do přirozeného dění přírodního prostoru nesouvisí jen s pěstováním zdravých plodin, ale jde současně o estetický a spirituální životní přístup kultivující lidskou duši, v jednotě s přírodou. Uvažování praktické je současně i filozofické. Zaměříme-li pozornost zpět do broumovské klášterní zahrady, ocitneme se vlastně v ideálním prostředí pro práce Radka Mužíka, jenž spatřuje hlavní linii svého uvažování v principu neoddělenosti. Nejen tedy monumentální koruna starého dubu jako vizuální bod prostředí a mnoho vysokých kmenů dalších rozmanitých druhů, také ale sakrální stavba vybudovaná primárně se záměrem duchovní kultivace člověka. Klášterní zahrada jako možnost zažití komplexní vzájemnosti prostorů přírodního, ideového a citového.
RADEK MUŽÍK (nar. 1996, Velké Karlovice) studoval v letech 2012–2016 na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti (obor Kamenosochařství) a v letech 2016–2022 na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství II, Tomáš Hlavina; Ateliér sochařství I, Lukáš Rittstein; Ateliér figurálního sochařství a medaile, Vojtěch Míča a Milada Othová). Výběr z výstav: Myši v díře (samostatná výstava), Ukradená galerie 333, 2017; Akce Kulový blesk – Sochařská výstava přátel Stanislava Hanzíka, zámek Valdštejnů, Litvínov, 2018; Liquid lingea (ateliér Tomáše Hlaviny), Pragovka Gallery, Praha, 2018; Figurama 19 a 220 figur AVU, Kampus Hybernská, Praha, 2019; ZEMITOU (společně s Monikou Hnikovou), Galerie Zelenohorská pošta, Nepomuk, 2021; 4 + 4 dny v pohybu – Všechno je všech, Erpet Smíchov, Praha, 2023; Zrání (samostatná výstava), Studio Prám, Praha, 2024; Studio Prám, Galerie Slováckého muzea, Uherské Hradiště, 2024. Je autorem několika realizací: Pamětní deska partyzána Františka Tomka, Obecní úřad Velké Karlovice, 2022; Pamětní deska – Studovna Anny a Josefa Grmelových, PedF UK, Praha, Celetná, 2023; Hraničník, Velké Karlovice, Pluskovec, 2024. V roce 2023 obdržel 1. cenu za portrét Mary Duras v portrétní soutěži Spolku sochařů.
