Hraní amatérského divadla v ČR světovým unikátem II.

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Patříte mezi věkově mladší členy mezi amatérskými divadelníky. Jaká generační témata Vás osobně nejvíce pálí a měla by na jevišti zaznít? Jaké otázky by mělo divadlo podle Vás otevírat?

2/ Znamená nutně mladší divadelní kolektiv také mladší publikum?

3/ Mění podle vás AI způsob, jakým mladí lidé divadlo vnímají a tvoří? A jak to může ovlivnit budoucnost amatérské scény?

4/ Zúročil/a jste amatérské hraní divadla i ve své profesi nebo přípravě na ni?

5/ Je snad něco, co Vám divadlo bere?

Ing. Ivana Bufková, režisérka Divadelního klubu mladých Česká Lípa

1/ Jsme mladý soubor s věkovým průměrem cca 21 let, ale s více než padesátiletou historií. Náš repertoár je rozmanitý, a to jak po stránce výběru dramatického žánru, tak cílením na různé věkové skupiny. Snažíme se, aby zvolená inscenace nebyla jednostranná, ale předala poselství vhodně volenou formou, ať už pro ty nejmenší nebo dospělé publikum.

Vzhledem k tomu, že náš soubor tvoří z valné většiny středoškoláci a vysokoškoláci, nepřekvapí, že volíme především témata nám blízká, což je problém šikany, egocentrismus, nedostatek empatie, chybějící zdravé sebevědomí, utíkání od problémů, od zodpovědnosti, sociální izolace a na druhé straně nezbytnost přátelství, solidarity a lásky. Potřebu lásky a přátelství vnímáme jako zásadní, přenesení pozitivní energie do řad diváků je cíl. Jednoduše řečeno, publikum by mělo cítit, že ho máme rádi.

2/ To asi ne, upřímně, nás by to zcela nenaplňovalo. Sdělení mají být poplatná pro všechny věkové skupiny, záleží na tom, jakým způsobem se předávají. Scénář a výslednou tvář představení volíme tak, aby si každá generace něco odnesla. Například při inscenování pohádky myslíme i na starší doprovod.

3/ Mladí lidé, a nejen oni, využívají umělou inteligenci v mnoha oblastech, je to lákavé, kreativní, mnohdy jednodušší. Ale divadlo patří mezi tvořivé procesy a jeho finální podstata, ten lidský faktor, spojení mezi jevištěm a hledištěm, nelze nahradit robotem. Kdo má divadlo rád, tak ho těší právě toto souznění, bez ohledu na věk. Nezatracuji AI, je to posun v oblasti informatiky reagující na potřeby současné doby, inspiruje a pomáhá v tvůrčí práci, například v oblasti scénografie, grafiky, propagace.

4/ Amatérské hraní divadla rozšiřuje obzory nejen v oblasti literární, učí zodpovědnosti ke kolektivu, podporuje zdravé sebevědomí, pomáhá zvládat vystupování na veřejnosti bez trémy, verbální i neverbální komunikaci, přináší radost z dobře odvedené společné práce. Takže ideální příprava na pedagogické povolání, což je status quo nejen v mém případě, ale stávající i budoucí většiny členů souboru.

5/ Více dává; ano – bere čas, během příprav na představení duševní klid, ale přináší radost z toho, že jsme spolu, že se zadařilo, úžasnou euforii při představení a spoustu přátel naladěných na stejnou frekvenci. Kdo to kouzlo zažil, většinou divadlu propadl.

https://www.divadelniklubmladych.cz/

Mgr. Petra Rychecká, vedoucí souboru, dramatizátorka, režisérka a příležitostná herečka DS ASpol SVČ Lužánky Brno

1/ Složení DS ASpol se v průběhu let různě mění v závislosti na věku členů. Ovlivňují nás promoce a nástupy do zaměstnání, narození dětí, odchody z Brna, touha cestovat a poznávat svět… Aktuálně pracuji s generací třicátníků a čtyřicátníků a jejich tématem je hledání jistoty a zároveň mnohotvárnosti života. V době covidu jsme se zabývali otázkou zdí a omezení, pak přišlo téma nesmyslných pravidel a příkazů. A teď vnímám silnou potřebu nastavení a sdílení hodnot a možnosti ovlivnit svět kolem sebe. Co je správné a férové? Jak si navzájem porozumět? Jak zastavit věci, které nechci, se kterými nesouhlasím?

Ale ne v každé inscenaci potřebujeme otevírat hluboká témata – někdy chceme prostě jen zahrát dobrý příběh a pobavit sebe i diváky bez rozdílu věku.

2/ Pořádáme vždy v listopadu akci s názvem Setkání – divadelní workshopy pro mládež ve věku 15–20 let, a tam vnímám jakousi generační rezonanci – vzájemné napojení účastníků na sebe, toleranci vůči jejich různým divadelním pokusům, jiný „jazyk kmene“, který je generačně uzavřený… ale to, co sdělují, se nakonec dotýká i jiných generací. Liší se prostředky, ne obsah. Může se stát, že se kolem mladého divadelního kolektivu vytvoří vrstva jeho fanoušků stejného věku, kterým rezonují prostředky i témata, ale myslím, že dobré divadlo zasahuje širší publikum.

3/ Ano, v rámci tvorby divadla AI rozhodně přináší celou řadu nových možností – v hledání předlohy, tvorbě scénografie, hudební složky, v ztvárnění příběhu… Sama nejsem schopná dohlédnout, co AI přinese a s úžasem sleduji ostatní, co všechno dokážou vyhledat, použít, vyzkoušet pomocí AI. Ale na jevišti, v přímém kontaktu s divákem, nás AI nenahradí. Aspoň doufám. Takže pořád je velký prostor pro člověka s jeho hereckým umem a dovednostmi, s jeho tvořivostí, schopností improvizace a komunikace, s jeho touhou a potřebou sdělovat svá témata a sdílet je s druhými.

4/ Jsem pedagog volného času a lektorka mnoha kurzů pro dospělé v této oblasti, takže herecké dovednosti se mi velmi hodí. Myslím, že každý učitel má v sobě kus herce – musí umět pracovat s hlasem, improvizovat, vnímat partnery, znát text… a také umět dramaturgicky připravit hodinu tak, aby byla zajímavá, logická i překvapivá, směřovala k vrcholu a přinesla katarzi.

5/ Čas. To odpoví asi každý, kdo vede soubor. Všechna ta práce kolem, zkoušky, soustředění, organizace výjezdů, papírování, hledání textů a témat, shánění kostýmů, rekvizit, hudby, svícení… Je toho spousta. Ale když se pak hraje a diváci nadšeně tleskají a hercům září oči radostí, nějak se to vrátí… Jinak by to člověk nedělal.

https://www.luzanky.cz/lidicka/krouzky/20252/divadelni-soubor-aspol

Magdaléna Klímová, členka Divadelního spolku bratří Mrštíků Boleradice

1/ Já osobně nejvíce řeším a prožívám environmentální problémy a úskalí života v době ekologické krize, jež přináší mnoho nejistot. Jsou to pro mě témata, která v divadlech (minimálně na brněnské scéně) nevidím tak často, jak bych si přála a jak by podle mého názoru bylo třeba.

Přitom problémy životního prostředí zaznamenávám snad ve všech oblastech našich životů, látka se tedy dá krásně propojit s každodenními příběhy, které v divadlech vídáme. Mám pocit, že se stále vybírají představení odehrávající se v minulosti, převážně na pozadí významných změn a událostí. Jsem ráda, že si tyto historické momenty připomínáme, ovšem mě stále více pálí aktuální dění, které se děje tady a teď, a jemuž mnohdy jen nečinně přihlížíme.

Konkrétně téma přílišného konzumu naší společnosti, jež by se dalo zpracovat například nějakou komedií či lehkou fraškou. Látka nepatří mezi oblíbené, vyvolává v nás sebereflexi a můžeme pocítit i nějaké vyrovnávání s vinou, nebo dokonce potřebu sebeomezování či nějaké změny životního stylu. Nemusí to tedy být příjemný zážitek, i tak je nutné problém slyšet, vidět a především vysvětlovat. Věřím, že právě mladší divadelní kolektivy se s tématem setkávají a nějakým způsobem ho vnímají. Pokud by divadlo dokázalo propojovat mladší a starší generaci a otevírat generační otázky, mohlo by sehrát klíčovou roli v mezigeneračním dialogu.

2/ Bohužel se domnívám, že mladší kolektiv opravdu láká mladší publikum, a to především právě kvůli výběru témat, či touze experimentovat a zkoušet nové formy, které starší generace mohou, ale také nemusí vyhledávat.

3/ Myslím, že na zodpovězení této otázky nejsem vhodný adept naší generace Z, v technologiích se totiž moc nevyznám a snažím se jim spíše vyhýbat. Přesto příchod a vývoj AI vnímám. Myslím si, že málo z nás dokáže predikovat, kam až AI zasáhne a jakými způsoby obohatí, či zkomplikuje naše životy. Je velmi pravděpodobné, že náměty či scénáře bude jednou tvořit umělá inteligence, ale myslím, že hraní divadla jako takové zůstane „lidské“.

Zatím si nedovedu představit další části procesu tvorby, kde by se AI mohla uplatnit. Nenapadá mě způsob, jakým by AI vnímání divadla pozměnila. Přeci jen přežívá i přes nové formy zábavy (filmy, seriály, hry, virtuální realitu), z nějakého důvodu to lidi k divadlu stále táhne a jsou schopni ho nade vše milovat. Věřím, že diváci budou i nadále vyhledávat kontakt s offline realitou, zážitek na vlastní kůži a divadlo jako především společenskou událost.

Podle mého názoru umělá inteligence amatérskou scénu tolik neovlivní, ochotnické divadlo se z mé zkušenosti nepouští do nových forem a způsobů tvorby divadla a myslím si, že to pro ochotníky není natolik lákavé. Ovšem je možné, že se mýlím a příchodu umělé inteligence přikládám malou váhu.

4/ Jsem prozatím studentka, každopádně dovednosti z divadla se mi při studiu několikrát hodily. Divadlo mi dalo především sebejistotu před publikem a dostatečně výrazný projev, který dokáže zaujmout i širší publikum. „Nebát se mluvit“ je pro mě díky divadlu naprosto přirozené a při každé prezentaci tématu či sama sebe tuto schopnost uplatňuji.

5/ Divadlo je krásné a někdy taky ne. Bere mi čas a energii, i když většinou mám obojího dostatek na to, aby mi je divadlo mohlo trochu vzít. Hraní dokáže také poněkud rozházet sebevědomí, sem tam kousek ubere a jindy zase přidá. Přeci jen stoupnout si před lidi na jeviště a předvést se chce určité množství sebejistoty, diváci totiž hodnotí a tvoří si na váš „výkon“ názor. Naštěstí mi do obličeje pálí reflektor, nedokážu tedy vždy rozklíčovat výrazy v tváři sledujících, toto úskalí tedy většinu času zvládám perfektně.

boleradice-divadlo.cz

Informace o českém amatérském divadle najdete na https://www.amaterskedivadlo.cz