ČR: Česko má od loňského roku širší a modernější pojetí nemateriálního kulturního dědictví. Rozšiřuje se samotné pojetí dědictví, které nově zahrnuje obsáhlejší spektrum tradic – nejen lidových, ale i současných.
Ministerstvo kultury vydalo v loňském roce nový Metodický pokyn pro vedení Seznamu nemateriálního kulturního dědictví České republiky. Dokument přináší zásadní proměnu systému péče o živé tradice – chápe nemateriální kulturní dědictví v celé jeho šíři, jako součást každodenního života celé společnosti, nikoli výhradně jako oblast tradiční lidové kultury. Co konkrétně to znamená a jakým zvykům, dovednostem, znalostem, jejichž nositeli jsou dnešní komunity a jednotlivci, se tímto prestižní seznam otevírá? Zveme vás k rozhovoru s Janou Viktorínovou, která má v Národním institutu pro kulturu oblast nehmotného kulturního dědictví na starosti.
Jano, oblast nemateriálního kulturního dědictví v ČR prochází aktuálně zásadními změnami, asi největšími od r. 2009, kdy Česká republika přistoupila k Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví UNESCO. Souhlasíte? V čem spočívají a co by mělo být výsledkem či přínosem?
Ano, určitě. Je tu výrazný posun a vy jste ho zmínila už v úvodu. Zatímco dříve jsme hovořili jen o tradiční lidové kultuře, dnes mluvíme šířeji o nemateriálním, nehmotném nebo živém kulturním dědictví, a tradiční lidová kultura je (jen) jeho samozřejmou a velmi důležitou součástí. Podíváme-li se však na naši kulturu jako celek, vidíme spoustu kulturních projevů, které také tvoří a předávají nějakou specifickou „tradici“, ale s tradiční lidovou kulturou nemají nic společného.
Další novinka spočívá ve změně přístupu a větším důrazu na společenství, skupiny lidí i na jednotlivce. Jsou to oni, kdo dědictví nějakým způsobem praktikují a tím předávají dál. Je zde tedy patrný ústup z pozic externího odborného (nebo neodborného) hodnocení a větší respekt k sebepojetí konkrétních živých aktérů, říká se tomu dědictví „zdola“.
Změny vycházejí přímo z Úmluvy, ale ona zůstává stále stejná (!), vracíme se vlastně k jejímu původnímu znění a prvotní myšlence. A ten návrat by se měl prakticky projevit i v našem Seznamu nemateriálního kulturního dědictví České republiky, jemuž pracovně říkáme „národní seznam“, a který jste také zmínila v úvodu.
Co vše se v dosud zavedeném systému mění? Jedná se pouze o novou metodiku nebo i terminologii, oblast propagace a vůbec komunikace živých tradic apod.? Jak např. probíhá výběr nových prvků na seznam? Nemůže příliš široké pojetí vést k tomu, že seznam ztratí hodnotu?
Hodnotu dědictví určují ti, kteří s ním žijí a kteří jej sami dobrovolně předávají dál. Jedinou hrozbou tedy je, že nějaká kulturní forma ztratí důležitost pro ty, kteří ji praktikují, a tím pádem se přestane předávat na další generace a pokračovatele. Seznam by měl být spíše inventářem, jako když si uděláte inventuru v kanceláři – sepíšete si, co se tam nachází – židle, stůl, věšák… Hodnotu seznamu pak můžeme spatřovat právě v té rozmanitosti, která by měla ideálně postihnout co nejširší část společnosti a všech jejích tradic.
Smyslem seznamu není posuzovat, jestli je nějaké dědictví lepší nebo horší než jiné nebo vybírat ty nejlepší. A i toto je součástí změny: místo hodnotícího vyjádření odborné autority jde o prosté uznání, že dědictví může mít velmi různé podoby. Když se někdo zamyslí nad svými kulturními kořeny, vzpomene si třeba na svou babičku, ale také možná na Elvise Presleyho, bez jehož odkazu by se necítil být tím, kým je. To se vůbec nemusí vylučovat. Svým dětem bude chtít patrně předat staré rodinné recepty na vánoční cukroví a ve volné chvíli si s nimi rád poslechne nebo zatančí rokenrol. Většina lidí v sobě nese a zároveň kolem sebe má celou řadu prvků dědictví, z nichž vycházejí, a na která navazují. Nejsou mezi nimi lepší nebo horší – jejich hodnota spočívá v pokračování, ve sdílení, předávání, v jejich živosti. Právě proto se o nemateriálním dědictví mluví jako o živém dědictví.
Aby byl prvek zapsán na Seznam, musí jej nejprve někdo navrhnout, musí tedy existovat nějaká komunita, která tím dědictvím žije. Formálně stačí vyplnit formulář, který najdete na webu Ministerstva kultury (https://mk.gov.cz/nominacni-formular-pro-reprezentativni-seznam-instrukce-cs-1385), a postupovat podle pokynů. S celým procesem v rámci odborného poradenství pomůžeme podle zaměření buď my, tedy Národní institut pro kulturu, nebo Národní ústav lidové kultury či Národní zemědělské muzeum, a je dobré začít konzultovat včas, nenechat to na poslední chvíli. Nominace se podávají vždy začátkem roku, během následujících měsíců je posoudí Národní rada pro nehmotné kulturní dědictví, a zpravidla v prosinci je pak schválí ministr kultury a dojde k zápisům. V rámci systému péče existují i regionální pracoviště a regionální seznamy nemateriálního kulturního dědictví v každém z krajů.
Sám koncept nemateriálního kulturního dědictví není u nás vžitý a já vnímám velkou potřebu jeho propagace. Nemateriální kulturní dědictví nepředstavuje jen nějaké seznamy. Jde o uvědomění, že tím, co nás spojuje s naší minulostí, s kořeny naší kultury, nejsou jen dochované památky a předměty umělecké hodnoty, ale také nějaké znalosti, dovednosti, že velmi důležitou součást lidského života tvoří různé rodinné i veřejné společenské rituály, pospolitost, slavnosti a v rámci nich drobné radosti, které dělají život žitelným, ať už ve volném čase tančíte verbuňk nebo posloucháte hip hop. Propagaci potřebuje kategorie nemateriálního kulturního dědictví jako taková, a také národní systém péče a národní seznam. Lidé znají značku UNESCO, ale na seznamy UNESCO se vždy dostane jen velmi omezený reprezentativní výběr.
S tím souvisí terminologie, která vychází z Úmluvy, ale pro komunikaci směrem k veřejnosti není ideální, je hodně odtažitá. Hledáme lidštější jazyk. Když někdo plete svetr, musel se tu dovednost někde naučit, pravděpodobně zcela neformálně, v rodině, od přátel, a možná už to učí i svoje děti nebo vnoučata. Ale neuvažuje sám o sobě samozřejmě jako o „nositeli“ nehmotného dědictví.
Na Seznamu nemateriálního kulturního dědictví, který dnes čítá 36 položek, aktuálně najdeme kromě tradic vyloženě folklorních, které převažují, také tradice povahy spíše městské. Jak by podle vás mohl vypadat Seznam po implementaci rozšiřujících změn třeba za deset let?
Myslím, že seznam bude nejspíše zrcadlit samotný vývoj naší společnosti. Pokud v ní bude převládat otevřenost, vstřícnost, respekt k názorům druhých a k jejich životům, pokud si společnost bude vědoma kulturních hodnot, mohl by seznam reprezentovat rozmanitost kulturních forem a jeho listování by přinášelo údiv nad pestrostí lidského umu, znalostí a zájmů, se kterými se u nás může setkat.
Aktuálně o zápisu svého dědictví na národní seznam v nějaké formě uvažují třeba trampové nebo vodáci, ti jsou už na některých regionálních seznamech, nebo sokolové, turisté, čeští házenkáři, chovatelé psů, sboristé a další. Ale nepředbíhejme. Důležitou roli hraje promyšlenost záměru, příprava a dobrá formulace nominací. S tím vším rádi pomůžeme.
Jakou inspiraci přináší pohled do zahraničí? Jaké kulturní statky, tedy i městské tradice, zvyky, komunitní akce mají na obdobných seznamech zapsáni naši příhraniční sousedé, případně i ti vzdálenější?
Některé ze seznamů působí na první pohled jako různobarevná mozaika kulturních projevů napříč celou společností. Základem jsou samozřejmě projevy tradiční lidové kultury, hudební nebo taneční folklor, zvyky, obřady i gastronomické tradice. Významnou část seznamů tvoří řemesla a rukodělné dovednosti, mezi nimi nejen tradiční venkovské, ale i ty, které vnímáme jako umělecké disciplíny, například různé grafické techniky nebo analogová fotografie. Vedle nich na stejné úrovni stojí novodobější kulturní projevy, které dnes už také navazují na svou specifickou tradici.
V různých zemích se na národních seznamech nehmotného dědictví vyskytují opakovaně třeba zápisy znakových jazyků, vyprávění pohádek, dechovky, cirkusového umění nebo z jiného soudku kultury otužování nebo kavárenské kultury. Svou tradici už má i digitální kultura, běžné jsou zápisy demoscény, to znamená komunity programátorů drobných audiovizuálních děl. Stranou nestojí ani různé hudební subkultury, například techno a elektronická hudba. Důležité je, že na seznamech nachází místo i kultura menšinová nebo okrajová. Takové seznamy působí jako otisk otevřené společnosti, kde každý má prostor ctít své tradice a být respektován. Takzvané národní inventáře sice smluvní státy musí povinně vést, nicméně jejich forma a metodika nepodléhají předpisům, závazný je pouze soulad s Úmluvou.
Jakou zprávu tedy můžeme vyslat do regionů, spolkům, místním kulturním hybatelům a všem, kteří se chtějí zapojit do péče o živé kulturní dědictví? Jaké prvky a proč by měly/mohly na seznamu figurovat a jaké výhody z toho pro jejich zachování plynou?
Živé dědictví je často vlastně nenápadnou součástí každodennosti. Hraje významnou roli v posilování sociální pospolitosti, v budování vztahů, v mezigenerační komunikaci, přispívá k duševní pohodě a spokojenému životu, má vliv na kvalitu veřejného prostoru a místní rozvoj.
Myslím, že zápis na seznam je hezkou manifestací sebevědomého přihlášení se ke svým kořenům a vzorům, a zároveň posiluje sounáležitost se společností a vzájemnou toleranci. Pro zachování dědictví samozřejmě zápis na seznam není žádnou podmínkou, klíčové je ono samotné uvědomění, kdo jsme, k jakým principům se chceme hlásit, co nás ovlivnilo, na co navazujeme, co nám vlastně dělá v životě radost a co je pro nás důležité zachovat i do budoucna pro naše děti a jejich děti. A tyto hodnoty přirozeně chránit. Na druhou stranu, zápis na Seznam může pomoci ke zviditelnění zájmů komunit a obyvatel a snad i k posílení jejich vyjednávací pozice v případě nějaké spolupráce mimo vlastní společenství, při hledání podpory nebo v případě nějakého ohrožení.
Máte nějakou oblíbenou tradici, kterou byste chtěla zachovat a zatím na seznamu není?
Já se dívám na Seznam už dlouho spíše z odborné pozice. Uvažuji o něm ne ve vztahu k sobě, ale spíše ve vztahu ke společnosti, k tomu, co pozoruji kolem sebe. Jak jsem řekla, každý v sobě a s sebou nese spoustu projevů dědictví, mnohdy úplně nenápadných ve své každodennosti nebo v nějaké sváteční rutině, i já, samozřejmě. Možnosti tu jsou.
