Na jedny typické muzikantské Vánoce vzpomíná: “Často jsme s dětmi měli koncert i na Štědrý den. A já zjistila ve 13 hodin, že nemáme doma kapra, kterého miluji. Tak jsme z Nové scény na Národní třídě běželi do obchodního domu Máj. Těsně před zavírací dobou na nás pan prodavač vykulil oči jako ten kapr a jednoho úplně posledního nám daroval…”
Z Týnské ulice, kde žije, je to do každé ze tří pražských operních scén coby dup. V Národním divadle, ve Státní opeře i ve Stavovském divadle a také na mnoha dalších scénách doma i v zahraničí Jiřina Marková zpívala. A protože miluje nejen operu, ale taky děti, a po předcích má v sobě zjevný pedagogický talent, ráda jim tuto lásku předává. A nejen těm v souboru, který s manželem založila, ale i všem ostatním. Na různé podoby tématu Opera nás baví napsala už řadu knížek. Staly se pro děti i rodiče bestsellerem a na jejich základě vznikl také vícedílný televizní pořad.
Jiřina Marková zkrátka dokazuje mnohaletou zkušeností, že i zdánlivě výjimečný žánr opery může dětem rozšířit obzory, a zdaleka nejen hudební. Před pár dny se s Dětskou operou Praha vrátila ze zájezdu do německého Norimberku a Laufu. O tom však později.
Začneme nejdřív u vás. Jak jste ke zpěvu přišla? Ale vlastně nejen ke zpěvu, protože vím, že vaší druhou vášní jsou knížky.
Vychovávali mě babička s dědou, který měl být kantorem, ale přišla válka a on se místo toho ocitl v koncentráku. Mám krásné vzpomínky, kdy jsem na Benešovsku s dědou jako holka copatá vozila každou neděli na trakárku knihy do vesnic, aby tam lidi četli. Děda s babičkou tam totiž založili knihovnu. Děda vedl kartotéku, babička za to dostala hroudu másla nebo pět vajec. Když pak komunisté zakázali Foglarovky, odváželi jsme je z té knihovny zase na trakárku k nám, aby je nezabavili. No, a zpívali jsme si.
Pak jsem se dostala na konzervatoř, ale napřed na herectví, po kterém jsem toužila. Mezi 110 uchazeči jsem byla tehdy první. Až potom jsem přešla na operní zpěv a už během studia jsem hostovala v Národním divadle. Tam jsem byla elév, nejmladší. Když jsem zpívala s Eduardem Hakenem, vždy mi říkal “ta mladá”, ale pak si mě tak oblíbil, že jsem s ním jezdila na jeho koncerty. V Národním jsem zažila “zlatou” éru, seděla jsem v šatně s paní Miladou Schubertovou, ta byla můj velký vzor. Vychovávali mě prof. Marta Boháčová, Zdeněk Jankovský, Karel Bermann, Štěpánka Štěpánová a Gabriela Beňačková. A pak dirigenti Košler, Jernek, Kuchinka, Gregor, režiséři Jernek a Štross a další tehdejší umělecké špičky, kteří s námi pracovali.
Asi ve vás dřímal ještě nějaký další neklid, že jste se nespokojila “jen” s operní kariérou.
Byla jsem sólistkou, a velmi vytíženou. V Národním a ve Státní opeře jsem si odzpívala svoje Mařenky, Rusalky, Paminy, Zerliny…bylo toho hodně i v zahraničí, na různých festivalech. Od roku 1986 jsem učila na Pražské konzervatoři. Ale na kurzech v Itálii jsem také poznala důležitost hlasové výchovy a začala se zajímat o zpěv na dechové opoře. Dělala jsem i kouče pro lidi, kteří byli třeba po operaci nádoru na hlasivkách nebo měli jiné problémy. V Rize jsem se jakou pěvecký kouč věnovala sólistům v Rusalce a v Jenůfě, pak i v Neapoli. Hodně jsem jezdila a dodnes jezdím do porot pěveckých soutěží. A v roce 2002 jsem založila soutěž Pražský pěvec pro děti i mladé zpěváky – neprofesionály, ve věku od 7 do 26 let. Mladí pěvci si tu mohou poměřit své schopnosti (a také jejich pedagogové). “V hudbě život Čechů”, jak řekl Bedřich Smetana, a je to zároveň krédo téhle soutěže, která vznikla tak trochu vedle Dětské opery.
Stihla jste ale založit i rodinu. Váš muž stále hraje v orchestru Národního divadla – je hornista, a máte dceru Zuzanu, která už dávno doslova září na operních podiích. Kde zrovna?
Naše dcera Zuzana Marková samozřejmě také prošla Dětskou operou, dokonce byla na čas i sbormistryní souboru po smrti pana dirigenta Mátla. Na konzervatoři byla mojí žákyní, ale vystudovala i klavír a dirigování. Krásně se jí rozběhla mezinárodní kariéra a teď zrovna zpívala v Buenos Aires, v Teatro Colon Violettu, předtím Normu v Opera de Toulon. Má za sebou scény jako Covent Garden, zpívala v Paříži, ve Vídni, ale stále se vrací domů, do Národního divadla. A do naší Dětské opery už také posílá své dcerky. Takže rodinná tradice pokračuje.
Už jste to asi vyprávěla mnohokrát, ale zopakujte, prosím, znovu. Jak vás vlastně napadlo založit dětskou operu?
Protože jsem z rodu pedagogů, měla jsem v sobě zkrátka jakýsi pedagogický pocit, vnitřní já. Neustále za mnou přicházeli různí lidé, jestli bych jim mohla připravit dítě na konzervatoř, nebo se mnou chtěli přezpívat roli, a chodili k nám domů. A to bylo náročné – pořád jsme museli počítat s tím, že tam přijde někdo cizí. Pod střechou domu, kde bydlíme, byl půdní prostor, a tehdy nám paní domácí řekla, že když si to vyklidíme, tak si tam můžu udělat něco jako školu. A vznikla školička, jak jsme tomu říkali – a ta má dnes už 35 let. Jen už je teď jinde – v budově pražského Hlaholu.
A ta školička se vám, jak předpokládám, rozrůstala pod rukama?
Ano, nakonec jsme měli šest tříd a chodilo k nám kolem 200 dětí. To už si dnes ani neumím představit. A nebyl to jen zpěv, co jsme tam učili. Angažovala jsem své význačné kolegy, kteří už byli v důchodu, ale stále chtěli něco dělat. Vznikl i herecký kroužek, aby se dětí hýbaly – ten vedl kolega Bohuslav Maršík, také sólista z ND, učili jsme i klavír, italštinu, nebo třeba hru na harfu. A právě Maršík vymyslel, že děti naučí Telemannovu kantátu Kantor a žáci. A tu jsme pak zazpívali a zahráli díky panu režisérovi Kracíkovi v Divadle pod Palmovkou. Dnes se tomu usmívám, s jakým nadšením jsme do toho šli, dětem se to ale líbilo a říkaly: My chceme ještě! To bylo před 26 lety.
Čím a jak jste tedy pokračovali?
Mezitím se zpřísnily podmínky, takže jsme řešili, jaké musí být v té škole záchody, jaká rohožka, jaké osnovy. Měla jsem i přípravku, kam chodilo třicet maličkých dětí. V té době jsem pracovala s pány dirigenty Charvátem a Košlerem, a oni mi říkali: „Když děláš s těmi dětmi, udělej s nimi Brundibára.“ (Dílo židovského skladatele Hanse Krásy, které několikrát zaznělo v provedení dětských i dospělých zpěváků a hudebníků v Terezíně. Mnozí z nich se pak stali oběťmi holokaustu.) „To je taková dětská opera, na to by ses měla kouknout.“ Měla jsem ale tu školu na krku, spoustu dalších povinností, vůbec jsem si to neuměla představit. Ale ty děti si to řekly samy. “Tak my si založíme svoji operu!“ A protože tehdy mělo Národní divadlo k dispozici sál pod střechou v Kolowratském paláci, jinak komplikovaně využitelný, domluvili jsme se, že když zaplatíme aspoň nějaký nájem, můžeme hrát tam. Ale pozor! Vystupovali jsme i s malým orchestrem, třeba se skvělým dirigentem Preislerem a dalšími, spolupracoval s námi také pan Šmok – zkrátka všechno v té nejvyšší kvalitě. Lidé, kteří s námi do toho šli, to nedělali pro peníze, ale pro radost, a pro ty děti. A tam, v Kolowratu, vznikl v roce 1999 první Brundibár. Pak jsme tam odehráli ještě spoustu dalších premiér a představení, naučili jsme se s tím prostorem pracovat – a bylo to moc fajn. Zkrátka Dětská opera Praha se rozjela…
Jakým způsobem vaše představení připravujete?
Moje heslo ve všem je škola hrou. Zkrátka Komenský. Učím nějakých 43 let – nejdřív na Pražské konzervatoři, pak i na Mezinárodní konzervatoři, učila jsem metodiku i praxi – zkrátka ten můj pradědeček Pešek, který učil na Karlově univerzitě češtinu a historii, někde ve mně je. Ale já jsem šla tím “komediantským” směrem.
U malých dětí začínáme básničkami, lidovými písničkami. To je základ. A musí se je nejen naučit, ale taky jim rozumět. Pásla ovečky v zeleném háječku. Jenže děti neví, co je háječek. Nebo co je strouha, co jsou červená líčka, a spoustu dalších věcí. Ty pojmy se úplně vytrácejí z řeči. Ale jakékoli představení děláme, ony musí vědět, o čem to je a proč. Tak jim to nějak hravě musíte přiblížit.
Pořád existuje naše školička, která děti připravuje. Omezila se na zpěv, hudební nauku a herectví. Obvykle máme zkoušky jednou týdně, když se připravujeme na složitější vystoupení, tak jich je víc. V létě míváme soustředění. Ale nechceme děti přetěžovat – dnes je rodiče zaměstnávají až příliš mnoha kroužky, a děti nemají čas samy pro sebe. V procesu přípravy děti taky učíme mluvit. Hodně z nich zpočátku neumí vyslovovat, mají různé zlozvyky. Využíváme proto logopedické básničky nebo pohádky. Dobře mluvit a nemít ostych je skvělá průprava do života, ať děláte cokoli, říkám jim. I když nebudeš zpívat, ale třeba učit nebo pracovat v bance. A děti, které už odrostly, to oceňují. Máme u nás lékaře, který mi říkal, jakou má proti ostatním výhodu, když přednáší na kongresech.
Dvanáct let jsem spolupracovala s italským pedagogem Paolo De Napoli, to on mě tenkrát naučil: Jak mluvíš, tak zpíváš. Dělala jsem i spoustu mistrovských kurzů po světě. A u dětí na dobrém hlasovém projevu trvám, je to zásadní. Zároveň dávám pozor na hlasivky. Ve sborech je často přetěžují, u nás děti pozorně sledujeme, zejména když mutují (a hlas se mění i u dívek). Od běžných sborů se odlišujeme tím, že děti zvládají všechno – nejen zpívat, ale i hrát, tančit. A na představeních podobně vychováváme i diváky. Kdo třeba ví, podle čeho vznikl pojem baroko? Málokdo. Je to podle španělského názvu perly nepravidelného tvaru (barueco, portugalsky pak barocco). Perly byly v tom období velmi oblíbené.
Jaký repertoár pro děti vybíráte?
Máme spoustu představení, operky přímo pro nás napsali různí skladatelé: Jan Fischer, Josef Boháč (Karkulka), známé v našem podání jsou pohádkové operky dvojice Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř – ty jsme nahráli i na CD. Často uvádíme ve Stavovském divadle projekt Mozart, který se obměňuje – Mozart a Praha nebo Mozart a děti. A samozřejmě Brundibára, kterého jsme hráli nesčetněkrát. A nedávno jsme uvedli úplně novou operetu. V tomhle projektu děti tancují kankán i čardáš. Většinu našich představení můžete vidět v rámci projektu Opera nás baví. Donedávna jsme ho uváděli na Nové scéně, teď, když se rekonstruuje, hrajeme ve Stavovském divadle.
Vy se ale neomezujete jen na přípravu představení nebo koncertů, jak vidím tady ty knížky…
Těch už jsem taky vydala pěknou řádku. Nejznámější je asi Opera nás baví, taky třeba Popletené písničky, nebo Zpíváme si na cestách. Teď připravuju novou, Pojďme spolu do opery, která děti provede všemi pražskými operními scénami. Připravila jsem i Vánoční zpěvník. Těch titulů je ještě víc, některé už bohužel vyprodané, ale najdete je v knihovnách. A všechny ilustruje náš dvorní ilustrátor, pan Jiří Votruba, aby to bylo veselé. Podle toho knížky poznáte.
Nedá se říct, že byste se nudila. Jak se odreagováváte od toho uměleckého denního “kvasu”? Kde se ve vás ta energie celé ty roky bere?
Když můžu, tak na naší chalupě jdu do lesa. Třeba aspoň na půl hodiny. Mám takový starý trakař, do něho sbírám popadané větve a povídám si s tím lesem.
Ale také už přemýšlím, jak dlouho to takhle s manželem, který byl donedávna hornistou v orchestru Národního divadla, potáhneme. A to jsem dříve k tomu ještě i sama zpívala. Samozřejmě, že mi manžel s Dětskou operou pomáhá. Dělá tu byrokracii, ekonomiku, na to já nejsem. A jezdí například i s naším starým náklaďákem, který nám kdysi darovala jedna firma. Výborný dárek. Potřebujeme totiž převážet kulisy a kostýmy, na ty máme pronajatý sklad. Vždy skoupím to, co vyřazuje balet ND, protože baleťáci jsou drobní, takže kostýmy můžeme s úpravami pro děti využít. Začalo to tak, že jsem tam jednou šla pro kostým medvěda a odvezla si celý vyřazený fundus. (Směje se). Šití nových kostýmů si nemůžeme dovolit.
Umím si představit, že jak vám děti odrůstají a dospívají, mnohým se pak kolektiv Dětské opery nechce opouštět. Jak to řešíte?
Teď zrovna tu situaci zažíváme. Pět dospělých “dětí” odchází do vlastního života. Jedna z děvčat se nám místo zpívání začala starat o kostýmy. Ze dvou kluků, kteří studují práva, je jeden v Plzni – a chce s námi pořád být v kontaktu, dojíždí. Druhý je ale v Londýně. Samozřejmě, že děti postupně odcházejí. Z některých se stanou zpěváci (vychovali jsme i některé sólisty), z jiných učitelé, lékaři – ale často s námi zůstávají v kontaktu.
Nejdojemnější to bylo vloni, když jsme v pražském Obecním domě uspořádali ohromný koncert k 25 letům Dětské opery Praha a pozvali jsme všechny bývalé členy. Sešlo se jich asi tři sta – někteří tam byli už se svými dětmi – a zpívali s námi. A to bylo krásné, silné, na to nezapomenu.
Vraťme se ještě k tomu Brundibárovi, kterého jste právě teď, před Vánocemi, hráli dokonce v Německu v Norimberku – a poprvé v němčině.
Toto provedení bylo významné. Víte, uvést Brundibára právě v zemi, která má na svědomí holocaust, to je velmi citlivá záležitost. A ta němčina byla samozřejmě jejich přání, ale naštěstí máme v souboru velmi šikovného studenta německého gymnázia s famózní němčinou, který pomohl s výslovností i ostatním. Brundibára hrajeme celých těch 26 let – jako jediní na světě tak dlouho. Když jsme ho úplně v začátcích připravovali, setkala jsem se s několika lidmi, kteří Terezínem prošli, nebo jim v koncentráku zahynuli rodiče a jiní blízcí. Pracovala jsem tehdy s dirigentem Košlerem, s profesorem Bermanem a také s paní Hermanovou. Ta v Brundibárovi v Terezíně sama zpívala roli kočky. Vzpomínám si, jak vytáhla notýsek, který měla z Terezína – a já začala brečet. Ale ona říká: „Jiřinko, to bylo krásné, když my jsme hráli – to bylo štěstí…“ A tenkrát jsem si řekla, že Brundibára musíme nastudovat a dokud budu v čele Dětské opery, tak se bude hrát na památku těch dětí.
Jaké to tedy bylo?
V Norimberku jsme prožili dvě zcela vyprodaná představení a ohromný úspěch. Po dlouhotrvajícím potlesku stálo celé hlediště. Gratulace i od Norimberské filharmonie, dirigenta, sbormistrů…bravo bravo. Zážitek!
Děti byly navíc absolutně vzorné. Druhý den, v neděli 6. prosince, jsme ještě zpívali totéž na hradě Lauf u Norimberku, který si postavil Karel IV. Tam pak zazněly české i německé koledy a lidé v hledišti slzeli. Pozornost nám věnovali i oficiální představitelé – koncert byl součástí výročí 35 let spolupráce Praha-Norimberk, pod záštitou primátora hlavního města Prahy, pana Svobody. Děti uspěly skvěle, přestože jejich úkol byl náročný. A máme slíbenou další spolupráci.
A mohli Dětskou operu Praha čtenáři slyšet i doma v nějakém vánočním programu? Náš rozhovor vyjde po Štědrém dnu, takže už musíme volit minulý čas.
Samozřejmě, před Vánocemi máme vždy nějaké adventní koncerty a také už tradičně si všechny děti rády zahrají i zazpívají Dětskou Rybovu Českou mši vánoční. Letos 20. prosince jsme sklidili ohromný úspěch v barokním kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Doprovázel nás dechový kvintet, dirigoval Jan Chalupecký. V podání našich dětí „Rybovka“ advent opravdu rozsvítila…
