Teprve když umřela naše maminka, tak na nás táta vybalil, že děda z tátovy strany byl levoboček od Lobkowiczů. My se jmenujeme Stehlíkové po tátově mamince. A knížete Lobkowicze jsem znal, tehdy ještě netuše, že je něco jako můj strejda. Před emigrací jsem byl vedoucím knihkupectví a jezdíval do Plzně do skladu, kde on pracoval a vždy všechno zařídil. Zachránil ho ředitel plzeňského podniku Kniha, protože předtím pan Lobkowicz pracoval jako cestář. Znal jsem pak i jeho syna. Když ve Vídni zemřela Lobkowiczům teta, dostal povolení vyjet na pohřeb, ale musel s ním jet i nějaký „kovaný“ komunista jako doprovod. Tam už byl natažený červený koberec…A ten „kovaný“ prý, když se vrátili, praštil legitimací do stolu a řekl: „Strčte si to někam, lhali jste a lžete!“
To je taky téměř filmová historka…
Ale je skutečná.
Vím, že máš takových mnoho, ale pojďme nejdřív k tobě a tvé rodině. Od sestry Máši, se kterou jsem na tomto místě dělala rozhovor před třemi lety, si pamatuji, že jste měli umělecky zaměřenou maminku. Taky zpívala a hrála divadlo a po ní jste její vášeň oba zdědili. Ale už nevím, čím byl váš otec:
Kameník a sochař, jako já. Mám to po tátovi a po dědovi, po tom levobočkovi…Když jsem se v roce 1944 narodil, táta dělal vedoucího kamenické firmy v Kroměříži. Tam naše rodina přečkala válku.
Byli jste pak tři sourozenci, a ty benjamínek?
Ne ne, já jsem prostřední, měl jsem ještě o tři roky staršího bratra Zdeňka – a sestra Máša je mladší o dva roky. Já se narodil ve Zlíně u Bati v porodnici. To zařídil maminčin bratr, který u Bati pracoval, protože se vědělo, že porod nebude jednoduchý. A do dneška si schovávám kartičku, že: Paní Marie Baťová přeje mamince i děťátku hodně štěstí v životě.
Tatínek tenkrát zalarmoval svoje kolegy a kamarády kameníky, aby jeli dát do nemocnice krev, tehdy ještě nebyly krevní konzervy jako dnes. A bylo to opravdu potřeba, takže mám tuplovaně kamenickou krev a k tomu za kmotra sochaře Bohumila Stehlíka.
Pokud si vzpomínám, tak jste se kvůli otcově práci často stěhovali. Kde jsi prožil ty nejmladší roky?
Když mě byl rok, tak jsem vyhnal Němce z Kroměříže (smích). No, fakticky Kroměříž osvobodili Rumuni, Rusové tam přišli až po nich. A vlastně – ukazoval jsem ti tu fotku, jak tam přijeli na velbloudech? Za tím hrbem měli takovou košatinku a v ní kulomet. Doopravdy. Asi to ale nebyli Rusové, spíš nějací Kazaši.
Pak jsme bydleli v Černé Vodě na Jesenicku, tedy v Sudetech. Bylo tam za Němců 102 lomů a ves měla 3000 obyvatel. Když Němce odsunuli, tak jich zůstalo asi 250. Byl to úplně opuštěný kraj, v domech po Němcích jsme si hráli, zůstaly tam třeba i peřiny, všechno…Tatínek byl po válce prvním starostou Černé Vody, takže jsme ho moc neviděli. V sobotu se ještě pracovalo a v neděli ho maminka nutila chodit s námi na procházky. Do kostela ne, to se nenosilo, i když náboženství ve škole jsem ještě měl povinné a měl jsem to rád. Když nám katecheta tak krásně vyprávěl historky z bible, visel jsem mu na rtech. V Černé Vodě jsme zažili i měnovou reformu, z balónů tam ze Západu tehdy shazovali papírové koruny k nerozeznání od těch pravých, jen na druhé straně stálo, že „Toto je hladová koruna československá“.
Tátu pak udělali ředitelem ve Skutči u Hlinska, kde byly žulové lomy, stejné jako v Černé Vodě. Tam jsme bydleli asi rok-dva, to už jsem začal chodit na gympl. A pak, že se budeme zase stěhovat. Táta přišel domů, že mu v lomu stávkují kameníci kvůli platům. Seděli v kantýně a nedělali. Jezdili za nimi papaláši z Prahy, ale nehnulo to s nimi. Pak ještě někomu „shora“ propíchali pneumatiky, a to byl průšvih. Tak tátu poslali do Karlových Varů.
A to už jsi věděl, že chceš být taky kameníkem?
Ještě ani ne, bastlil jsem motorky a tak. Ale pak mi táta navrhnul. Běž do Hořic! (Na již tehdy známou kamenickou a sochařskou školu s tradicí, které se říkalo Šutrárna – pozn. autorka). Tak jsem šel a tam mne to chytlo. Táta měl vystudovanou technickou kameničinu, těm absolventům se říkalo „šutráci“, i když taky někdy sochařil. Já šel na tu sochařskou. Udělal jsem talentové zkoušky, spolu s Alexem Koenigsmarkem, kamarádem už z gymplu. To on mi prozradil, že sochaři nemají matematiku. Já mám rád jen počty. Takže jsme mimo jiné samozřejmě dělali taky akty a podobně… (směje se). Nakonec jsem prý měl nejlepší diplomovou práci.
Který to byl rok?
1963
To už byl v Praze ten největší Stalinův pomník na Letné zbouraný. Máš na něj nějaké osobní vzpomínky?
To když se sousoší stavělo. Bylo mi tak 10–12 a jak táta v tom oboru pracoval, tak jsem se s nějakým náklaďákem, co tam vozil kámen, dostal z lomu na Letnou a lezl jsem po té soše. Seděl jsem Stalinovi za uchem. Ale když ho pak v roce 1962 sestřelili, tak aby měl ten kámen ještě nějaké využití, vozili ty kusy právě do naší školy v Hořicích, kde byla velká fréza z Belgie. Na ní ty zbytky Stalina rozřezávali na pěticentimetrové desky na chodníky. Škoda, že nemůžu najít tu fotku.
No a další souvislost – po škole jsem pracoval v takzvané „Kafkárně“, kde předtím Stalin vznikal, tedy v někdejším ateliéru Bohumila Kafky, kde Otakar Švec dohlížel na zvětšování svého modelu pomníku.
Co bylo pak, po studiích?
Pak jsem musel na vojnu – a to k PTP. Pomocné technické prapory, kam chodili ti politicky nespolehliví. Nevím ale dodnes, proč to postihlo i mne. Přestože maminka byla antikomunistka, tak táta tomu komunismu ještě věřil a byl ve straně. Byl ale jeden ze dvou komunistů, které jsem znal, že dělali všechno zadarmo. Jel ráno do práce, z práce na obec – pořád někde něco stavěl, někde byl a nic z toho neměl.
Na vojně jsme vstávali ve tři ráno a jeli kopat někam na stavbu. Ale naštěstí jsme po práci mohli dělat i něco jiného. Já už jsem předtím trochu hrál s dixielandem – a tam mne chytla muzika. I na vojně jsem byl s mým kamarádem Alexem Koenigsmarkem, celé dva roky – v Záluží, v Litvínově… Dodnes nemůžu uvěřit, že nás nerozdělili. Napsali jsme spolu tehdy divadelní hru Blboun nejapný, málem jsme s ní vyhráli armádní soutěž v Kežmarku. Hrál jsem hlavní roli, tak asi víš, jak mi potom říkali… (Směje se a dodává: První cenu v té soutěži tehdy vyhrál se svým kabaretem Miloslav Šimek, a porotě předsedal Julius Satinský.)
Takže mne k muzice na vojně ještě chytlo divadlo. A po vojně přijedu do Varů a sestra Máša říká: „Hledají tu někoho do divadelního souboru Kočka.“ To bylo takové stěhovavé divadlo, hráli jsme po sokolovnách, tělocvičnách, které jsme si sami museli nejdřív vysmejčit – to byly krásné časy. „Dneska večer kultůra za bůra!“. K sochařině mne jako nespolehlivého nepustili, tak jsem ve Varech dělal různé drobnosti jako suvenýry: růže, kamzíky, brože, občas i nějakou sochařskou práci, ale jen pod jménem architekta – a to divadlo.
To už se blížil rok 1968. Máme tu opět výročí srpnové okupace, bylo ti 24, věk, kdy mladý člověk řeší svůj budoucí život…
Byli jsme právě na turné, koupili jsme pro divadlo obytné auto, které jsem přestavěl pro naše potřeby. Předtím jsme jezdili s traktorem a maringotkou. Pak 21. srpna jsme hráli na Kralickém Sněžníku a odtud je to kousek do Černé Vody, kde jsme s našimi bydlívali. Tak jsme tam večer zajeli a seděli a popíjeli jsme v našem bývalém domě, na posteli, kde se narodila sestra Máša. A tam jsme v noci slyšeli, jak nám něco hlasitého přelétává nad hlavou. „Poláci nás přepadli,“ dělal si kamarád legraci. Ráno se na kole přiřítila kamarádova manželka a říká: „Rusové jsou tady – a tanky!“ A my v té kocovině jsme se hned rozhodli – jede se do Prahy.
To je pěkná dálka. Měli jste v Praze tehdy nějaké zázemí?
My jsme v Praze hrávali, dokonce i Na zábradlí. Cestou jsem se z kocoviny vylízal. Přijížděli jsme k benzínové pumpě, kde je dnes O2 Aréna, a tam byl vysoký stožár a na něm rudá hvězda. Lidi se srocovali, měli provaz a chtěli stožár shodit. Přivázali jsme stožár lanem a já jsem se rozjel tím naším autem – a bylo to. Jeli kolem okupační vojáci s transportérem, ale měli jsme štěstí, nevšímali si nás. Dojeli jsme do Holešovic k tehdejším Dopravním podnikům, zaparkovali auto a utíkali k rozhlasu. Tam už byly boje v proudu. Házeli jsme kameny a tak…nebyl jsem ale „ten statečný“ v první linii. K mému velkému překvapení, když jsem byl nedávno v kině na filmu Vlny, najednou v té dokumentární scéně, kde je vidět výbuchem zničený náklaďák a autobus, vidím sebe, jak tam utíkám. Opravdu jsem to já….
Pak jsme se dostali na nádraží Praha–Těšnov, a odtud jsme chtěli přes Vltavu k našemu autu. Ale slyšíme, jak se tam střílí a jezdí tam tanky. Vrátili jsme se do nádražní haly, kde seděla spousta lidí a říkali, že se nesmí přes most. Pak nás asi deset převedl nějaký velitel. Došli jsme k našemu obytnému autu, ve kterém jsme se chtěli vyspat. Celou noc pak kolem něj chodil ruský vojáček se zbraní a hlídal nás…
Druhý den jsme jeli do Varů. Moje sestra s bratrem byli v té době na dovolené v Hamburku, to tehdy šlo. Mášu, když se měla vracet, s kufry na nádraží obrátili: „Vždyť jsou tam Rusové!“ Tak neodjela. Brácha byl chemik, nějak se potom dostali do Basileje, kde v tamním farmaceutickém průmyslu snadno dostal práci. Já jsem zůstal tady – někdo tu s rodiči musí být, říkal jsem si. Ale pak se to s divadlem komplikovalo. Každý týden jsme museli na policii: „Co jste tenkrát řekl ve Velké Hleďsebe?“ Věděli všecko, a já ani nevěděl, že jsme tam kdysi hráli. Scénáře jsme museli mít schválené, muselo být volné místo v první řadě pro kontrolora, který sledoval, jestli neříkáme něco jiného… Normalizace.
Sochat jsem pořád nemohl, ale sháněli řidiče, tak jsem pak s náklaďákem rozvážel potraviny. Dostal jsem V3S a rajón Krušných hor, jezdil jsem ve sněhu a zásoboval. Taky jsem pak jezdil osobním autem pro podnik Knihy a odtud jsem se dostal do knihkupectví, kde potřebovali vedoucího. Bylo to v domě U tří mouřenínů, kde kdysi pobýval Goethe. Udělal jsem tam aspoň krásné mramorové schody. Ale pak mi došla trpělivost, chtěl jsem dělat svoje řemeslo. To už jsem byl ženatý a pak už zase i rozvedený. Konečně jsem dostal povolení k výjezdu do Francie, ale pohlídali si pěkně, abych tu všechno nechal, i syna. Měl jsem ho svěřeného do své péče, staral jsem se o něj odmalička, žena děti moc nechtěla. Ještě večer přišli a kontrolovali v bytě, jestli tam visí obrazy a je tam nábytek a jestli je tam i dítě. Všechno tam bylo, a já ve tři ráno odjel. Synka jsem tu musel nechat s bývalou ženou, která tam stále také bydlela. Slíbila, že se za námi dostanou. Posílal jsem jí pak peníze na cestu, ale nepřijeli. Až za tři roky.
Z Francie jsi odjel do Basileje, kde už byla zabydlená a vdaná sestra. Asi i proto, že tam byla pro kamenosochaře práce, protože to je krásné historické město?
Přesně tak. To už měla Máša za manžela Ivana, a jeho kamarád horolezec mne seznámil s jedním sochařem. „Skoč za ním…“ Vzal jsem si vercajk, a ten Ludwig dodnes vypráví: „Já si to pamatuju, jak přicházíš s taštičkou a ptáš se, jestli by tu nebyla nějaká práce.“ Německy jsem ještě nic neuměl. A on: „Práce by byla, tak přijď v pondělí.“ A měl jsem práci, svoje milovaný řemeslo. Ale neměli pro mne pracovní povolení, tak mne pak doporučili do sochařské dílny. Měl jsem plat 11 franků na hodinu – a to bylo skvělé.
Později ses ale osamostatnil a měl jsi vlastní sochařský a kamenický ateliér, kde jsme s tebou natáčeli náš dokument. To už byl rok 2010. Provázel jsi nás starou Basilejí a ukazoval, kde stojí tvé vlastní sochařské práce a co všechno z tamních památek jsi restauroval. A nebylo toho asi málo…
Seděl jsem tenkrát s jedním, co právě restauroval ty kašny. „Ty se chceš osamostatnit?“ „Až si udělám jméno,“ povídám. „Vždyť ty jméno máš!“ Tak jsem založil dílnu. Práci jsem nikdy shánět nemusel, vždycky někdo zavolal a běželo to samo. Nejdřív jsem měl dílnu s jedním Italem – Stehlík-Veira, ale spolupráce nefungovala, za všechny problémy jsem vždy mohl já. Navíc jsem zjistil, že je komunista. Já před nimi uteču a mám co dělat s komunistou? Bylo to právnicky složité firmu i zakázky rozdělit, ale podařilo se. Pak už jsem dělal jen sám, měl jsem i pomocníky, po roce 1989 jsem si je vozil z Česka. Mladí kluci z „Šutrárny“ v Hořicích, dost se tu, myslím, naučili. Ten nejšikovnější, Martin, kterého jste tu viděli, za mnou dojížděl spoustu let. Restaurovali jsme kostely, kašny, náhrobky, sochali nové věci – často taky náhrobky, mramorová schodiště nebo různé detaily do domu, ale lidi si u mne objednávali i sochy. V mém ateliéru – dílně jsem udělal 9 sochařských sympozií pro pozvané kolegy z Česka. Tu dílnu jsem měl 22 let, dnes už ale nefunguje. Velké mašiny jsem předal synovi kamaráda, který si taky zařizoval dílnu, a ty malé jsem si odvezl do Česka. Naposledy jsem udělal „psí“ náhrobek pro svou milovanou jezevčici Barunku.
Moc se mi kdysi líbilo tvoje vyprávění, jak sis jezdil pro mramor do italské Carrary. Už jen to jméno zní vznešeně. Odtud pochází mramor, ze kterého jsou slavné Michelangelovy sochy nebo stavby v Římě a ledacos jiného. Ty cesty ze Švýcarska přes Alpy a Apeniny zpět musely být krásné…
Jezdil jsem si tam vybírat kámen přímo do lomu, kde mají ohromné sklady. Brávali jsme od firmy Macucali, to byl takový sympatický děda, který už věděl: „Jo, vy si jedete pro ten krásný, do běla žíhaný…“ Ne ten nejdražší, to je statuario. A samozřejmě veškeré nářadí, všechno jsem měl z Itálie.
Chodil jsem se taky vždy napít k Michelangelovu prameni, který sice není tak označený, ale všichni staří kameníci věděli, kde to je. Bral jsem si vždy pár lahví té vody s sebou.
.Jakého svého díla ve Švýcarsku si nejvíc ceníš?
Kromě těch basilejských kašen, které jsem restauroval, jsem taky vždy tak 2-3 měsíce v roce pracoval na restaurování tamní největší katedrály Münster. A taky mám v Basileji v jedné pasáži svůj „pomník“, vlastní mramorovou Fontánu času. Nebo jsme dělali pro jednu vinařku v Itálii sloup s hlavami andělů. Celníci na hranici se ptali: „Co to vezete?“ A my: „To je pro jednu známou na zahrádku.“ Ale oni: „To je umění, to musí přijít dottore.“ Přišel, a řekl: „Je to umění, to se musí proclít.“ Tak my jsme jeli radši zpátky, a pak jsme hranice přejeli jiným, maličkým přechodem. Naše auto projíždělo jako jediné. A tam se nás jen tak mezi řečí zeptali: „Camping?“ A my že ano, tak nás odmávli a jeli jsme.
Zatím jsme vynechali tvou druhou vášeň, kreslení a karikaturu. Jak jsi k ní přišel, snad ne taky na vojně?
Kreslil jsem odmala. První zveřejněnou kresbu jsem měl v Dikobrazu. Jeden můj „fór“ vyšel dokonce v nějakém francouzském časopise, kdoví, jak se tam dostal. Našel to kamarád a ukazoval mi, bylo to moje. Na vojně jsem publikoval v Obraně lidu (směje se). I k tomu kreslení mě přiměl můj kamarád Alex Koenigsmark. Vzhlížel jsem jako k Bohu k Janu Kristoforimu, i ten se mnou narukoval, a pak taky emigroval do Švýcarska. Pak jsem svoje obrázky ještě z Česka posílal po známé do Švýcarska sestře Máše, a ta je zasílala do Ženevy do známého nakladatelství Cosmopress. Ale nemohl jsem publikovat pod svým jménem, tak byly podepsané „Joshua“. Doteď se kreslením občas bavím, dvě knížky kreslených vtipů mi vyšly s Ladislavem Gerendášem.
Nesmíme ale zapomenout na „naši“ knížku, Klavír vypráví, kterou jsi doprovodil nezapomenutelnými ilustracemi. Jejím autorem je další zahraniční Čech, Tomislav Vašíček z Vídně. Také jeho osudy zachytil náš dokument České kořeny ve Vídni. Vlastně je to společná práce nás tří, protože jsem knížku produkovala, a dodnes z ní mám ohromnou radost, jak se povedla.
To já taky, to byla moc hezká spolupráce a já ji pořád ještě rozdávám jako dárek přátelům.
Jožko, na konec toho barvitého vyprávění to ale přece jen musíme vzít vážně. On ten tvůj život, ačkoli se zdá, že se jím díky své povaze dobře bavíš, nebyl zdaleka tak růžový. Byli jste tři sourozenci, ale nejstarší Zdeněk, chemik a horolezec, tři roky poté, co emigrovali se sestrou do Švýcarska, tragicky zahynul v horách. Jak jste tady tu zprávu s rodiči zvládli?
Těžce, s bráchou jsme se měli rádi, stalo se to těsně před jeho třicátými narozeninami. Telefonovali to ze Švýcarska mně. A já to musel říct tátovi a pak jsme jeli za maminkou. A na pohřeb mu mohl jet jen táta, ani maminku nepustili. Ti horolezci tam tenkrát zahynuli čtyři. Všichni Češi, ale jen brácha byl emigrant, takže se tu v novinách psalo jen o těch třech, co měli pohřeb tady. O bráchovi ani slovo. Později urnu s jeho popelem z Basileje táta přivezl sem, do Hořic.
No ale pak jsi emigroval i ty, a rodiče tu neměli nikoho. To pro ně muselo být kruté.
Oni je za námi pak komouši pouštěli, už jako důchodce, které stát moc nechtěl živit. Mohli přijet na tři měsíce, ale po tu dobu nedostali penzi. Maminka mi ale říkala, že stejně vždycky chtěla, abych taky utekl. A táta – ten už dávno, hned po okupaci v osmašedesátém, z toho komunismu vystřízlivěl. Vyhodili ho z místa ředitele a pracoval v lomu. Změnu režimu pak po sametové revoluci vítal. Vždycky se ptal: „Máš pro mě práci?“ Jezdil za mnou a pomáhal mi v dílně, to už maminka nežila.
Se sestrou Mášou jsi byl vždy zadobře, a v emigraci vaše vazby ještě zesílily. Žili jste oba v Basileji, ty jsi pak založil novou rodinu, byli jste stále v úzkém kontaktu a dodnes jste. Bylo to bez mráčků? Jak moc je pro tebe tenhle vztah důležitý?
Velmi. S Mášou jsme si odjakživa rozuměli, a když jsem přišel do Švýcarska, moc mi pomohla. Taky jsme se poškorpili, třeba když si chtěla vzít svého Ivana a hned se málem rozvedli, ale jsou spolu šťastně dodnes (směje se). Jezdíváme na společné dovolené, máme společné přátele, ona užívá můj byt v Karlových Varech a já zase její v Praze. Zkrátka se máme rádi.
Často zmiňuješ scénáristu, dramatika a spisovatele Alexe Koenigsmarka, byl s tebou stejný ročník. Byli jste přátelé od studentských let přes vojnu i tvoji emigraci až do jeho smrti v roce 2013. Asi tvůj další osudový člověk?
Vděčím mu za strašně moc. Díky Alexovi jsem vlastně na naší „Šutrárně“ šel na tu uměleckou větev, sochařit, díky němu jsem začal s divadlem, začal jsem i kreslit, jako on, až mi jednoho dne řekl: „Člověče, vždyt´ ty jsi lepší než já“, a začal jsem taky dělat muziku. To přátelství mě provázelo celým životem, i v emigraci. A byl jsem moc smutný, když mě tu nechal samotného. Dodnes jsme kamarádi i s jeho sestrou, Helenou Koenigsmarkovou, dlouholetou ředitelkou Umělecko-průmyslového muzea v Praze.
Už několik let střídáš Česko a Švýcarsko. Pendloval jsi i dřív, ale teď tu asi trávíš víc času než předtím, a to ještě střídáš Prahu a Karlovy Vary. Dá se říct, kde je ti volněji nebo lépe?
Ve Švýcarsku jsem vlastně už déle, než jsem žil v Česku. Ale když letím z Basileje do Prahy, tak říkám, že jedu domů, a to samé i nazpátek. Ve Švýcarsku jsem se ale od začátku hned cítil jako doma. Bylo tam čisto a pořádek, všechno klapalo. A to tady tenkrát nebylo.
Ale to je přece paradox, cítit se tam proto jako doma, když to tak doma nebylo! Mimochodem, kde volíš, ve Švýcarsku i v Česku? Budeš volit tady osobně nebo případně korespondenčně, když je ta možnost?
Volím v obou zemích, a i tady v Česku osobně. Každopádně korespondenční volba je správná věc, konečně.
Švýcarsko se s Českem v mnoha ohledech srovnávat nedá. Ale přesto. Nacházíš něco společného?
S dobrými kamarády mohu dělat i stejný, černý humor jako v Česku, jinak je to ale korektnější. Třeba poslední Polanského film Hotel Palace, který se natáčel ve Švýcarsku, a kde hraje i můj synovec Danny Exnar, tam moc neuspěl, ale tady v Česku naopak zabodoval. Máme své zkušenosti s Rusy, kterým Švýcaři moc nerozumějí. Nebo když jsem jednou vyprávěl, že jsem nesměl dělat divadlo, tak Švýcaři říkali: „No to bych si šel stěžovat!“ Ale kam?
Tady na Česku mi vadí, že lidi myslí jenom na sebe, že úspěch se neodpouští, a že třeba těm Švýcarům závidí. A nikdo tu nemyslí na stát. Ve Švýcarsku je to naopak. Příklad: Před pár lety stát chtěl dávat všem občanům od 18 let 2 000 franků, bez rozdílu, jako nepodmíněný příjem. A Švýcaři odhlasovali: „My to nechceme, ať to stát využije jinak.“ Taky jsem vychovával ty kluky, co mi pomáhali v dílně. „Tohle se tady nedělá.“– „Je to zakázaný?“ ptali se. „Není, ale všechno se přece zakazovat nemusí, a ani tak to nikdo nedělá.“
Máš tři úspěšné a šikovné syny, ale žádný z nich nepodědil tvé řemeslo.
To ne, ale nejstarší Bohdan, z prvního manželství, se věnuje fotografii a videoartu. Udělali jsme společně pár projektů a jsem za to rád (ukazuje brožuru, která jeden z nich dokumentuje). Kluci žijí ve Švýcarsku, jsou to čistokrevní Češi a česky mluví i píšou. Ale máš pravdu. Že jsem musel všechno z mé dílny rozprodat, to mne trochu mrzí. Ale co naplat, hlavně, aby byli v životě spokojení, a to, doufám, jsou.
.
