Pane Dáňo, jaká byla vaše cesta na zámek Telč? Pod Národním památkovým ústavem pracujete už dvanáct let. Jako památkář jste byl zapojený do projektu rozsáhlé obnovy, kterou nedávno telčský zámek prošel. (Pozn. red.: tříletá rekonstrukce ukončená v roce 2023 za zhruba 240 milionů korun je v historii objektu vůbec nejrozsáhlejší). Přesto chtěl jste pracovat právě na Telči? Nebyla to spíše shoda okolností, že se objevila příležitost právě zde, tak jste po ní sáhl? Kdybyste si mohl vybrat, jaký objekt chcete spravovat, zůstal byste?
Cesta na zámek v Telči byla dlouhá. Jak jste správně poznamenala, v NPÚ pracuji již více než dvanáct let. Začínal jsem jako řadový průvodce, následně pokladní, správce depozitáře a od roku 2015 konečně také jako zástupce kastelána. To vše na zámku Červená Lhota. Dá se říci, že vše, co umím, jsem se naučil právě zde. Díky mému kolegovi, a hlavně kamarádovi Tomáši Horynovi, jsem si osvojil nejenom principy památkové péče, údržbu, ale i prezentaci celého objektu. A ač si v mnoha ohledech hledám už svou cestu sám, tohle je základ, na kterém vždy stavím. Na otázku, proč právě Telč, je složitější odpověď. Mám k tomu důvody jak profesní, tak soukromé. Pocházím z nedaleké Jihlavy, na Telč jsem jako malý návštěvník s oblibou chodil, a právě zde jsem se rozhodl, že historie a zámky budou mou životní náplní.
S přibývajícími zkušenostmi z Červené Lhoty jsem pak rozpoznal určitý potenciál, který Telč má, a zdálo se mi, že jej mohu také naplnit. A tak jsem se během zmíněné obnovy už vlastně systematicky připravoval na novou pozici s tím, že v závěru všeho bylo úspěšné výběrové řízení. Nu a od 1. ledna letošního roku se tato moje cesta stočila a vrátila zpět tam, kde začala. Telč mám moc rád i jako město a v tuto chvíli bych neměnil. V Čechách je spousta krásných zámků a hradů, ale pro mě je Telč jenom jedna.
Nastupujete po více než třicetiletém působení pana Bohumila Norka, který navázal jako kastelán na svého otce. S jakými pocity přebíráte otěže? Návštěvnost zámku po rekonstrukci se významně zvýšila. Je přesto něco, co byste rád změnil? Máte jako kastelán dostatečné pravomoce, jak ovlivnit rozvoj objektu? Jaké jsou vaše plány, vize a sny?
Cítím zodpovědnost a určitou nervozitu z toho, jak mě budou především místní obyvatelé hodnotit. Samozřejmě je to pro ně změna, ale všichni jsou na mě moc milí a hodní. Ostatně můj předchůdce, s nímž si do konce června objekt předáváme, tu se mnou stále je a velmi otcovsky se o mě stará. Tím se mi celý začátek na zámku podstatně zjednodušil a musím podotknout, že jsem za to nesmírně rád a vážím si toho. Dosavadní fungování kolektivu, pravidelné údržby a provozu je na výbornou. V tomto jsem si dal za cíl pokračovat a vše udržet. Naopak se zaměřuji více na prezentaci objektu, kulturní akce, které vycházejí z místa samotného, bádání a vlastní expozice. Zde vidím už zmíněný potenciál, který jsem si zavdal postupně naplnit. NPÚ také před časem koupilo budovu bývalého zámeckého zahradnictví. I zde je spousta prostoru pro realizaci. Zatím vše odhaduji na příjemných 30 let práce.
Koncem července se po téměř dvacetileté pauze otevře ve spolupráci s Národní galerií v Praze galerie Jana Zrzavého. Místní už nevěřili, že se mistrovy obrazy, které si přál v Telči vystavovat, opět vrátí… Můžete zákulisí příprav této události poodhalit? Na jaké další taháky letošní sezony, která už je v plném proudu, byste pozval?
Galerie Zrzavého se po letech opět vrátí do Telče a od poloviny prázdnin už bude plně v provozu pro návštěvníky. Třicet originálních obrazů vystavíme ve stejných prostorách zámku, jako v minulosti. Vše prochází nákladnou úpravou tak, aby byly obrazy v maximálním bezpečí a zároveň byly vidět v tom nejlepší světle. Tyto galerijní prostory zely prázdnotou a sloužily jako depozitáře. Proto vznikla myšlenka opětovného vrácení Zrzavého galerie. Byl to na svou dobu obrovský fenomén a jméno Jana Zrzavého má nadnárodní dosah. Podobně jako zámek v Telči. Nakonec se vedení NPÚ a Národní galerie Praha rozhodlo, že do tohoto společného projektu půjdou a za podpory Ministerstva kultury mohlo vše vzniknout.
Mimo otevření galerie Jana Zrzavého bych určitě pozval ještě na dvě akce. Hradozámecká noc, která připomene pobyt jihotyrolské hraběcí rodiny Lichtenstein-Kastelkorn na zámku v Telči v době 17. a 18. století, což bude spojené i s noční prohlídkou objektu. Ta proběhne v závěru srpna. A druhá akce jsou pak Vánoční prohlídky během celého prosince. Během nich zavedeme návštěvníky do doby první republiky, domů, do prostor obývaných posledními majiteli zámku, hraběcí rodinou Podstatzky-Lichtenstein. Ti zde pravidelně trávili Vánoce spolu se svými blízkými, a právě kouzelnou atmosféru společně s jejich příběhy prohlídka připomene. Chystáme také na Vánoce jedno překvapení, které by návštěvníky mohlo velmi zaujmout, ale to spíše navnadím a více zatím neprozradím…
Co by nemělo kastelánovi v dnešní době chybět? Jste v kontaktu s kolegy na jiných objektech? Co je vaším hnacím motorem, kde berete inspiraci a podporu?
Chybět by jim neměl především nadhled. Je potřeba neustále sledovat dění kolem sebe, ale i zámek nebo obecně objekt samotný a pokusit se vycházet z něj. To je základní kámen. Pokud dům dobře neznáte, nemůžete o něm dobře mluvit, nemůžete jej dobře spravovat a pak vše nefunguje tak, jak má. Součástí mé práce je i bádání. Neustále hledám informace o provozu zámku v dobách, kdy jej ještě obývala aristokracie.
Ano, s kolegy jsem v kontaktu, minimálně s těmi ze sousedních objektů. I to je důležité. Telč má společnou historii majitelů např. s Jindřichovým Hradcem nebo Červenou Lhotou. I to, co víme o těchto objektech, může pomoci při správě či prezentaci Telče.
K zámku v Telči neodmyslitelně patří Bílá paní – Perchta z Lichtenštejna. Ta se zjevuje na všech hradech a zámcích Pánů pětilisté růže. Stál byste o její společnost?
Bílá paní je fenomén, který mám ve velké úctě. Zvláště mě těší, že originální obraz údajné Perchty z Rožmberka z 2. poloviny 16. století je právě na zámku v Telči. O to více mě těší také to, že skutečná Bílá paní existovala a nebyla rozená z Rožmberka, ale z Hradce. Manželka Jindřicha II. z Hradce po smrti svého manžela vstoupila do ženského řádu klarisek v Českém Krumlově. V typickém bílém řádovém oděvu pak přijížděla za svými dětmi do Jindřichova Hradce. A právě v tento okamžik se vždy říkalo, že Hradec navštívila „ta“ Bílá paní. Pochmurný osud Perchty z Rožmberka s tímto fenoménem následně spojil barokní historik Bohuslav Balbín. Nicméně abych odpověděl na vaši otázku, ano, o její přítomnost stojím. Stejně jako na Hradci se v Telči vždy na Zelený čtvrtek vařila sladká kaše pro chudé. A tuto tradici bychom rádi obnovili, a hrdě se tak přihlásili k odkazu této významné a skutečné osobnosti.
