Myslíte si, že znáte velikonoční zvyky? To, co nám automaticky naskočí v mysli, je půst. Začíná na Popeleční středu, trvá čtyřicet dní a končí na Bílou sobotu večer před Velikonoční nedělí. Dnes už nemusíme nutně přestat konzumovat maso. Častěji se hovoří o oproštění se od toho, na čem jsme závislí – ať již televize či telefon nebo počítač.
Dál se nabízí malování kraslic, pletení pomlázky, pečení beránka nebo jidášů. Od pečení jidášů je už krůček k tradici dětských koledních obchůzek s maskou Jidáše. Ta se dodnes odbývá na Bílou sobotu například v obcích kolem Vysokého Mýta, Luže a Chroustovic. Chlapci obdrží odměnu za to, že od čtvrtka (zvaného Zelený) za vydatné pomoci klapaček a řehtaček několikrát za den obcházeli ves a chránili ji před vniknutím všeho zlého. Od čtvrtka se v kostelích nezvoní a zvony utichají na důkaz hlubokého smutku před očekávaným ukřižováním Ježíše. Zvony pro naše předky nepředstavovaly jen zvuk blížící se bohoslužby nebo ohlášení úmrtí. Lomozivý zvuk zvonu měl především chránit před špatnými silami. Na zvony se dávalo zvonit, když se blížila bouře nebo mračna. Zvon ohlašoval požár nebo nebezpečí vojska. Proto dnes chlapci zvuk zvonů nahrazují. I když zvyk samotný má kořeny v pohanských dobách.
Existuje ale jedna jediná vesnice v naší republice, kde na Velikonoční neděli mají práce nad hlavu. Nejen úklid, přípravu kraslic, mašlí a občerstvení pro koledníky nebo pletení pomlázky.
Muži, ženy, děti. Svobodní i sezdaní. Snad všichni se zapojí. Musí tu opět po roce oživit zvyk s historií starou více než sto dvacet let. Musí? Nemusí! Zcela automaticky tak činí.
Přijměte mé pozvání do Střemošic
Já, Soňa Krátká, člověk ze sousední vesnice, budu vaším průvodcem. Nejsem místní rodák, ale mám tady hodně přátel i spolužáků ze základní školy. A jsem autorkou nominace tohoto zvyku na Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury Pardubického kraje. Před deseti lety byla tato nominace úspěšně přijata a schválena. Zvyk byl pro svoji mimořádnost zapsán na prestižní seznam toho nejlepšího, co Pardubický kraj v oblasti lidové kultury uchovává. Tím pro mě ale práce nekončila. Pravidelná, metodikou daná, redokumentace (kontrola) průběhu nedělního programu se pro mě zcela automaticky stala každoroční milou zábavou.
Velikonoční neděle dopoledne. Mohla bych napsat, že začínáme. Ale přípravy započnou už mnohem dříve. Místní muži vyberou v nedalekém lese dostatečně vysoký, zdravý strom. Musí se jednat o smrk. Ten opatrně pokácí a dovezou do Střemošic. Tady je kmen zbaven kůry a ze všech větví zůstává pouze zelená špička. Strom čeká. Čeká na děti a ženy. Přijdou jej ozdobit barevnými fábory z krepového papíru. A když prší, tak mají všichni špinavé ruce, přesně tak, jak si to někteří pamatují z mávátek v prvomájových průvodech. Pod ozdobenou špičku připevní prstenec z drátu a papíru. I ten je ozdoben fábory. Děti uvolní prostor dospělým mužům a následující děj sledují z bezpečné vzdálenosti. U kmenu jsou už připravena dlouhá dřevěná bidla na konci opatřená otvorem, v němž je protažen provaz svázaný do oka. Bidlům tady říkají žingruty (ani Al neví, co to slovo znamená) a s jejich pomocí i se zapojením vlastní síly pak strom postupně vyzdvihnou. Nelze pracovat nahodile, a proto celá skupina poslouchá povely místního „vyvolávače“. Funkce není dědičná, důležitý je v podstatě jen zvučný a výrazný hlas. Hlas, který dokáže umlčet kritiky. Muži ve skupinách obhospodařují bidla. Tu zaberou, tu povolí a postupně se ze země zdvihá ozdobený velikonoční strom. Tak místní jmenují to, co by jinde a hlavně jindy (poslední dubnové odpoledne) bylo májkou. Vše trvá přibližně hodinu. Strom vklouzne do otvoru v zemi, zajištěn je klíny a od této chvíle zdobí náves. Nejen tu, ale celou vesnici Střemošice. Vzhledem k výšce, bývá kolem 30 metrů, se stává dobře viditelným bodem v okolí. A nejlépe je vidět z vyhlídky u nedalekého místa zvaného Poklona u přírodní památky Střemošická stráň.
To ale není vše. Na dopolední program navazuje odpolední. Ten je zcela v režii místní (a okolní) mládeže. Probíhá velikonoční věneček. Pomyslná startovní čára odpoledního maratonu je u místního kulturního domu s obecním úřadem. Odtud vychází živá dechovka a vyhrává do kroku. Je třeba vyzvednout dívky v jednom z domů a poté v další usedlosti chlapce. V čele průvodu je nesen věneček ze zeleného buxusu zdobený květy. Dalšími věnci jsou vyzdobené všechny památky obce Střemošice – kaple i socha svatého. U chlapců se dívky, živá kapela i přihlížející z místa i okolí, zastaví na delší dobu. Dívky přednesou veršované pozvání chlapcům k zábavě, dojde na nezbytný přípitek na kuráž. A jde se na to. Ptáte se na co? No přece na zábavu, pečlivě sledovanou příbuznými i sousedy. Když celý průvod dojde svému cíli, tím je kulturní dům s tanečním sálem, jedna z dívek recituje vinš. Verše, jejichž hlavním obsahem je poděkování předkům a rodičům za dobré vychování. A pak také nadšení, že konečně přišlo jaro a můžeme se radovat. Autoři se snaží obměňovat text tak, aby byl každý rok alespoň trochu jiný. Po prvních tancích se přidávají k mládeži i ostatní a zábava se pak týká každého, kdo vládne chutí.
Neodpustím si úryvek jednoho ze starších i novějších vinšů. Tedy pro srovnání – 2. polovina 20. století:
Střemošický věneček
historií se už stal,
nejstarší babička, dědeček,
by hold se jim vzdal.
Přijměte pozdrav babičko,
z dnešního věnečku.
Vzpomínali jsme maličko,
i na Vás milý dědečku.
…
A ukázka z textu jen pár let starého:
Tiše, tiše…..
a slyšte moje zvolání!
Budiž sláva a jen sláva,
sláva střemošskému věnečku konání,
jenž na vědomost se vám dává.
Kolik mladých lidí se
tu za ta léta vystřídalo.
Tančilo se svižně
a věřte, že ne málo.
I náš praděda s prababičkou
si na věnečku skočili.
Tančete jen s chutí,
vždyť mládí je pryč za chvíli…
Neexistuje zmínka, která by přesně informovala o prvním konání takto koncipovaného nedělního programu. Na základě vzpomínek nejstarších sousedů místní obyvatelé odhadují, že strom i věneček tvoří historii Střemošic od začátku 20. století. A představují i důležitý mezník v současnosti. A právě to je vůbec nejcennější. Nejedná se o zvyk uchovaný na starých pohlednicích či fotografiích, ale jde o událost, kterou lze sledovat každoročně. Výjimkou bylo samozřejmě období covidu.
Realizace zejména odpolední části je závislá na dostatečném množství mládeže. V minulosti i dnes vypomáhají kamarádi z okolí. V letech, kdy se nepodařilo zajistit dostatečné množství mladých párů, se odpolední část nekonala. Muži se ale vždy snažili vztyčit majestátný ozdobený strom.
Jako dítě školou povinné jsem obcí projížděla skoro každý den, a tak se mi vryl do paměti podivně ozdobený strom v době Velikonoc. Pár desetiletí minulo a já se stala členem skupiny odborníků, kteří projevy tradiční lidové kultury mapují a dokumentují. Dodnes si pamatuji na první setkání s kolegy. Položili jsme si otázku, zda v kraji existuje zvyk vhodný k zápisu na prestižní seznam. A mě hned napadl právě střemošický program nedělního dne o Velikonocích. Pardubický kraj není na lidovou kulturu tak bohatý, jako jiné oblasti. Tím víc si ale vážíme těch, kdo obětují svůj volný čas pro potěchu ostatních.
Při sledování zvyku se často podaří nashromáždit archivní materiály. Staré texty vinšů a zejména fotografie. Dokládají, jak se velikonoční strom i věneček v průběhu desetiletí měnil a vyvíjel. Strom se zprvu vztyčoval naproti dnešnímu úřadu a byl střežen mládeží – tak jak je tomu u májí. Později (až dodnes) byl strom vzpřímen u kaple. Staré černobílé snímky dokládají i to, jak se měnila móda. Místní mládenci a děvčata nechodí v krojích, ale ve společenském, řekněme plesovém, oděvu. Někdy všichni v bílých šatech až na zem, jindy v květovaných v délce ke kolenům. Chlapci mívají lokny ve vlasech a kalhoty do zvonu a občas dokonce i vojenský stejnokroj.
Dnes už je pro mě nemyslitelné, že bych přišla o každoroční zážitek z této velikonoční tradice. Letos se i já přidám ke skupině žen a naučím se připravovat květy z krepového papíru pro nezbytnou výzdobu.
Jsem vděčná střemošákům za mnohé. Za to, že jsem před více než deseti lety dostala důvěru k přípravě nominace. Za to, že se sem můžu vracet. I za to, že se ke mně jako k „záložnímu“ archivu dostávají snímky dokumentující tento zvyk.
