Poutavá generační sága začínající v roce 1850 vás provede dvěma stoletími a dvěma světadíly. Ve stejné době, kdy železnice spojila Vídeň s Hamburkem a parníky vytlačily plachetnice na cestě do Ameriky, se v divokých kysuckých horách narodí Zoltán. Chudou drátenickou rodinu živí hlavně matka Maria, ale hospodářství sama nezvládá, a proto se na radu světaznalého kmotra vydává za lepším. Míří do Ústí nad Labem, donedávna ospalého města, které se díky trati, řece a nekonečným zásobám uhlí stalo přes noc neuvěřitelně kypícím centrem nové éry, s desítkami továren a s největším přístavem celé monarchie, kde se mísily osudy tisíců lidí mnoha národností. Tak začíná napínavá odysea, která čtenáře zavede z Horních Uher až do Ameriky, příběh o přátelství u táborových ohňů a o nelehké snaze obstát ve světě uhelného kouře. (Zdroj: anotace nakladatele)
Známe se víc než dvacet let, jsme v kontaktu, a přesto jsem vůbec netušila, že píšeš knihu. Kde se to v tobě vzalo, že jsi začal psát?
Před deseti lety jsme byli u kamarádky Míši v Aši, objížděli jsme týden přátele a já si z toho psal deník – jako vždycky, když jsme čundrovali. Míša ho četla a řekla, že mám pěkný sloh, a jestli jsem někdy nechtěl napsat knížku. Zrovna jsem četl Žítkovské bohyně, a došlo mi, že spisovatelem se nestaneš tak, že vystuduješ školu nebo kurz, ale že to zkusíš. Začal jsem si s tou myšlenkou hrát – hledal téma, které by mě bavilo, a které by spojovalo historii, moje zájmy, indiány… Chtěl jsem mít věrné historické pozadí, ale zároveň prostor pro fantazii. A pak se to začalo skládat – ta linie Adama má reálný základ, opravdu jsem to s ním prožil včetně finální scény, a přišlo mi zajímavé ho převyprávět dvakrát – jednou v minulosti a jednou v současnosti.
Inspirovalo mě, když jsem při čtení o historii Ústí nad Labem narazil na to, jaký obrovský boom nastal po postavení vídeňské dráhy. Všichni řeší válku, uhlí, komunismus, ale tahle dynamika úplně chyběla. V jedné monografii o drátenících jsem četl, že jeden z nich – Juraj Drndúl Lépiš – byl šestnáctkrát v Americe. A já si říkal, kudy to asi bral. No jasně, to už byla vídeňská železnice. Seběhnul na dráhu a vždycky musel jet přes Ústí nad Labem, nebyla jiná cesta. Došlo mi, že tihle dráteníci – s copama, náušnicema, vestama, vybíjené opasky – v mých představách vypadali jako indiáni. A napadlo mě: co když tohle je ta odpověď na otázku, kde se vzal Rudý bratr?
Jak dlouho kniha vznikala?
Samotný příběh jsem psal rok a půl, dvě zimy. Nemáme televizi, v zimě je ve čtyři tma – když se obstarají zvířata a doma není do čeho píchnout, tak jsem si sedl a psal. Postupně jsem to posílal kamarádce, která dělala beta reading – psala mi, co je super, co ji nudí, kde být méně explicitní, co už se opakuje… Na základě jejích poznámek jsem to další tři zimy přepisoval, to už jsme na pěti zimách. Nakonec jsem si to nechal vytisknout jako diplomku, dva výtisky – jeden jsem chtěl ještě pročíst, doleštit, doladit a dobrousit, ale neměl jsem na to už vůbec energii. Dva roky leželo mý dílo v šuplíku. Pak jsem je půjčil kamarádce Báře, jí se to líbilo a donesla výtisk panu Šebkovi do knihkupectví Ostrov, který vše přečetl za dva dny a vzkázal, ať to pošlu do Arga. Napsal jsem jim víceméně doslova: „Dobrý den, nevím, jak se to dělá, ale v příloze posílám rukopis knížky, kterou přečetl pan Šebek z Knihkupectví Ostrov, prý je to dobrý. S pozdravem O. Šanc“. A za 36 hodin jsem měl smlouvu.
To je zajímavé, jak se může stát, že člověku, který není vůbec známý nejenom na poli literárním, rovnou vydá knihu nakladatelství Argo. Vypadá to, že to není na základě známosti, ale spíš šťastné náhody.
No, známosti – ale ne mojí. Pan Šebek se osobně zná s majitelem Arga, jsou kamarádi už od devadesátek, zakládali spolu knihkupectví a nakladatelství zhruba ve stejnou dobu. Předpokládám, že jeho názor pro něj něco znamená.
Narazil jsi na to, odkud pocházíš a kde teď žiješ jako farmář. Proč ses rozhodl právě pro tuhle cestu?
Žijeme v Merbolticích, na statku z 18. století – je starší než Spojené státy americké, celý roubený, kulturní památka. Máme farmu, kozy, krávy, děláme sýry. To prostředí mě inspiruje – když v tom člověk žije, přemýšlí, jak to tady lidi dřív dělali. Jak připravovali dřevo na zimu bez motorové pily, jak fungovali bez elektřiny. K farmaření jsme se dostali shodou okolností – když jsme se přistěhovali, bylo nám 24 let. Ten prostor, hospodářské budovy, to člověka navede. Představuje si, že bude mít nějakou ovečku, kozičku. Že se to rozrostlo až tak, že se tím živíme, to je samostatná kapitola.
Co jsem neřekl – pocházím z Ústí nad Labem. To město lidi moc rádi nemají, ale mě na něm vždycky bavily ty historické vrstvy. Od pravěku až po současnost. Když jsem to město procházel pěšky, přišlo mi fascinující. A protože má nádherné okolí, tak jsem se ani nestaral o to, že není…
…že není moc hezké.
V mým dětství bylo Ústí úplně zahalený do uhelnýho, žlutýho, sirnatýho dýmu. Nebylo vidět na pár metrů, autobusy jezdily s červenejma praporkama a vozily nás dejchat do kopců. Bílina měla každej den jinou barvu – jak v Krtečkovi. Já jsem bydlel v tý nejhezčí části Ústí – na Klíši. Předválečná čtvrť, spousta zeleně, prvorepublikový vilky, a hned nad tím Střížák – kopec, les. Asi kdybych vyrůstal někde na sídlišti, vzpomínky bych měl úplně jiný.
Často se ve spojitosti s tvou knihou zmiňuje i téma rasové otázky a diskriminace – což je v Ústí nad Labem dost silné téma. Říkal jsi, že kdybys příběh psal jen z pohledu dnešního Adama, lidi by to asi nezajímalo. Proč si to myslíš?
I mezi lidmi, u kterých bych si to nemyslel, člověk často naráží na nějakou formu latentního rasismu – vůči Romům. Říkají si vtipy, nebo tvrdí: „Já proti nim nic nemám, ale musejí být poctiví, dodržovat zákony…“, což v sobě vždycky nese skryté „ale oni to stejně nedělají“. Oblíbený je i ten alibismus: „Já mám jednoho kamaráda cikána, fakt skvělej chlap.“ A pak následuje: „…ale ostatní stojí za prd.“
Když pak lidi mluví o sídlištích tady v uhelné pánvi, je zajímavé uvědomit si, že už Štorch – spoiler ke knize – psal na různé úřady a bojoval za zlepšení situace tamních rodin žijících v krutých sociálních podmínkách. Pak jsme naše Romy poslali do koncentráků. A půlka dnešní společnosti tomu pořád nevěří, nebo to popírá. Když jsem psal tu knihu, v Letech ještě stál prasečák – tvářilo se to, že tam zůstane navěky. A přitom vedle nás žil Adam. A mně došlo, že on je ten „současný cikán“ – dítě lidí, kteří byli násilně vytrženi ze svého světa, usazeni do sídlišť, bez kontextu, bez perspektivy. A pak se divíme, že to nefunguje, je to ale generační trauma. Ti, co to zažili na vlastní kůži, vychovávali děti ve zlomenosti, v závislostech, v násilí. A ty děti zase vychovávaly další generaci. I když se dneska někdo snaží žít úplně jinak, tak společnost ho pořád stejně není ochotná většinou úplně akceptovat.
Já třeba nikdy nezažil, že by mě někdo v krámě sledoval. Ale když jsem šel někam s Adamem, stávalo se to pořád – uličkama za námi chodil prodavač nebo sekuriťák. Jen proto, jak vypadal.
Je znát, že se pohybuješ i v sociální oblasti – ne každý o tom dokáže mluvit takhle otevřeně.
Jo, pohybuju se v ní. Pracuju jako pracovní terapeut – v komunitě uživatelů návykových látek, v neziskové organizaci White Light I.
Co tě vlastně tak přitahuje na trempingu, na indiánech?
Základ téhle linky byl už v dětství, kdy kvalitní dětská literatura znamenala dobrodružství – Vinnetou, Verneovky, Foglar, Rychlé šípy…Líbili se mi víc indiáni než kovbojové. Prošel jsem oddílem – něco jako skaut, ale Tomíci. To, co jsem četl, jsem pak i zažíval: podsady, tábory, celá ta romantika. Když oddíl skončil, začal jsem jezdit na čundry. Ústí bylo zajímavý, ale les za městem byl svobodnější. Pak přišly devadesátky. Hranice se otevřely a my měli z oddílu dobrou průpravu. Rodiče mě pustili už v šestnácti stopem do světa – bez mobilu, dva měsíce ve Francii nebo Finsku. Pocit svobody. A někdy v té době jsem potkal partu lidí, co se zajímala o indiány na vyšší úrovni. Říká se tomu „living history“ – někdo dělá Kelty, někdo gotiku, někdo trapery nebo kmeny Severní Ameriky. Najednou jsem nebyl sám, koho to pořád drželo. Jen to už nemělo ty dětský atributy – studovali jsme historii, techniky, jak vydělat kůži mozkem, reálné barvy, korálky… Fascinovalo mě to – a drží mě to dodnes. A z toho okruhu – od oddílu přes čundry až po indiány – pochází spousta mých nejlepších kamarádů.
Vraťme se ještě k románu. Bude i audiokniha?
Ano, audiokniha už je hotová. Je to čtyřhlasné čtení. Kromě Terezy Dočkalové ji čte Tomáš Drápela, Adam Ernest a Tomáš Weisser, jsou skvělí.
Při čtení mě na začátku trochu zaskočil třeba popis dráteníků – jak je to košaté, kolik máš znalostí a jak všechno líčíš do posledního detailu, až po cvoček na pásku. Zajímá mě, jak s tím množstvím informací pracuješ a jak to bude v audioknize.
Nechtěl jsem, aby audiokniha byla krácená, všechno v ní má svůj význam a souvislost. Původní rukopis měl 650 stran, musel jsem jich 250 vyhodit, ale pořád tam to hlavní zůstalo. Na Vltavě chtěli z knihy udělat rozhlasovou četbu, ale chtěli krátit o třetinu, což už nejsou škrty v krajině nebo dvou větách – to už musíš vyřazovat celé dějové linky. Když vypadnou, zůstanou po nich jizvy, které je třeba nějak napojit. Chtěl jsem audioknihu kompletní, jak jsem to napsal.
Je něco, co tě mrzí, že se na to v rozhovorech nikdo neptá? Protože si dokážu představit, že se většinou otázky opakují – což je asi přirozené.
Nikdo se mě ještě nezeptal, jak jsem si troufnul udělat z Karla Maye, jedné z postav v knize, „huliče“.
Jestli chceš, můžeš to teď osvětlit.
Když byli naši kluci malí a já jim chtěl jako táta přečíst něco ze starších knížek, co jsem miloval – třeba Syn lovce medvědů. Jenže mě i je to rychle přestalo bavit. Jazyk zestárl, a zatímco já byl indiánským světem pohlcenej, pro ně to bylo jen jedno z mnoha témat vedle současné literatury. Ale v té knížce jsem narazil na scénu, kde nějakej náčelník kouří dýmku kalumet napěchovanou „konopnými slupkami“. To mě zarazilo. Protože i když Karel May napsal spoustu nesmyslů, někde je vidět, že měl reálné zdroje – jen si je míchal po svém.
My jsme to mockrát řešili – jestli bylo konopí původní součástí Ameriky. A dnes se ví, že nějaké nálezy existují. Říkal jsem si– co když Karel May tuhle zkušenost měl z dětství? Byl syn chudého tkalce, doma 11 sester, tabák drahej… Dřív se kouřila kdejaká domovina – vrbová kůra, podběl, březový listí. V horách to nebylo jiný. Slupky ze semínek (i u rostlin pěstovaných na vlákno) obsahují nejvíce pryskyřice a umím si představit, že je tkalci používali, aby jim ta dřina lépe utíkala. A najednou mi to začalo dávat smysl – že May mohl být právě touhle zkušeností „jiný“ než jeho vrstevníci, co pili jen kořalku a pivo. Možná to byl taky trochu nezodpovědnej flink, co se ztrácí do fantazie, používá převleky a tak mi ten „hulič“ začal sedět.
Bližší informace ke knize: Ondřej Šanc: Jako po drátku, Argo, 2024.
https://argo.cz/knihy/jako-po-dratku/
Audiokniha: https://onehotbook.cz/collections/all/products/jako-po-dratku
