Možná jste už někdy viděli skupinu mladých lidí tančit na jevišti kulturního domu, ve školním sále nebo na náměstí během místního festivalu. Tanec, který není baletem ani folklorem, ale vypráví příběh pohybem, hudbou a někdy i tichem. Právě tomuto druhu tvorby se u nás už desítky let říká scénický tanec.
Letos si připomínáme 50 let od první celostátní přehlídky scénického tance mládeže a dospělých Tanec, tanec…, která se stala důležitým milníkem ve vývoji tohoto oboru. Za tu dobu vznikly stovky choreografií, desítky festivalů, za nimiž stojí především generace pedagogů a tanečníků, kteří dali scénickému tanci jeho dnešní podobu.
Jeho skutečné kořeny překvapivě neleží ve velkých institucích, ale v regionech. V základních uměleckých školách, domech kultury, amatérských souborech i tanečních studiích vznikala prostředí, kde děti, studenti i dospělí hledali prostřednictvím pohybu vlastní výraz. Právě zde často vyrůstaly osobnosti, které dokázaly kolem sebe soustředit celé generace mladých lidí a vtisknout svému městu či regionu jedinečnou taneční tvář.
Série článků Protančená republika se pokusí tyto příběhy znovu oživit a představit scénický tanec ve všech čtrnácti krajích České republiky prostřednictvím osobností, souborů i festivalů, které utvářely a dodnes utvářejí místní kulturní život.
Historie scénického tance není jen souborem přehlídek a jejich výsledků. Je příběhem lidí, kteří dokázali obyčejné sály proměnit v místa tvořivosti a z tanečních kroužků vybudovat komunity, jimž se podařilo mnohde rozhýbat celé město. A právě díky nim příběh hnutí scénického tance stále pokračuje.
[1] doc. Mgr. Jiří Lössl, (* 1962) vystudoval pedagogiku tance na Akademii múzických umění v Praze, kde byl též jmenován docentem v oboru dramatická umění. Je odborným pracovníkem NIK, útvaru ARTAMA pro scénický tanec (od 1999), pedagogicky působí na Akademii múzických umění v Praze na katedře tance Hudební a taneční fakulty (od 2007, didaktika a praxe taneční výchovy) a katedře výchovné dramatiky (od 2003, pohybová výchova s metodikou). Věnuje se pedagogické, metodické, koncepční, publikační a výzkumné práci v oblasti scénického tance a pohybových umění vůbec. Mapuje zejména problematiku amatérského tanečního umění a taneční výchovy.
ÚSTECKÝ KRAJ: KDE SE TANEC ZRODIL MEZI KOMÍNY
Ústecký kraj bývá spojován s těžkým průmyslem, doly a dynamickými proměnami krajiny. Málokdo by si jej hned představil v souvislosti s jemností pohybu, hudbou a poezií těla. A přesto právě tady vznikl jeden z nejpozoruhodnějších příběhů českého scénického tance. Je to příběh žen, které dokázaly v nelehkých podmínkách vybudovat něco trvalého. Příběh pedagogických linií dědících se z generace na generaci. A také příběh festivalů, jež dnes přitahují účastníky z celé republiky.
O kořenech a osobní odvaze
Když se v 70. letech minulého století začal v regionu systematicky rozvíjet scénický tanec, nebyla situace jednoduchá. Politická omezení i kulturní podmínky doby kladly překážky všemu, co bylo experimentální nebo výrazově osobité. Příkladem je svědectví Martiny Hroudové, jejíž matka Jana Hroudová, žačka Jarmily Jeřábkové (pozn. red. průkopnice moderního tance a taneční metody Duncan v tehdejším Československu), nemohla po roce 1968 nadále veřejně vyučovat tanec v Ústí nad Labem kvůli politickým postihům rodiny. Projevila totiž veřejný nesouhlas se vstupem spojeneckých vojsk v roce 1968. Řešením byly diskrétní lekce v soukromí: „Vyklidili jsme nábytek a máma začala učit ve vedlejší místnosti – vždycky jen malá skupinka ženských. Byly to takové domácí hodiny, protože máma v podstatě už potom nemohla učit veřejně.“[1] Domácí prostředí poskytlo prostor pro pokračování výuky scénického tance navzdory tomu, že oficiálně pro ni „nebylo místo“. Autonomie amatérských souborů tedy často znamenala proaktivní vytváření vlastních příležitostí k tanci tam, kde oficiální místa žádný prostor neviděla. Právě tehdy Jana Hroudová (1923–2019) položila základy a vybudovala prostředí, v němž se tanec nestal jen doplňkem výuky, ale svébytnou tvůrčí cestou. Její práce otevřela dveře dalším generacím.
Na její odkaz navázala dcera Martina Hroudová (*1954), která dlouhá léta působila v ZUŠ Evy Randové v Ústí nad Labem. Téměř třicet let zde formovala pohled na scénický tanec. Její přístup byl osobitý – hledala harmonii mezi pohybem a hudbou, ale nebála se ani „tichých“ choreografií, kde hudbu nahradilo napětí prostoru a dechu. Pro mnohé žáky to byla první zkušenost s tím, že tanec může být hlubokým vyjádřením myšlenky, nikoli jen sledem kroků. Její tvorba získávala ocenění na přehlídkách a festivalech a ovlivnila celou generaci pedagogů.
Festivaly, které změnily mapu regionu
Jedním z nejviditelnějších důkazů vitality regionu v oblasti scénického tance jsou festivaly. V Klášterci nad Ohří je to SIRAEX – festival současného tance (od 2007), jehož iniciátorkou je Zora Breczková. Ta spolu se souborem Legarmm vytvořila platformu, která propojuje místní tanečníky s hosty z celé republiky i ze zahraničí. SIRAEX není jen přehlídkou hotových představení, stal se místem výměny zkušeností, setkávání a inspirace. Zajímavé je, že organizace festivalu dnes stojí i na žačkách Zory Breczkové, například na Olze Rambouskové a Karolíně Hadrávkové. Generační předávání tu není frází, ale žitou realitou.
Podobně silný příběh má festival Tanambourrée ve Varnsdorfu (od 1999). Založila jej Pavlína Šafusová, žačka Jeny Janovské, a festival si postupně získal celostátní renomé. Jeho kouzlo spočívá i v tom, že část programu je věnována komplexním estetickým dílnám a jejich závěrečné výstupy se umisťují přímo v exteriérech města. Tanec tu vstupuje do ulic, parků, zahrad a náměstí. Oslovuje tak i ty, kteří by do divadla třeba nikdy nezavítali. Festival zajišťuje místní spolek Etuda Prima a ZUŠ. Tanambourrée je důkazem, že i město na severu republiky může být centrem otevřeného a inkluzivního umění.
Síť osobností napříč krajem dnes
Ústecký kraj má dnes 29 základních uměleckých škol, z nichž 20 disponuje tanečním oborem. Přibližně polovina z nich se věnuje scénickému tanci, což je na region s výraznou průmyslovou historií překvapivě silné zastoupení. V Litvínově působí Martina Lamačová a její žačka Alena Vojtelová, která založila festival Spiramento. V Mostě se Jana Volrábová věnuje jak scénickému, tak soutěžnímu tanci; současně zde Jakub Henzl rozvíjí práci s mladými tanečníky a podílí se na budování místní komunity. Právě Most se stal pokračujícím zázemím festivalu Spiramento. V Teplicích Lucie Tesařová v současnosti vede soubor V Suchu Company Teplice. V Děčíně otevřela Adéla Ernekerová studio FRI.DA a iniciuje akce, jako jsou Okno do tance či Den tance na zámku. Každé z těchto měst má svůj vlastní příběh a dohromady vytvářejí pestrou a živou mozaiku regionální kultury, přičemž uvedené příklady představují jen část širšího dění v kraji.
Možná nejvíce překvapí skutečnost, že pro většinu pedagogů tanec není jen otázkou techniky, ale způsobem, jak budovat vztahy, učit respektu, spolupráci a tvořivosti. Otevřené hodiny pro veřejnost, regionální přehlídky, společné projekty s hudebníky či výtvarníky – to vše propojuje lidi napříč generacemi. Taneční školy a studia se stávají místy, kde se setkávají děti, rodiče i prarodiče. Kde vzniká komunita. V kraji, který prošel složitým historickým vývojem a ztrátou tradičních kulturních vazeb, má taková práce mimořádný význam. Pomáhá znovu budovat pocit sounáležitosti.
Příběh scénického tance v Ústeckém kraji je příběhem vytrvalosti. Od Jany Hroudové přes její dceru Martinu až po dnešní organizátory festivalů a vedoucí souborů vede nepřerušená linie. Je to důkaz, že kultura může vyrůst i tam, kde by ji málokdo čekal. A že „živá minulost“ není jen vzpomínkou na zásluhy předchozích generací, ale každodenní prací těch současných. Když dnes v Klášterci, Varnsdorfu, Ústí, Litvínově, Mostě či Děčíně vstoupí tanečníci na jeviště nebo do ulic, nesou s sebou nejen vlastní energii, ale i odkaz těch, kteří začínali před půl stoletím. Ústecký kraj tak dokazuje, že i mezi komíny a haldami může vyrůst kultura, jež má sílu spojovat, inspirovat a proměňovat místo, kde žijeme.
[1] Jana Hroudová, I. rozhovor s Martinou Hroudovou vedla Petra Endlerová, 21. 7. 2017, textový přepis, s. 4. Sbírka Živá minulost scénického tance digitální databáze NIK Živá minulost scénického tance.
