Věnujete se lidové architektuře, ovšem víc než o samotné stavby se zajímáte o jejich fungování. Co vás k tomuto zájmu přivedlo?
Jsem původně technik a snažil jsem se věcem přijít takříkajíc na kloub. Jako příklad mohu uvést výmlat obilí, princip je člověku jasný. Ale když se potom podíváte zblízka na mlátičku, tak zjistíte, že třeba zuby jsou od sebe mnohem dál, než je šířka klásku. Na základě těchto otázek jsem se pustil do zkoumání jednotlivých technologií. Například u zmíněného výmlatu záleží na rychlosti, existuje i literatura, kde se uvádí rychlost mlátičky na hřídeli. A pak je otázka, co to udělá v praxi. Proto jsem se začal zabývat zkoušením technologií, například zmíněnou zubovou mlátičku jsem si opravdu pořídil. Mám sbírku těchto přístrojů, která zahrnuje v rámci pohyblivých strojů vše, co měl malý sedlák nebo větší rolník. Jsou v ní stroje ke sklizni, k výmlatu i k dalšímu zpracování, třeba šrotování.
Jedním z prvních experimentů bylo ruční mletí obilí, které jsem zkoušel s kamarádem ze střediska experimentální archeologie Villa Nova v Uhřínově pod Deštnou. Následovala výroba dřevěného uhlí, to bylo zhruba před pětadvaceti lety.
Zajímavým experimentem, který jsme provedli nedávno tady na Veselém kopci, je záhřivka. Název tohoto zařízení pochází od slova zahřát, protože se v něm pomocí horké vody z dřevěného popela získává potaš. To je látka, která umožňuje praní nebo bělení. Moje představa byla, že když se v té stavbě zatopí, bude plná kouře. Ale když jsme tu poprvé zkusili zatopit, tak jsme zjistili, že kouř tahem okamžitě odejde nahoru. Střechu tvoří jehlan z dvojitého šindele s otvorem uprostřed, takže se chová jako trychtýř, který odsává kouř. Mezery mezi trámy roubení slouží k nasávání vzduchu v různých úrovních, zatímco otvorem ve střeše kouř odchází. To je přesně něco, co bych si od stolu nedovolil tvrdit.
Jak jste se od těchto experimentů dostal k vodním mlýnům?
Přes lidové stavitelství. V době, kdy jsem nastupoval do památkové péče, jsem se hodně věnoval lidovým stavbám a jejich konstrukcím. Postupem času jsem zjistil, že mě více zajímají technologické postupy. V tom se mi propojilo moje technické vzdělání s půvabem lidového stavitelství. Časem jsem poznal, že lidové postupy jsou sice jednoduché, ale empiricky jasně dané a funkční.
Historické mlynářství zahrnuje i další procesy, například výrobu krup. Do budoucna plánuji ještě experiment s takzvaným špicováním, kdy se obilka zbaví špičky. Další profesí spojenou s mlýny byl sekerník, tedy tesař, který vyráběl mlýnská kola. A součástí činností kolem mlýna je také křesání mlýnských kamenů. To již není jen experiment, ale nutnost ke zprovoznění mlýna pro mletí.
Dnes mletí i další experimenty ukazujete veřejnosti na různých akcích, jako je právě Den otevřených mlýnů…
Experiment se s popularizací občas prolíná, jako například u mletí sladu, které budeme na této akci prezentovat. My přiznáváme, že některé věci víme a na něco teprve musíme přijít. Jaký bude výsledek, to se uvidí. Třeba nám to bude trvat déle, ale věřím, že z toho, co umeleme, se nakonec bude opravdu vařit pivo. To už ovšem nebude na Veselém kopci, ale v pivovaru v Kostelci nad Černými lesy.
Větrné i vodní mlýny jsou pro veřejnost něčím zajímavé. Když lidé vidí mlýn v chodu a na závěr jim rozdáme mouku či krupici, to je pro ně velmi atraktivní. Myslím si, že mají trochu pocit, že se dokázali dotknout historie. Zároveň je mletí blízké každému člověku, protože se bavíme o surovinách pro jídlo, které každodenně používáme. Prakticky každý člověk ví, že mlýnů byla spousta, zná je z filmů, pohádek… A my našimi ukázkami vlastně ty filmy a pohádky občas napravujeme, protože jsou často nerealisticky zjednodušené či idealizované.
Lidé cítí potřebu věcem rozumět, pochopit, jak fungují a proč fungují právě takto, jaké jsou tam vazby a tak dále. A právě u těchto historických strojů to lze vysvětlit, aniž bychom je rozebírali. Podmínkou je provedení ukázky, ale zároveň sebou často nosím pro lepší porozumění i nákresy.
Experimenty lidi lákají také proto, že mají možnost si na danou činnost sami sáhnout. To platí pro dospělé i děti, které některým činnostem nejsou úplně schopné porozumět, ale fascinuje je to a chtějí se podívat. U dětí je hodně oblíbené třeba tkaní a další textilní techniky. V muzeu v Ústí nad Orlicí máme několik stojatých i stolních stavů, na kterých ukazujeme různé techniky tkaní. Na dvoulistovém stavu necháme děti dělat jednoduchou plátnovou vazbou koberečky. Za pár minut umějí tkát…
Přibližte, prosím, ještě místo, kde si spolu povídáme – tedy Veselý kopec a Muzeum v přírodě Vysočina…
Tady na Veselém kopci můžeme funkční lidové stavby obdivovat díky Luďkovi Štěpánovi, který se už v roce 1959 začal zajímat o mlýny a na začátku 70. let se do práce na zachování lidových staveb, a to nejen technických, pustil naplno. Tehdy mu bylo čtyřicet let, měl v sobě velké nadšení a rozhodl se, že musí vybudovat nějaký takovýto areál. Transferoval na Veselý kopec šest technických objektů, které patří k těm nejtypičtějším. Dříve tu na Chrudimce bývalo přes 150 mlýnů a dalších zařízení na vodní pohon. V muzeu teď najdeme pilu, olejnu, vodní mlýn, jehož součástí je mechanická varna povidel, stoupu na tříslo a zmíněnou záhřivku. Díky současné ředitelce doktorce Magdě Křivanové mohou návštěvníci tyto stoje pravidelně vidět v chodu.
