Jste živoucím důkazem toho, že se děti rodí za všech okolností – a to i v nepříznivých časech. Na svět jste přišel o Velikonocích roku 1943. Tehdy váš tatínek ještě pobýval s rodinou v Hradci Králové?
Ano, odešel až na jaře 1944. Během služby v tzv. vládním vojsku byl zařazen jako tlumočník a učitel němčiny, ale současně i jako technická síla. Brzy po svatbě ho čekalo přeložení z Olomouce do Hradce Králové, pak odjezd na italskou frontu v roce 1944. Tehdy se protektorátní zřízení obávalo, že se příslušníci vládního vojska přidají k možnému povstání, proto byli odesláni na strážní službu severoitalských železnic na trase Cremona – Milano. Velká část těchto vojáků a jejich rodin vděčí za svůj život především královéhradeckému praporu, generálu Emingerovi a dominikánskému knězi P. Jiřímu Maria Veselému. To oni přesvědčili vizitujícího generála wehrmachtu, že žádný z příslušníků vládního vojska nikdy nezběhl k nepříteli, ale že byli „odvlečeni do zajetí partyzány, anebo jsou nezvěstní“.
A jak to bylo ve skutečnosti?
V Itálii kontaktoval vládní vojáky tehdejší předseda komitétu odporu proti nacismu P. Jiří Mária Veselý a dal jim pokyn utéci s pomocí partyzánů. Ti napadli drážní stanici a fingovali jejich zajetí.
Pár let po válce, kdy jsem jako chlapec ležel doma se zraněným kolenem, mi otec večer co večer vyprávěl o jednotlivých částech této epopeje: Itálie, Švýcarsko, Marseille, znovu Itálie, Alžír, Gibraltar a pak cesta Atlantickým oceánem do Glasgow, pobyt ve skotském Edinburghu a na základnách ve Velké Británii.
Nejdramatičtější okamžiky čekaly na vojáky během přesunu z Itálie do Švýcarska, kde právě probíhal nemilosrdný boj. Na jedné straně silnice viseli na stromech Němci, na druhé straně Italové. Když se uprchlíkům podařilo dorazit do Švýcarska, zdálo se, že je vše ztraceno. Hraniční policie jim nařídila vrátit se okamžitě zpět. Ještě dnes si vybavuji otcovo hrůzné líčení, jak tři sta mužů klečelo na kolenou, prosilo a mnozí z nich plakali v obavách o životy svých blízkých. Než odjeli z protektorátu, museli totiž složit přísahu, že v případě, pokud by přešli k nepříteli, jejich rodiny budou souzeny jako zrádci, a tak s nimi bude také naloženo. Tehdy otec využil svých jazykových schopností a přesvědčil pohraničníky, aby telefonovali do Bernu. Já se domnívám, že dokonce zavolali až do Ženevy. Naštěstí pohraničníci dostali svolení vojáky přijmout a tím je zachránili.
V té době otcovi rodiče ještě žili v říši. Dědeček, zástupce velitele varnsdorfských hasičů, byl během odsunu Čechů z pohraničí na podzim roku 1938 „vyreklamován“ místními německými spoluobčany. Zatímco v protektorátu se ještě dal uhrát koncentrační tábor, v říši by následovala smrt.
Jak se stalo, že váš dědeček, který velmi dbal na vlastenecké a národní cítění svého syna, jak vím z vašeho autobiografického vyprávění, poslal svého Františka do německé školy?
Důvodem byla levicová orientace české školy ve Varnsdorfu, kde otec vyrůstal. Tato dědečkova volba paradoxně zachránila životy příslušníků vládního vojska.
V rodném prostředí mého otce jsem se naučil vážit si německého jazyka, německé kultury i náboženského života s jasným rozlišením, že Němec nerovná se nacista. Můj dědeček vždy říkával: „Víš, nacisti a bolševici, ať Němci či Češi, na to musí mít člověk povahu.“
Představuji si toho dvanáctiletého kluka, který každý večer hltá otcovo vyprávění, dnes bychom řekli jako akční film, ve kterém jste spolu cestovali po značné části světa. Stal se otec ve vašich očích hrdinou?
Otec se nikdy nestylizoval do role válečníka, ačkoli prožil některé opravdu složité situace, dokonce, když se pohyboval v Alpách, byl postřelen. Dědeček mi ale kladl na srdce: “Buď na něho hrdý!“ Ta slova se mi vryla do paměti a vždy vystupovala do popředí při různých rozhodováních, a především ve střetech s rudou totalitou.
Otcovy zážitky z anglického Birminghamu, kde působil v řadách Royal Air Force (RAF) – nikoli jako pilot, ale v dědečkových stopách jako hasič –, jsem jako kluk vyslechl i prostřednictvím jeho spolubojovníků, kteří s ním byli na přelomu padesátých let minulého století vězněni na Mírově a po propuštění se s ním stýkali.
Před deseti lety, během výročí 70 let od konce druhé světové války, jsem měl možnost letět s generálem Pickem, tehdejším šéfem vojenské kanceláře pana prezidenta, do Londýna. Při té příležitosti jsem také navštívil v Birminghamu tamní – dnes už civilní – letiště. Na místě, kde otec sloužil, je v současnosti skladiště pro zahradníky. Zavedli mne i do kaple Královského letectva a tam jsem našel zápis o svém otci. Je dojemné, jaký respekt Britové chovají k našim vojákům. Na letišti se tehdy konala vzpomínková slavnost za účasti zástupců české a slovenské ambasády, a přestože naše letadlo mělo víc než hodinové zpoždění, pořadatelé na nás počkali.
Tatínkovo vyprávění končilo jeho poválečným návratem domů z Velké Británie. I ten byl dramatický, protože trval od 8. května až do 14. srpna 1945. Naši příslušníci RAF většinu času museli čekat na letecké základně v Hildesheimu. Prezident Edvard Beneš kvůli nim intervenoval u Stalina téměř čtvrt roku. Marně. Nepomohlo ani úsilí velvyslance Zdeňka Fierlingera. Stalin návrat od počátku odmítal se slovy: „Tak jako žádný voják Andersovy armády se nevrátil do Polska, tak se žádný voják z Velké Británie nevrátí do Československa.“ A tak musím nakonec děkovat intervenci Klementa Gottwalda. Zde je možná odpověď, proč prezident Beneš doufal ve vlastní českou cestu tohoto komunisty.
Lidé, kteří okusili demokracii ve Velké Británii, po návratu jistě přenášeli tuto zkušenost do svých rodin…
Můj otec často opakoval, že demokracii se učil u britského Královského letectva. Právě tam si osvojil vědomí základní lidské rovnosti. Mimo jiné to dokládal zážitkem z vojenské kantýny, kde neexistovalo privilegium pro vyšší šarže. Ve frontě na oběd nikdo neměl přednost a nepraktikovalo se zvlášť jídlo pro důstojníky a zvlášť pro vojáky.
Na rozdíl od maminky, která u nás doma byla ministrem financí (smích), otec nikdy nezdůrazňoval ekonomické věci, ale potřebu svobody, možnost otevřeně mluvit pravdu. Vedle náboženské svobody to byla především svoboda politická. A pak také vědomí křivdy. Pro lidi jako můj otec okupace nezačala 21. srpnem 1968, ale koncem května 1945. Ostatně už od roku 1942 se Stalin před Spojenci netajil tím, že malé státy střední Evropy nebudou obnoveny.
Otcovo posuzování válečných událostí bylo v radikálním rozporu s tím, co jsme slyšeli ve škole, v rozhlase či případně četli v novinách. V klukovských hádkách jsem si vysloužil přezdívku „Američan“. To proto, že otcův výrok byl jasný: „Bez Američanů by to Angláni nezvládli.“
V těch dětských válkách pro mne byla od počátku nepřítelem ruská armáda. Na Slezském předměstí v Hradci Králové stál ruský tank, který později přesunuli na nábřeží k Labi, a nikdo nevěděl, odkud se vlastně vzal. My kluci jsme o něj tenkrát bojovali. Ti, co představovali sovětské vojáky, lámanou ruštinou, kterou slyšeli kolem sebe, rozkazovali: „Davaj časy! Davaj sjuda!“ (smích) Zatímco my ostatní jsme po anglicku salutovali, jak mne to naučil tatínek.
To jsem ovšem už nemohl okukovat anglickou polní uniformu, tu známou britskou helmu i samopal, neboť po otcově zatčení v roce 1950 měla maminka obavy z nebezpečí prohlídek. Jako prvňáček jsem jí musel asistovat a hlídat, aby se jí podařilo tajně utopit výstroj i výzbroj v hlubinách Labe v blízkosti Novákových garáží.
Mnohem později, když mi bylo třicet let (někdy v roce 1973), jsem přijel na návštěvu domů. Po obědě mě otec vzal do svého království ve stodole, kde měl dílnu a zámečnický ponk. Podívej se, řekl mi, vytáhl klíč, otevřel skříň a vyndal z ní pistoli a náboje. A tehdy mi dovyprávěl příběh o rozkazu generála Ingra. „Už nás asi těžko někdo bude povolávat do zbraně, ale chci, abys o tom kromě maminky věděl,“ řekl a zase uložil věci do skříně a otočil klíčem v zámku.
A ten příběh?
V květnu 1945 britská zpravodajská služba varovala naše vojáky v RAF, aby se nevraceli domů, že budou brzy uvězněni. Někteří radu uposlechli, někteří přiletěli pro rodinu a hned odcestovali zpět, jiní se později po roce 1948 pokusili o útěk přes Německo. Mého otce zavřeli v roce 1950, aniž o něm maminka po dlouhé měsíce měla jakoukoli zprávu.
Ještě v Anglii generál Ingr řekl našim vojákům: „Snažte se zachovat svou uniformu a neodevzdejte zbraň. Každé poledne poslouchejte československý rozhlas. Až se ozve ´bory šumí´, bude to signál k povstání. Vaší povinností bude obsadit místní, městské a okresní výbory.“ K tomu už bohužel nedošlo.
Vybavuje se vám vzpomínka na 25. únor roku 1948?
Ano, to mi bylo 5 roků a v našem bytě v Čelakovského ulici asi patnáct lidí poslouchalo rádio, byli zasmušilí a ženy plakaly. Všichni přítomní věděli, že demokracie končí. Brzy nato důstojníci západní fronty byli propuštěni, tehdy se ještě nezavíralo. Pak ale přišel rok 1949, a to už šli do vězení.
Osmého listopadu 1950 nastal také v naší rodině zlom. Na otázku ve škole, jaké je zaměstnání mého otce, jsem odpovídal, že je ve vězení. Po pobytu v proslulém vězení u pražské Lorety, kterým prošli zejména vysocí důstojníci naší armády, mnozí krutě mučení, následoval tábor nucených prací Mírov. Rodina pak tedy nepodnikala výlety do přírody, do hor, ale návštěvy „nápravných“ zařízení. Přesto na ně vzpomínám jako na setkání rodiny a tato radost přehlušila vše ostatní.
Bylo to ovšem také období, kdy jsem poznal solidaritu vojenských kruhů. Jednotlivé podobně postižené rodiny si navzájem pomáhaly a vojáci západní i východní fronty byli, řečeno slovy legií, skutečnými „bratry ve zbrani“. Dnes bychom asi řekli, že šlo o „podpůrnou akci“ těmto rodinám. Za sbírku, kterou zorganizoval pozdější generál Ladislav Kostovič, byl odměněn pětadvacetiletým žalářem. Jeho západní kolega Sojka dostal o něco méně. Za podporu ze strany kněží a řeholních sester mnozí z nich putovali do vězení nebo do PTP (Pomocných technických praporů). Místní duchovní správce na Pouchově navrátilce z vězení vítal z kazatelny a po mši svaté pak v kruhu seniorů s nimi rozmlouval, i to byla odvážná podpora. Po těchto zákrocích v armádě pokračovaly represe církve.
Kostely se v té době tak naplnily, že pamětníci srovnávali účast na bohoslužbách s dobou protektorátu. Zbylí důstojníci či navrátilci z vězení, Sokoli, Orli, zaplňovali nejenom kostelní lavice, ale postávali i v uličkách. Průvod Božího Těla či průvod Vzkříšení na Bílou sobotu dalekosáhle překračoval počty účastníků prvomájových či dalších režimních slavnostních průvodů. V této situaci zůstávala vždy ona velká naděje, udržovaná především našimi rodiči: „Brzy to praskne.“
Obtížný poslech rušeného Rádia Svobodná Evropa nahrazoval otec po návratu z vězení svými referáty z poslechu rakouského rozhlasu. Řada našich přátel a známých znala tedy jméno slavného redaktora rakouského rozhlasu Ludwiga Vostrého.
Ačkoli otec nechodil do hospody, často v neděli odpoledne jezdíval do hradecké nádražní restaurace. Myslím, že se tam scházel se svými druhy z RAF, politickými vězni. Pokud přišli k nám domů, kvůli utajení přicházeli a odcházeli za tmy. Tehdy se každá návštěva – dokonce i příbuzných – musela v domácnosti zapsat do návštěvní knihy, kterou pak kontrolovali na národním výboru.
Jste vděčný za válečnou zkušenost, kterou vás otec obohatil?
Bezesporu. Tak jako jsem vděčný i za pobyt v borské věznici. I když si říkám, hochu, některé věci bys už dnes nedal! Podle jednoho amerického sociologa je generace 1925 – 1945 tzv. umlčená generace. Myslím, že je to možné aplikovat i na Evropu. Měl jsem v klášteře staršího spolubratra, Jordána Vinklárka. My dva jsme si rozuměli mnohem víc než s ostatními mladšími spolubratry. Jistě v tom hrálo roli lidské zrání, ale hlavně naše životní zkušenost. A když si dnes občas postesknu nad některými jevy ve společnosti, že tohle už není demokracie, můj nástupce mi řekne: „Prosím tě, mlč, kdybys tu neměl demokracii, tak jsi zase na Borech!“ Tak to mě uklidní a povzbudí.“
