Pavel (dovolte mi osobní tón, přes čtyřicet let byl „mým“ režisérem, mentorem a nejbližším přítelem, řadil mne mezi své autory a dramaturgy) patřil mimo jiné k žákům a pokračovatelům rozhlasových klasiků Jiřího Horčičky a Josefa Henkeho. Ten druhý si na něj dokonce v devadesátých letech minulého století myslel jako na svého nástupce na postu rozhlasového šéfrežiséra. Všechno ale nakonec bylo jinak. Pavel Krejčí až na různá hostování v Praze a v některých regionálních studiích naprostou většinu svých inscenací, četeb či dokumentů vytvořil v Československém, posléze Českém rozhlase Hradec Králové. Možnost natrvalo zamířit do pražských studií nevyužil.
Proč?
Do hradeckého rozhlasu nastoupil počátkem sedmdesátých let minulého století, tedy krátce po okupaci Československa sovětským Ruskem, v době nejtužší normalizace, kádrování, fízlování a vyhazování z práce. Nejprve byl hlasatelem, krátce sportovním redaktorem a záhy ho režisér Igor Froněk, nad nímž se pomalu stahovala normalizační mračna, začal zasvěcovat do režijní práce. Když Igora Froňka vyhodili, režisérem se stal Pavel. Sedněte si na židli svého prvního školitele a navíc přítele z nejbližších! Byly případy, že někteří raději přešli na druhý chodník, než by se podívali do očí svému předchůdci. Tyhle dva však nadále pojilo hluboké přátelství, čemuž jeden napomáhal svou velkorysostí a porozuměním, druhý tím, že se nepřetvařoval.
Bylo těžké se v těch dobách „neušpinit“, zvlášť pokud jste chtěli dělat práci, po níž jste toužili.
Neodpustím si historku, kterou Pavel několikrát dával k lepšímu. Kromě toho, že se občas přihodily situace, kdy nezbylo než takzvaně držet hubu a krok, musel mladý adept na režiséra v oněch dobách přetrpět i večerní univerzitu marxismu-leninismu, zkráceně VUML. Hodiny žvástů bolševické pseudovědy. Dělo se tak za zavřenými dveřmi učeben, takže ti, kteří si těmi kecy nenechali vymýt mozek, nemuseli pociťovat až takový stud. Jenže v hradeckém VUMLu si vymysleli vylepšení: na závěr vymývání se mělo jít hromadně městem položit květy k pomníku Stalinova pohůnka Gottwalda. V Pavlovi a jeho kolegovi cestou narůstal nepřekonatelný odpor. Když byl panák, co je dnes odklizený v jakémsi lapidáriu totality, nadohled, otočili se a dali se na útěk. Lektorovi, jenž skupinu vedl, to ale neuniklo. „Soudruh Krejčí, kam běžíte? Vraťte se! Soudruh Krejčí!“ volal. Marně.
Na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění, kterou Pavel studoval, to přece jen bylo jiné. Lidé jako Jan Císař nabízeli svým studentům dialog a kdo neměl vymytý mozek, věděl, že oni vědí.
Je nesmysl tvrdit, že v oněch dobách si schopný rozhlasový režisér mohl pokaždé vybírat, co a s kým bude točit. Ale jakmile to šlo, Pavel volil osobnosti, které měly co říct. Hledal cestu, jak jim otevřít dveře do rádia a k posluchačům, byť by ti lidé byli režimu trnem v oku. Třeba jako vyhozený zakladatel královédvorského safari zoolog Josef Vágner, malíř Vladimír Komárek, krkonošský regionalista Miloš Gerstner a mnozí další. „Vždycky, když nám bylo nanic z toho, co se děje kolem nás, jezdili jsme se k nim ohřát,“ říkal. Bývali jsme tam dost často.
A jak koncem osmdesátých let režimu docházel dech, lidem jako Pavel Krejčí narůstala křídla. Josef Vágner, podle jehož knihy Indie jsme točili dvanáctidílný seriál, byl ve studiu každý měsíc. A zůstával v rádiu a debatoval s námi pokaždé ještě dlouho po natáčení: „Kluci, kobyla už klepe nohou, nejpozdějc do švestek a bude vymalováno!“ tvrdil začátkem devětaosmdesátého roku. Spletl se o půl druhého měsíce. Josef Vágner se v listopadu 1989 na východě Čech stal hlavní osobností nadcházejících společenských změn.
Po volbě nového vedení hradeckého rozhlasu (tenkrát si ředitele zvolili pracovníci studia!) Pavel mimo jiné začal usilovat o návrat kolegů, kteří po osmašedesátém museli z rádia odejít. Statečná, někdejší šéfredaktorka Ilona Janská se stala výbornou dramaturgyní a autorkou literárních pořadů, Igor Froněk zase režíroval, jeden z nejkreativnějších rozhlasáků Milan Brunclík brázdil s přenosovým vozem předvolební shromáždění.
První polistopadové vedení Československého rozhlasu přálo decentralizaci, tedy větší samostatnosti regionálních studií. Ostatně ta je zakotvena i v aktuálním Zákoně o Českém rozhlasu. Regiony tenkrát vysílaly pouhé půldruhé hodiny denně, ale postupně začaly rozšiřovat vysílání, vedle zpravodajství také publicistiku, literární i hudební tvorbu. V režii Pavla Krejčího se na rozhlasových vlnách začala objevovat díla donedávna zapovězených nebo neprávem opomíjených autorů jako Egon Hostovský, Viktor Fischl, Josef Škvorecký či Miroslav Hanuš. Přestože to většinou byli tvůrci spjatí s regionem, význam jejich děl hranice regionu překračoval a je logické, že se začala vysílat i na celoplošných rozhlasových stanicích.
Taková spolupráce byla oboustranně nesmírně obohacující. Za Pavlem vážili cestu do Hradce renomovaní pražští herci (Pavel Soukup, Jiří Ornest, Daniela Kolářová, Pavel Rímský, Jiří Hromada…), vedle kterých obsazoval herce z východočeských divadel a umožňoval jim profesní růst, což většina z nich využila a stala se také vynikajícími rozhlasovými interprety. Rozhodně to ale nebylo tak, že by dával přednost známějším hlasům před těmi méně známými. To je jeden z důvodů, proč Pavel neměl rád slovo krajánci. Kdykoliv jsme totiž přijeli do rozhlasové budovy na pražských Vinohradech, tamní kolegové nás jistě v dobrém vítali: „Á, krajánci jsou tu!“ Pavel však vždycky chtěl pracovat a pracoval bez ohledu na to, zda točí v Praze nebo v regionu, a ta drobná narážka na venkov mu byla proti srsti.
Bohužel, nezůstalo jen u narážky.
Zatímco první polistopadová rozhlasová vedení se opírala o silný profesní i celospolečenský mandát a tudíž podporovala tvůrce uvažující podobně jako Pavel, s přibývajícími roky sílily vlivy politické. Ty posléze mimo jiné vyústily ve známé tahanice kolem volby ředitelů veřejnoprávních médií. Se vznikem komerčních stanic se jedním z hlavních hodnotících kritérií ze strany politiků staly finance a takzvaná poslechovost. Kajícně přiznávám, že ač jen o pár let mladší, taky jsem tehdy občas propadal pocitu, že musíme vytvářet program „atraktivnější a zajímavější“, zatímco Pavel točil pořady, kde na prvním místě byl obsah a teprve potom forma. Systematicky přibližoval názory skutečných osobností, díla, která přetrvají, dokumentoval události, na které bychom neměli zapomínat. V rozhlasovém archivu najdete pod heslem režie Pavel Krejčí na tři tisíce pořadů, mnohé z nich se dočkaly řady repríz a stále se vysílají, zatímco ty kdysi „atraktivnější a zajímavější“ odvál čas.
Mnohokrát jsem mu od té doby nejen v duchu dal za pravdu.
Nekonečné tahanice o financování rozhlasu a televize započaly už v devadesátých letech minulého století a ani regionální studia nebyla ušetřena škrtů. Dokonce se mi chce říct, že byla na ráně první. Ačkoli duch rozhlasového zákona celkem srozumitelně definuje plnohodnotnost regionálních stanic, publicistika, dokumentární, literární a dramatická tvorba (o té hudební ani nemluvě) byly v regionech citelně nebo zcela okleštěny. Hledala se nová definice, co to vlastně regionální vysílání je. „Prý tomu v Praze začínají říkat vysílání pro blbý venkov!“ řekl mi tenkrát Pavel a po letech dodával: „Divíš se, že lidi na venkově vidí věci úplně jinak než v Praze, že volí tak, jak volí?“
Nikdy se nesmířil s tím, že ještě pětatřicet let po pádu totalitního režimu jsou média veřejné služby v područí politiků.
Zatímco já v polovině devadesátých let z rádia odešel, ale díky Pavlovi s ním nepřestal spolupracovat, on zůstal a snažil se i nadále stavět kulturní most mezi regionem a centrem. Neměl to jednoduché, ale ceněnému režisérovi textů Josepha Rotha či Vladimíra Nabokova, držiteli ceny Českého literárního fondu za dramatizaci Hráčů Karla Poláčka a postupně se etablujícímu tvůrci skvělých komorních divadelních inscenací (v Hradci Králové a v Pardubicích režíroval hry Felixe Mitterera, Edwarda Albeeho či J. P. Shanleyho) nelze jen tak přibouchnout dveře. A tak se z královéhradeckého rozhlasového režiséra nakonec přece jen trochu stal i režisér pražský, protože jeho dokumenty, četby či dramatizace – byť se mnohé i nadále zabývaly regionální tématikou – by v současném pojetí regionálního rozhlasového vysílání byly takzvaně mimo formát. Vysílaly je a vysílají celoplošné rozhlasové stanice ČRo 2 Praha a ČRo 3 Vltava. Pavlovi bylo dopřáno privilegium točit v Hradci a zvát si tam své dramaturgy, autory a herce.
Vynikající rozhlasová dramaturgyně a autorka, nejbližší spolupracovnice Jiřího Horčičky Jaroslava Strejčková nám kdysi řekla: „Všechny ty věci, které se nám podařily, byly vykoupeny řadou kompromisů. Vysvětlování, kličkování, něco za něco – to všechno bylo otravné, ponižující, stálo to čas a energii. Ale to zapomenete a to podstatné zůstane.“
Krátce po ruské okupaci v roce 1968 se Pavel Krejčí s kamarádem Luďkem rozhodli, že natrvalo odjedou z Československa. Z Luďka se stal úspěšný vrcholový manažer obřího německého koncernu. Pavel v Plzni vystoupil z vlaku, vrátil se do rodných Pardubic, odkud záhy přesídlil do Hradce Králové, kde se stal rozhlasovým režisérem.
Někdy si říkám, jestli náš pohled na rozhlas v regionech a na rozhlas vůbec není už přežitý. Pak ale slyším od svých dětí a od jejich dětí, že poslouchají audioknihy, z nichž některé jsou natočeny skvěle, jiné hůř. Říkají mi o podcastech, což dělám, že nevím, co je, a ptám se, jaký je rozdíl mezi tímhle a pořadem umístěným kdesi na internetu. Ale hlavně si uvědomuju, že mluvené slovo – pokud se to umí – má pořád váhu a sílu. A jsem moc rád, že Pavel tenkrát v Plzni z toho vlaku vystoupil.
Autor byl dlouholetým rozhlasovým spolupracovníkem Pavla Krejčího.
