Zahradnictví, které dalo název románové trilogii, a odbojová činnost v Jaroměři.
Městské muzeum v Jaroměři připravilo k tomuto výročí výstavu nazvanou Stíny války: Jaroměř 1938–1945. Název poukazuje na to, jak válečný konflikt zanechává v lidské mysli i společnosti dlouhodobé stopy, které nelze zcela vymazat. Tyto „stíny“ pak mohou ovlivňovat naše chápání dějin a dávají nahlédnout do temných stránek lidské existence. Ukazuje se, že i generace, které válku nezažily, si v sobě nesou traumata svých předků. Stíny jsou tedy i pozůstatky minulých konfliktů a prožitků, které se mohou projevit v podobě traumatických vzpomínek ve vyprávění starších generací. Mohou se nám zdát neuchopitelné a těžko srozumitelné, protože stíny jsou jen zbytkem něčeho, co už není možné úplně rekonstruovat. Mohou v nás vzbuzovat strach i pocit ohrožení, stejně tak jako válka.
Výstava začíná událostmi roku 1938, kdy se Jaroměř po Mnichovské dohodě ocitla na hranici s Německou říší, a připomíná každý rok války. Protipólem válečných událostí je část věnovaná odbojové činnosti a osudům těch, kteří nechtěli jen nečinně přihlížet, ale měli odvahu bojovat. Zajímavé osudy v sobě ukrývá příběh Miloše Vecky – jaroměřského zahradníka i vynikajícího aranžéra a milujícího otce rodiny. Ač absolvent strojní průmyslovky, zahradnické geny ho nasměrovaly jiným než technickým směrem. U svého tatínka se vyučil řemeslu a rozhodl se jím živit. Začal budovat vlastní zahradnictví, které stále rozšiřoval a u něhož postavil dům. Oženil se s Emilií Rohnovou z Jaroměře, která pocházela z velmi početné rodiny. Jedním z manželčiných bratrů byl i Jindřich Rohn, jehož vnuk Petr Jarchovský postavu dědečka zapracoval do scénáře k filmu Pelíšky, kde Jindřicha ztvárnil Jiří Kodet. Podrobněji dědečkovu osobu i v širším rodinném kontextu, neopomíjející jaroměřskou část rodiny, scénárista vykreslil v románové trilogii Zahradnictví, která vycházela ze scénáře ke stejnojmennému filmovému zpracování v režii Jana Hřebejka. V příběhu se odkrývá komplikovaná osoba Jindřicha, který je demokrat tělem i duší, ale také pedant a despota, a nastiňuje i osudy rozvětvené rodiny. V závěru románu autor píše: „V pozůstalosti mého dědy jsem objevil zápisky, které líčí jeho odbojovou činnost v ilegální skupině Obrana národa a následně příběh jeho věznění v německých věznicích, kde byl nucen prožít pět let a tři měsíce samovazby. […] Rodiče a dobu si nevybíráme – jsme nuceni hrát s kartami, které nám osud namíchal. Moje snaha převyprávět jejich příběhy je motivována potřebou vzdát hold jejich lidskosti, odvaze a věrnosti, kterou si dokázali zachovat.“
Postava Miloše Vecky je v románu i filmovém zpracování mírně zkreslená. Vystupuje zde jako schopný zahradník, hodný manžel a velký milovník kaktusů. Odbojová činnost je v příběhu soustředěna jen na bratry Rohnovy. Avšak Miloš Vecka se svým bratrem Zdeňkem, zaměstnancem ČSD, patřili k hlavní odbojové skupině v Jaroměři. Měli spojení s okresním velitelstvím Obrany národa (ON), které v Jaroměři zastupoval zasloužilý voják a zaměstnanec jaroměřské Městské elektrárny Stanislav Šubrt. Jelikož se ON připravovala na ozbrojený převrat, bylo nutné sehnat potřebné zbraně a munici. Tímto úkolem byl pověřen poručík Ladislav Hrdina a soustřeďovatelem zbraní se stal právě Miloš Vecka. Nashromážděný materiál přebíral do úschovy a ukrýval ho doma, na zahradě i jinde. Další aktivitou skupiny bylo rozmnožování a distribuování ilegálního časopisu V boj. Tato činnost nejprve probíhala v bytě poručíka Ladislava Krieglera. Po jeho odchodu do zahraničí v prosinci 1939 pokračovala opět u Miloše Vecky v jeho provizorním protileteckém krytu v zahradnictví. Ruční rozmnožovací tiskařský stroj obstaral Zdeněk Vecka.
Časopis V boj se do Jaroměře dostával prostřednictvím Jindřicha Rohna, zdejšího rodáka, který ale brzy odešel do Prahy a pracoval jako radiotelegrafista a vedoucí směny letového provozu ČSA. Pro své schopnosti byl po obsazení Německem zapojen do vznikající odbojové skupiny ON. Patřil k první vlně radiotelegrafistů ve skupině majora Kadeřábka. Zapojil se i do zpravodajské služby ON a pomáhal rozšiřovat časopis V boj. V Praze obstarával výtisky časopisu a jeho bratr Karel Rohn, žijící v Jaroměři a zaměstnaný u státních drah, se postaral o jejich další rozšiřování. Miloš Vecka ve výpovědi k odbojové činnosti učiněné po válce na tuto skutečnost vzpomínal takto: „Počátkem srpna 1939 přijel z Prahy švagr J. Rohn s Dr. Miklendou organisovati skupinu a navázati spojení s ústředím. Na 8. srpna byla připravena tajná schůzka s předběžnou poradou v hotelu Pošta. Vlastní schůze se konala o hodinu později ve skautském domově v malém sále. […] Při této příležitosti složili jsme všichni slavnostní přísahu věrnosti republice. Zde byla také určena krycí jména a rozděleny úkoly další práce. K této schůzce podotýkám, že všichni zúčastnění byli později zatčeni. Já sám jediný zvláštní shodou okolností a popletenými informacemi jsem zatčení unikl.“
Koncem srpna 1939 se do struktur ON podařilo proniknout gestapu. Ve dvou zatýkacích vlnách (na podzim 1939 a v únoru 1940) došlo k rozbití téměř celého hlavního vedení organizace. Zatýkání se nevyhnulo ani jaroměřské skupině. 12. prosince 1939 byl zatčen Jindřich Rohn, 6. února 1940 Jan Loužil (zubní lékař, bývalý starosta Jaroměře a vedoucí civilní sekce ON pro soudní okres Jaroměř), krátce po něm i Karel Rohn. Všichni tři byli vězněni až do konce války. 13. února 1940 byli na služebnu gestapa v Hradci Králové odveden i Stanislav Šubrt, který byl na začátku prosince 1942 odsouzen k trestu smrti a popravě stětím. Fungování jaroměřského okresního velitelství bylo ochromeno. K oživení došlo v roce 1944 při navázání spojení s paravýsadkem Barium a vytvořením skupiny s krycím názvem Velký Josef.
3. dubna 1944 ve 23:15 h seskočila z anglického letounu Halifax nedaleko obce Vysoká nad Labem tříčlenná skupina v Anglii vycvičených vojáků Čs. samostatné obrněné brigády: 32letý velitel – nadporučík Josef Šandera (přezdívaný Velký Josef), 34letý pomocník velitele a šifrant – četař Tomáš Býček a 31letý radiotelegrafista – četař aspirant Josef Žižka (přezdívaný Malý Josef). Parašutisté měli za úkol oživit domácí odboj, obnovit spojení s exilovou vládou v Londýně, provádět zpravodajskou činnost a podpořit přípravu ozbrojeného konfliktu k převzetí moci v zemi. Již třetí den ale o paravýsadku vědělo hradecké gestapo na základě udání kontaktů z Rovně a Holic. Skupina se rozdělila, místy jejich působení se staly Hradecko, Rychnovsko a Žamberecko.
Nadporučíku Šanderovi se podařilo aktivizovat odbojové hnutí v celých severovýchodních Čechách. Pobýval na různých místech v Hradci Králové a okolí. Na kole jezdil i do odlehlejších míst kraje a budoval rozsáhlou síť spolupracovníků. Již v dubnu byl do spolupráce zapojen strojmistr ČSD Václav Vachek bydlící v Hradci Králové, ale jehož rodiče i příbuzní žili nedaleko Jaroměře – v Jezbinách, Vlkově a Čánce u Opočna. Stal se věrným, obětavým a neúnavným spolupracovníkem Josefa Šandery, kterému společně s Josefem Žižkou poskytoval azyl. Byl pověřen vedením civilní sekce a hledáním nových spolupracovníků. 16. září hlásil mimo jiné npor. Šandera do Británie: „Organizaci severovýchodních Čech provedl prakticky Václav Vachek (MODRÝ) strojmistr ČSD, který je také duší organizace. Celý rod Vachků z Jezbin je zapojen do naší akce a je nosným sloupem celé organizace.“. Václav Vachek měl kontakty na strojvedoucí a vlakvedoucí, kterým mohl předávat zprávy, a díky vazbě na Jaroměř dokázal zprostředkovat spojení s tamní odbojovou skupinou. Zaktivizoval drážní zaměstnance, mimo jiné i Zdeňka Vecku a Karla Čermáka z Jaroměře. Velitelem jaroměřského soudního okresu byl Josefem Šanderou jmenován legionář František Špaček a jeho zástupcem podplukovník Jan Hnilica. V bytě Zdeňka Vecky, za účasti spojek z Náchoda, Úpice, Josefova i Jezbin, předal velitel Šandera Františku Špačkovi a Janu Hnilicovi hlavní rozkazy.
Úkol velitelů spočíval ve vyhledávání mužů, bývalých vojáků a členů ON ve věku od 18 do 50 let pro plánované celonárodní povstání na konci války. Okresní skupiny měly dále organizovat sabotážní akce, přepadávat německé transporty a narušovat okupační správu v oblasti. Zdeněk Vecka ve své výpovědi k podnikaným sabotážím za vály mimo jiné uvedl: „Podnikal jsem na vlastní pěst různé drobné akce, k nimž mě přímo svádělo mé povolání železničáře. Akce poškozování vagónů, dopravovaných letadel, motorů a materiálu. Podařilo se mi zničit také několik děl. Poškozoval jsem je tak, že jsem do jejich hlavní prudce zasouval trubičku s kyselinou dusičnou nebo sírovou, jež se nárazem rozbila o závěr a rozleptáním jej zničila tak, že se nedal otevřít, čímž bylo dělo prakticky zničeno. Doktor Hora, železniční lékař v Jaroměři, mi léčil popálenou ruku a nohu, když jsem při jedné takovéto akci byl trochu nervózní a nešikovný (byla tma) a lahvičku s kyselinou jsem rozbil o hlaveň děla.“
Prostřednictvím radiostanice MARTA posílal telegrafista Josef Žižka zprávy exilové vládě do Londýna. V době od 19. dubna do 31. října 1944 odvysílal celkem 276 telegramů, obsahujících informace o zbrojní výrobě, o různých podnicích, o vlakové dopravě a pohybu německých vojenských jednotek. Některé zprávy se týkaly i Jaroměřska a Náchodska. Rudolf Čížek převážel radiostanici z Josefova do Jezbin a z Jezbin do obce Čánky u Opočna, kde bratr Václava Vachka Jan zajistil bezpečný úkryt telegrafistovi Žižkovi. Díky Janu Vachkovi mohl telegrafista Žižka od srpna do začátku října téměř nerušeně vysílat zprávy do Británie. Manželka Gustava Žida, který sloužil v čs. jednotce ve Velké Británii, poskytla v Josefově u Jaroměře azyl četaři Býčkovi. Syn manželů Židových, také Gustav Žid, se stal pro skupinu osudným. Na začátku října skupinu udal hradeckému gestapu. Mezi hlavními spolupracovníky velitele Šandery označil i Václava Vachka. K jeho zatčení došlo v noci z 2. na 3. října. Byl podroben krutým výslechům, na jejichž následky 5. října zemřel. „Tatínka tři dny mučili – strašně. Svázali do kozelce, zlomili ruce, oči vypíchali“, vzpomínala dcera Václava Vachka Věra Nývltová, která se nikdy nedopátrala, jak gestapo s tělem jejího tatínka naložilo. 3. října dopoledne byli zatčeni další jaroměřští občané František Špaček a Karel Čermák s dcerou. 7. října v 9 hodin večer byl zatčen pplk. Jan Hnilica. Bratři Veckovi uvěznění díky mlčenlivosti svých výše uvedených přátel unikli. Miloš Vecka však po válce neušel vězením komunistickým, to už je ale jiná dějinná kapitola. František Špaček podlehl následkům mučení 17. května 1945 v Malé pevnosti Terezín. Karel Čermák zemřel v Terezíně 7. května 1945. Jan Hnilica podstoupil šest výslechů na hradeckém gestapu a po měsíci byl převezen do věznice pro politické vězně v Terezíně. Z cely č. 6 psal rodině zprávy ukryté v prádle posílaném na vyprání. Několik zpráv rodina dosud vlastní. Nakazil se skvrnitým tyfem, a když ho syn po osvobození v květnu 1945 přijel do Terezína hledat, otce nepoznal. Byl vyhublý a vážil necelých 40 kilo. Syn se ho snažil převézt do jaroměřské nemocnice a zachránit, marně. 22. května 1945 byl s vojenskými poctami pochován na jaroměřském hřbitově.
Nadporučíku Šanderovi a Josefu Žižkovi se podařilo uniknout na Žambersko. Tomáš Býček utekl sám na Turnovsko a připojil se k sovětskému výsadku CHAN. Ještě tři měsíce se hradeckému i pražskému gestapu nedařilo parašutisty vypátrat. Až 16. ledna 1945 byli Šandera a Žižka zradou dopadeni na statku u manželů Žabkových nedaleko Žamberka. Josef Šandera se pokusil zastřelit, Žižka se z obavy před represemi na obyvatelstvu a rodině Žabkových vzdal, o dva dny později se v cele pražské pankrácké věznice oběsil. Nadporučíka Šanderu v Hradci Králové operoval významný chirurg docent Bedrna, kterému se ho podařilo i přes velmi vážný stav udržet při životě. Gestapo chtělo, aby promluvil. Donutili ho setkat se v nemocnici s manželkou a dcerou Václava Vachka, které ho neprozradily. Zemřel v královéhradecké nemocnici 9. března 1945. Z tříčlenné skupiny se konce války dožil pouze Tomáš Býček. V roce 1948 emigroval do Velké Británie, kde v roce 1986 zemřel. Gustav Žid byl po válce odsouzen lidovým soudem a 1. února 1947 na dvoře soudní věznice v Hradci Králové oběšen.
Operace Barium je považována za jednu z nejúspěšnějších, kterou exilová vláda v Londýně proti nacistickému Německu dokázala zorganizovat a provést. Na území Královéhradeckého kraje se do akce zapojilo bezmála 400 spolupracovníků z řad železničářů, vládního vojska, policistů, četníků a pracovníků zbrojních závodů, kteří poskytovali cenné zpravodajské informace odesílané do zahraničí. Desítky spolupracovníků pocházely i z Jaroměřska.
Tímto článkem a uskutečněnou výstavou bychom rádi vzdali tichý hold všem, kteří žili svými všedními starostmi i radostmi, než se nad nimi rozprostřely stíny války, a nevzdali se. Mnozí obětovali vše pro ochranu své země. Byli to naši příbuzní, přátelé a sousedé. I díky nim tu dnes můžeme být a je na nás, abychom si jejich příběhy připomínali.
Zdroje:
Vítězslav Hanák, Parašutisté v severovýchodních Čechách, Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři, Jaroměř 2000, s. 20-25.
Týž, Roky 1939–1945v Jaroměři: kapitoly z protinacistického odboje, Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři, Jaroměř 1999, s. 9-16.
Týž, Roky 1939–1945 v Jaroměři: kapitoly z protinacistického odboje, Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři, Jaroměř 1997, s. 7-15.
Libor Pařízek, Paravýsadek Barium –významná kapitola protinacistického odboje ve vých. Čechách a na Rychnovsku, Rychnovský zpravodaj 2005, s. 14-15.
Petr Jarchovský, Zahradnictví, Praha 2017.
https://www.youtube.com/watch?v=xPsOnGP15pU
Odkaz na trailer k filmové trilogii Zahradnictví
https://www.pametnaroda.cz/cs/nyvltova-vera-1939
Odkaz na výpověď Věry Nývltové, dcery Václava Vachka
