Umělecká tvorba Zdeny Kolečkové je dlouhodobě spjata s územím severních Čech a s Ústeckým krajem. Postkonceptuální tvorba autorky podtrhuje neschopnost člověka sekularizovaných společností porozumět symbolickým dimenzím událostí a dějů, které život člověka zasazují do rámce lidského společenství udržujícího těsné svazky s okolní přírodou. Někdy s velikou razancí, jindy zas sofistikovanou, empatickou až pečující formou vkládá příběhy osobní historie do tzv. velkých, nezpochybnitelných dějin, aby tak kriticky preparovala zlo nedávných ideologií jinou než historiografickou formou.
Od 90. let 20. století se zájem této autorky paralelně upíná i k širšímu spektru analytických pseudo-dokumentárních instalací, reflektujících environmentální a ekologická stigmata zakořeněná v rozvráceném severočeském kraji. Narativ lokálních, téměř apokalyptických příběhů zpracovává Zdena Kolečková nejčastěji prostřednictvím srozumitelné formální estetiky instalace, obsahující videopříběhy, fotografie, objekty, texty, kresby i malby. V minulosti jsme v její tvorbě nacházeli citace z poezie Zinaidy Gippius, Emily Dickinson anebo Heinricha Heineho, kteří její inspirační zázemí usazují na pomezí romantismu a symbolismu, konfliktu rozumu a citu. V aktuálním projektu se navrací k příběhu Robinsona Crusoe z románu Daniela Defoa. Přináší tak divákovi fúzi příběhů osobní a kolektivní paměti, přičemž se snaží zobrazit často skličující, téměř nezobrazitelné, ale přesto přítomné a skutečné obsahy. Ať už se jedná o tematický rozptyl její tvorby, zpytující tíživé zdroje tohoto kraje, nebo o vitální a empatickou snahu komunikovat kvalitu našeho života cestou osobního nasazení v dílčích umělecko-environmentálních projektech, obě trajektorie řadí tuto autorku k výrazným osobnostem současné české umělecké scény. Výstava v Topičově salonu volně navazuje na nedávné tvůrčí a výstavní aktivity autorky, (Molekuly vzpomínek, Galerie Sýpka, Valašské Meziříčí, 2020; Messenger urbánních krás, Galéria Schemnitz Banská Štiavnica, 2019; Podivná botanika a jiné příběhy, GHMP Praha, 2018; Metafyzika ztráty, Galerie Klatovy/ Klenová, 2017).
Pro specifický prostor Topičova salonu připravila další z komplexních projektů nazvaný V kůži Robinsona. Ten je založen na sezonních aktivitách umělkyně / amatérské zahradnice a výzkumnice, která se vydává do opuštěných zákoutí postindustriálních továrních komplexů a bývalých obchodních center i městských parků a dálničních přivaděčů, aby zde vypěstovala obilí na mouku pro autentický ústecký chléb. Umělkyně se tímto způsobem záměrně navrací k tradičně vnímanému ročnímu cyklu, přizpůsobuje se aktuálním meteorologickým i klimatickým podmínkám formou procesuální umělecké činnosti a konfrontuje tak rurální přístup s postindustriálními motivy. Městský gardening a urbánní gastro-produkce s vědomím totální absence smyslu takového snažení se jeví jako hlasité gesto environmentálního smutku. Projekt V kůži Robinsona se tak symbolicky, ale rovněž s nezbytnou dávkou sebeironie a nadsázky navrací k dovednostem autorčiných předků, přičemž pokládá znepokojivé otázky týkající se environmentální situace v éře postindustriální, převážně digitální společnosti. Ve videoinstalaci Sonáta o chlebu I z roku 2020 se autorka pokouší dirigovat elegickou hudbu krajiny, která se před ní otevírá, místo tónů však na notový papír dopadá zrní. Snaha pochopit a mít pod kontrolou důsledky hlubokých proměn společnosti od přelomu 18. a 19. století se tak symbolicky prolíná s romantickou snahou vytvořit gesamtkunstwerk plně postihující démony i božstva své doby.
I když koncepce výstavy vychází z autorčiných nejaktuálnějších projektů, vědomě pracuje i se symbiózou svých starších a současných děl. Cyklus Just a Story (1999–2000) byl před dvaceti lety vyfotografován či namalován v přibližně stejných lokalitách, v jakých nyní natáčela svá videa, a následně prezentován na stejnojmenné samostatné výstavě v pražské galerii Malá Špálovka (2000). V tomto díle pracovala s prvkem vědomé estetizace industriálních motivů – pohrobků vrcholné fáze antropocénu. Vizuálně saturované digitální tisky průmyslových zákoutí působí vznešeným, téměř sakrálním dojmem. Můžeme je vnímat jako absurdní dystopické protézy současné víry. A stejně tak můžeme vnímat záznamy z pěstování, sklízení a pečení domácího chleba v projektu V kůži Robinsona jako absurdní dystopické protézy aktuálních self-care strategií. Dvojice velkoformátových snímků z cyklu Just a Story je pro tuto příležitost zapůjčena ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
