Proměny identity v čase a vytváření prostoru pro dialog mezi malířskou pamětí, kulturní historií a vizuální reprezentací minulého i současného, to je hlavním tématem nové výstavy Patrika Hábla. Motivem jsou také lidské tváře v různých časových vrstvách – minulé, přítomné i budoucí. Sám autor Patrik Hábl popisuje: „Výstava je hodně o paměti, sedimentech a vrstvách, ale především o čase. O tom, kdy se setkává přítomnost, minulost a možná něco, co ještě nás přesahuje – určité bezčasí.“ Návštěvník výstavou doslova prochází jako časem – mezi starými mistry a ztracenými tvářemi. Setkání s minulostí není muzeální, ale přítomné – probíhá skrze pohledy portrétovaných a pohledy diváka. Vzniká situace, kdy se oči minulosti dívají do očí současnosti.
Jedinečná výstava vznikla jako součást aktivit spojených s významným darem umělecké sbírky patřící Janu Masarykovi, který Ministerstvu zahraničních věcí ČR věnovala rodina Lumíra Soukupa, Masarykova osobního tajemníka. „Zachování a nynější předání těchto uměleckých děl ministerstvu bylo nejen projevem osobní loajality k Janu Masarykovi, ale i výrazem hlubokého porozumění významu kulturní a národní paměti. Právě z této události výstava vyrůstá a rozvíjí své klíčové téma: portrét jako prostor mezi obrazem a pamětí, mezi trváním a postupným zánikem,“ říká Jana Peroutková, kurátorka sbírkových a mobiliárních fondů MZV ČR. Část této darované sbírky doplňuje vrstevnatou výstavu děl Patrika Hábla. Instalace je rozdělena do tří samostatných, ale významově propojených celků.
Tváře starých mistrů
První část výstavy je věnována souboru maleb reinterpretujících díla Starých mistrů, který vznikal postupně v průběhu předchozích třiceti let Háblovy tvorby. Ikonická díla slavných autorů, vytvořená v proporcích odpovídajících originálům, maluje Patrik Hábl tradiční technikou, následně do nich však aktivně vstupuje, vytrhává, rozpouští a dekonstrukcí mění ve vlastní původní dílo. Jeho přístup není kopií, ale tvůrčím rozhovorem s minulostí, který zachycuje to, co v nás přetrvává napříč staletími – vzpomínku, pohled, symbol. „Pohled portrétovaných, který byl zachycen před stovkami let a zároveň nedávno, nás postupně vtahuje do odvěkého zamyšlení nad existenciálními otázkami vepsanými ve tvářích zachycených žen a mužů, svědků období světových epidemií, válek a nesvobody, ale i období radosti, prosperity a naděje,“ popisuje Lucie Němečková, kurátorka výstavy. Téměř osmdesát vystavených obrazů zaměřených na lidskou tvář je zasazeno v opulentních dobových rámech, které samy o sobě dotváří vizuální stránku příběhu daného obrazu. „Tváře se dívají na diváka, divák na tváře. Oči pozorují pozorovatele. Jde o setkání přítomného s minulým skrze pohled,“ přibližuje Patrik Hábl.
Portréty předčasně zemřelých osobností
V přímém dialogu je druhý segment výstavy s názvem Portréty předčasně zemřelých osobností, který představuje sto deset tváří osobností, jejichž životy byly náhle přerušeny. Hábl tyto tváře neidealizuje – záměrně je narušuje a rozostřuje, čímž vytváří metaforu paměti a zapomnění. Součástí cyklu jsou například portréty Franze Kafky nebo Jacka Kerouaca, objevují se i Jiří Orten, František Halas či Egon Schiele. Z významných ženských osobností lze spatřit tváře kupříkladu Milady Horákové nebo Fridy Kahlo.
I v tomto cyklu najdeme přímé propojení na Jana Masaryka. Vystaveny jsou úplně nové portréty Herberta a Jana Masarykových, které vznikly přímo pro tuto výstavu jako součást autorova vizuálního dialogu s darovanou sbírkou. „Portréty vznikaly syrovou, akrylovou černobílou technikou, kdy konkrétní tvář opravdu připomíná vybledlou fotografii, ale v některých fázích je dokonce nerozpoznatelná. Jedním z impulzů vzniku prvních obrazů byla potřeba vymalovat se z bolestné předčasné ztráty mého bratra Reného,“ vysvětluje Patrik Hábl. V obrazech se odráží tichá vůle zaznamenat a zadržet fyzicky již nepřítomné. Inspirací byla Patriku Háblovi také vizuální rovina zanikajících fotografií na náhrobcích starých hřbitovů – obrazů, které se pomalu vytrácejí, ale přesto zůstávají součástí kulturní krajiny. „Patrik Hábl pracuje s vědomím rozkladu – nejen fyzického, ale i paměťového. Vrstvy barev jeho obrazů nesourodě mizí i přetrvávají, plátno stárne, paměť se rozkládá a znovu skládá, jako by se i malba sama stala rytmem zcela jiného uspořádání času. Tváře zde nejsou portrétem v tradičním smyslu, ale vnitřní ozvěnou bytí – jež už není přítomné, a přesto se v nás nese dál,“ doplňuje Jana Peroutková.
Oba popsané cykly významově propojuje motiv pomíjivosti, prolínání a transcendence. Ať již jde o tváře osob zachycené v jemných valérech barvy, pod závojem temnosvitu či ve formě monochromatických portrétů evokujících historickou fotografii. Setkáváme se tak s kompaktním dílem, které je dokladem desítek let naplněných uměleckým objevováním malířských postupů starých mistrů i možností současné malby.
Jan Masaryk mezi dějinami a přítomností
Třetí část expozice představuje soubor vybraných děl z londýnské pozůstalosti Jana Masaryka. Jeho osobnost reprezentuje morální integritu, duchovní hloubku a politický étos první republiky. Jedinečnou sbírku věnovala rodina Lumíra Soukupa, Masarykova osobního tajemníka. Dar jeho dcery Alenky Soukup Ministerstvu zahraničních věcí ČR završuje sedmdesát let rodinné snahy uchovat exilový kulturní odkaz Jana Masaryka. V rámci této části jsou z obsahu sbírky představena vybraná díla, například socha Jana Štursy Dar nebes a země nebo akvarel Oskara Kokoschky Kytice ve váze, což byl osobní dar přímo Janu Masarykovi. Spatřit je možné rovněž historické mapy Čech a Moravy, které představují cenný sběratelský materiál. Raritou je pak Masarykův ceremoniální plášť, který dosud nebyl nikdy vystaven.
Skrytý obraz sv. Barbory
Symbolický patronát nad celou výstavou drží barokní svatá Barbora z obrazových sbírek Ministerstva zahraničních věcí ČR, po staletí skrytá pod vrstvou květinového zátiší typu vanitas a odhalená až při nedávném restaurátorském zásahu. „Vanitas, připomínající pomíjivost a marnost, zde tvoří vizuální závoj, pod nímž se Barbora téměř vytratila z paměti. Její oči, náhle a na okamžik probuzené z hlubin času a vrstev barev, jako by provázely všechny zde vystavené portréty i rozostřené příběhy,“ popisuje Jana Peroutková.
Výstava Immortāles – Očima času není pouze přehlídkou jednotlivých obrazů, ale komplexním dílem. Hábl rozvíjí téma portrétu jako sondy do vrstev času – tam, kde minulost nezmizela, ale proměňuje se a znovu vstupuje do přítomnosti. Háblovy malby nechávají ikonické tváře starých mistrů i portréty předčasně zemřelých znovu ožívat a mizet, jako by obraz vedl současně sám čas. „Mým cílem není diváka ohromit, ale zastavit. Chci mu nabídnout zážitek, který si ponese v sobě – tichý, ale silný. Možná beze slov, ale s vnitřním pohybem,“ říká Hábl. V souladu s tím pracuje výstava zejména s vizuální pamětí a pozorností.
Patrik Hábl
Immortāles – Očima času
Portréty mezi obrazem a pamětí
Místo konání: Toskánský palác, Hradčanské náměstí 182, Praha 1
Termín výstavy: 16. 9. až 30. 11. 2025
Otevírací doba: úterý až neděle,
v září 10:00 až 18:00 hodin,
v říjnu a listopadu 10:00 až 17:00 hodin.
Vstup je zdarma.
Výstava probíhá pod záštitou Ministerstva zahraničních věcí České republiky
Prof. doc. MgA. Patrik Hábl (1975, Zlín)
Patrik Hábl je malíř pracující nejen s obrazem, ale i s prostorem. Jeho tvorba byla oceněna Waldesovou cenou, cenou Europol nebo Grafikou roku. Nominován v Top 10 na Osobnost roku za nejvýznamnější umělecký počin roku 2013. Stal se prvním žijícím Čechem, jehož obrazy opakovaně zařadily aukční síně Christie’s a Sotheby’s do světového výběru nejlepších výtvarných děl 20. a 21. století a opětovně překonal svůj aukční rekord.
Vytvořil řadu prostorových vstupů současného umění do významných historických staveb. Mezi ně patří například intervence “postních obrazů” v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora, intervence ve stálé expozici středověkého umění v Anežském klášteře nebo instalace v expozici Umění Asie a starověkého Středomoří v Národní galerii v Praze. Velké ohlasy vzbudila jeho samostatná výstava Transformace krajiny v Centru současného umění Dox. V roce 2015 byl vybrán odbornou komisí na Bienále do Pekingu a na podzim představil své práce v Japonském Kyotu. Vytvořil 15metrovou instalaci v klášterním kostele ve Speinshartu a instalaci ke znovuotevření stálé expozice AJG v Hluboké nad Vltavou. Upozornil na sebe i výstavou v tradičním domě Takeda House v japonské Takaoce a paralelně na Hluboké vytvořil pro velkou jízdárnu AJG obraz v rozměru 100 m2, který byl součástí jeho velké samostatné výstavy s názvem V architektuře malby. Pro nejstarší kostel v Grazu Leechkirche vytvořil 10metrové postní plátno a v témže roce pro Malou pevnost Terezínského gheta obepnul obvod cely č. 41 malbou, jež tvoří 600 postav. V roce 2024 citlivě vstoupil instalací připravenou na míru do barokního Kostela Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích v kontextu výstavy s názvem Depositum (SGVU) a stejně tak v Oblastní galerii Liberec rezonoval svými monumentálními plátny na výstavě Cesta do dalekého horozemí.
Ve veřejném prostoru zaujal monumentální 40metrovou malbou Vodopádu na činžovním domě na Pražském Žižkově nebo velkoformátovým murálem v rámci Landscape festivalu v Krnově. Spolupracoval při realizaci Paláce Drn a Paláce Špork s architektem Stanislavem Fialou, nebo při realizaci Vinařství Lahofer s architekty Chybík + Krištof.
Patrik Hábl pedagogicky působí na VŠUP v Praze. Je členem sdružení UB a Hollar.
