Jako redaktorka pražského media, pro rubriku o výtvarném umění a kultuře, jsem se s Karlem často setkávala při tiskových besedách, vernisážích, kulturních akcích. A vnímala jsem jeho naprosto profesionální přístup. Jako všichni, nejdříve poslouchal a psal si poznámky. Při oficiálních dotazech se ptal málokdy. Nechával si vše pro umělce, kurátory, pořadatele mezi tzv. čtyřma očima. Přesné odpovědi osobností a Karlovy kompozice slova a hudby k výročím umělců – vše se projevilo v jeho rozhovorech a pořadech pro Český rozhlas v Praze. Jako stálého, později externího redaktora. Česká akademie vizuálního umění ho proto jako známého dlouholetého rozhlasového redaktora Českého rozhlasu Vltava ocenila za celoživotní dílo v oblasti publicistiky výtvarného a vizuálního umění.
Karlovy fundovanosti a odbornosti si vážili rozhlasáci i odborníci. Nevím, jak to stíhal, když pravil, že po příjemných chvílích s umělci při oficiálních příležitostech či po oslavě jubilea či výročí některého, jede ještě v noci do rozhlasu, kde ve střižně připravuje pásek s nahraným rozhovorem, aby se dal co nejdříve vysílat. Nevím, nakolik K. Oujezdský sledoval práci jiných kolegů, já si jeho úsudku a přehledu o kultuře velmi vážila. Po mém redaktorsky prvním textu k výstavě francouzské sochařky Louise Bourgeois (Galerie Rudofinum Praha, 1995–první výstavy umělkyně v ČR vůbec) mi Karel povídá: „Milá kolegyně, při vernisáži řekneš, že máš strach, aby tvůj článek nebyl špatný, ale ono ti to jde. Takže: méně kecej, ale hlavně: makej!“
S Karlem jsme byli jednou pozváni do Syndikátu novinářů ČR: já za syndikát, Karel za rozhlas. Se zástupci jiných medií a institucí a zástupcem Pražského hradu jsme s vedením SN ČR řešili jediné určení pravidel pro strany k rekrutování se členů pověstné pražské Holubovy letky na kulturní akce https://cs.wikipeda.org/wiki/Holubova_letka, jejíž zástupce byl na schůzku přizván. S Karlem jsme popsali své zkušenosti s HL hlavně z akcí, kam se novináři mají registrovat. Zástupci institucí a Pražského hradu prohlásili, že s nimi nemají a mít nebudou žádný problém. – Zástupce HL se na mě podíval a řekl: „Při nejbližší příležitosti ti rozbiju hubu.“ – Já na to: „Tak tě zažaluju,“ a k ostatním: „Teď žádný problém mít nemusíte, tak klidně počkejte, až ho mít budete.“ Brzy se moje slova k HL potvrdila. – A Karel? Na jednání se obrátil k holubáři: „Zkus vztáhnout ruku, na kohokoli a budeš mít co dělat se mnou!“
Byl dobrý společník, měl rád i lidovou kulturu. Žádný div, když dle svých slov „jakožto rodák z Přerova vzešel z kvalitní Moravy“. Na Mezinárodním folklorním festivalu „Strážnice“ jsme se sešli v roce 2016. Já poprvé, Karel po x-té. Tak mně pro první večer zavedl do skanzenu, kde ve všech staveních hrály muziky, hudli hudci, mnohohlasně pěli pěvci. Vše vrcholilo oslavou jubilea Martina Hrbáče, primáše Horňácké cimbálové muziky. Konec nad ránem. Karel s řadou muzik a jejich zpěváků jedná a mluví důvěrně. A když jsem s nimi zpívala a bavila se také, tzv. mě vzali.
Krátce před mým stěhováním do Beskyd na jedné vernisáži Karel povídá: „Jeď do Rožnova pod Radhoštěm do prima galerie ke Kitzbergerovým. Jednou v létě jsem i jejich galerii zmapoval. Tak je pozdravuj ode mě a… uvidíš.“ Ano, jen jsem zírala, jak mě přijali…
V Praze se veřejnost rozloučila s Karlem Oujezdským 18. listopadu 2025. V den, kdy jsem se doma v Beskydech s tímto vzácným člověkem rozloučila na dálku krásnými vzpomínkami.
