Železné panny, Holky – Burky, podprsenky ze smaltu na ocelovém plechu, barevná expresivita pastózních abstraktních maleb… Vaši výstavu v 90. letech označili za feministickou provokaci a i ta současná byla plná ženských emocí, nápověd a symbolů často s ironickým nebo groteskním nábojem. Krásně to dokládá právě sochařský cyklus Holky – Burky… Jak byste samy charakterizovaly svůj pohled na ženský svět?
Olina: Motem naší minulé výstavy bylo ruské přísloví „Slepice není pták, baba není člověk“. Dnes, po 33 letech, bych ho asi změnila na „Lepší slepice v hrnci než baba v kurníku“. Protože, co si budeme, nejhorší společenský status v naší společnosti má stará žena. My, 50+, jsme v podstatě neviditelné, ale na sklonku života si polepšíme, neb budeme společně s dědky zahrnuty do jedné souhrnné lidsko-genderové kategorie „geronti“. Takže hurá, na tu rovnost nakonec přece jen dojde. (úsměv)
Madla: Skvělý je status staré ženy. Když chce, může být jednou neviditelná a jednou viditelná a to je ohromná výhoda. Jinak je svět směska všech bytostí, zvířat a rostlin, pro mě vše na stejné úrovni – není možné ani rozumné člověka z toho vyjímat a vyvyšovat.
Saša: Ženský svět je pro mě prostě svět ve svojí celistvosti.
Pocházíte převážně z uměleckých rodin a máte kumštýřské zázemí. Jaká revolta vás ale spojila dohromady? Jaký byl tehdejší společenský kontext?
Olina: Mé dětství i dospívání bylo s kumštem spojeno a do ateliéru svého táty (malíř, grafik a sochař M. J. Černý) jsem chodila prakticky denně, to máme společné s Madlou. V tátově ateliéru se taky vedly buřičské, protirežimní řeči, takže i v této rebelii jsem rostla. Nicméně dohromady nás nesvedla žádná revolta, naopak spíš pocit svobody, kterou jsme absolutně nečekaly. Bylo to, jako když se vám otevřou kouzelná „bratříčkova vrátka“. A v té euforii jsme si myslely, že teď už můžeme naprosto všechno. Jako jo, narazily jsme na leccos a ledaskoho, ale i tak to byla doba, ve které jsme se nasmály do foroty na celý příští život.
Madla: Moje dětství a dospívání bylo fantastické, asi výjimečné, ale to není předmětem našeho rozhovoru. Vyrůstala jsem obklopena umělci, muzikanty, tvůrčími inteligentními lidmi a myslela jsem si, že tak je to normální.
Saša: Nepocházím z umělecké rodiny, ale často a ráda jsem v dětství pozorovala dědu při truhlářské práci a všichni okolo mě stále s větším či menším úspěchem něco vytvářeli. Byli pracovití a seriózní, a tak jsem si mohla dovolit trochu zlobit, odvázat se a ulítávat si – snít o cestě za uměním.
Dohromady nás spojil poněkud praštěný humor, smysl pro nadsázku a touha dát vědět o tom, na čem pracujeme. A zdálo se, že ve třech by to mohlo jít lépe. Věřily jsme v sebe navzájem, v to, že když se podpoříme, tak si dodáme sílu prosadit naše projekty a plány. Dost jsme se u toho nasmály a fantazii, to jsme tedy měly bujnou…
Příběh první ženské výtvarné skupiny by ale nebyl úplný bez projektu Mamograf z roku 1993. Co vás k němu přivedlo, vždyť propojení umělců s charitou tehdy vůbec nebylo běžné… A navíc jste to pěkně schytaly… Nelitovaly jste své angažovanosti? Všechno zlé je k něčemu dobré. Platí to i ve vašem případě, když mamograf pomohl odhalit zákeřnou nemoc?
Olina: Na myšlenku sbírky na koupi mamografického přístroje nás přivedla Madla. A za to, že jsme ten projekt rozjely a pomohly vybrat cílovou částku 2,5 milionu, tak za to mohla jen naše naprostá naivita a jistý pocit sounáležitosti s novou, lepší společností. Poměrně brzy jsme narazily, nakonec se však dobrá věc podařila a mamograf se koupil. My za to byly občas vyšetřeny mimo objednaný termín a díky tomu se i přišlo na mou první rakovinu prsu. Poučení jsem si z toho vzala takové, že s humorem a nadhledem se daleko lépe žije.
Madla: Když jsem se dozvěděla o „nouzi“ v mamografech, rozhodnutí bylo okamžité. Následná cesta skupinu zcela vyčerpala, ale povedlo se.
Saša: Myslím, že dost oprávněně nás proklínali ti blízcí, kteří vláčeli naše veliké železné sochy-kasy po všech možných společenských událostech, kde jsme se snažily vybrat hotovost na zakoupení mamografu. Pak jsme ovšem taky musely vzdorovat obviňování, že celý projekt vznikl jen proto, abychom se zviditelnily. Dneska to vidím tak, že tím se vlastně odkopali všichni, kdo to tak prezentovali. A zároveň jsme si v praxi ověřily, že stále platí některá stará rčení. Slibem nezarmoutíš, nebo sliby, chyby…
Měl letošní návrat po 33 letech ještě jiný důvod než čistě bilanční? Je i v dnešní době třeba připomínat, že ženy umělkyně mají stejné právo prezentovat své umělecké vyjádření jako muži? Co jim v tom podle vás nyní brání? Je situace žen výtvarnic těžší nebo jednodušší, než jste měly vy? Štve nebo rezonuje něco ve vás aktuálně v souvislosti s tzv. ženskou otázkou?
Olina: Ještě se nám nechce úplně bilancovat, spíš to byla taková nadsázka s troškou rebelie a tím „co kdyby se to nakonec povedlo“. Přemluvila jsem holky, napsala žádost a „pic kozu do vazu“, daly nám termín. Díky tomu jsme zjistily, že se nedá po letech vrátit do úplně stejných vod, že už nemáme stejná témata, ba ani stejné nutkání k humoru. Ale i tak to za to stálo. Naše Koza na chvilku povstala z popela a my si připomněly už dávno zapomenuté historky a různá jiná „kozí“ alotria.
Co se týká žen výtvarnic a zda to mají lehčí? Výtvarníci to obecně nemají lehké. Odměnou jim však je, že celý život můžou dělat to, co je baví. Teda, pokud u toho nechcípnou hlady. Jak to mají dnešní mladý výtvarnice nevím, řekla bych, že to bude podobné, možná ve znázorňování ženských témat o něco jednodušší.
Pokud však jde o ženskou otázku jako takovou, tak tam, zdá se mi, se toho zas tak moc nezměnilo. Soudím podle toho, že mohla i dnes u voličů uspět politická strana, která si na svém machismu vyloženě zakládá, a to na machismu toho nejprimitivnějšího druhu. A pokud bych měla uvést něco, co mě vytáčí prakticky do bezvědomí, tak to je bagatelizované odůvodnění a uložení nízkých trestů za sexuální zločiny, a to včetně zločinů na dětech.
Madla: Nebilancuji – výstava byla krásná i jako událost. Plná energie a to je hlavní, žádná „unudlaná“ exhibice. Jak to mají výtvarníci, popsala Olina přesně – možná ať jsou, co jsou.
Saša: Byla jsem už tak zvyklá, že jsme nedostávaly příležitost vystavovat jako Koza Nostra v pěkné galerii, že když Olina přišla s nápadem požádat o výstavní termín v Galerii 1, okamžitě mě napadlo, že je to další marný pokus. O to větší překvapení bylo, když nám Praha 1 tuhle příležitost poskytla. Myslím, že jsme cítily všechny opravdu velkou zodpovědnost, a tak přípravy trochu jiskřily, a my se nevyhnuly několika vášnivějším debatám, které nás ale posunuly dál. Ani Mirek Vodrážka se s námi moc nepáral a neváhal na naše snažení ještě přitlačit, a tak vznikl i obsáhlý katalog. Nakonec byla výstava jako celek opravdu atraktivní, to soudím podle návštěvnosti a ohlasů. Jak by taky ne, když v hlavní prosklené stěně zvaly dovnitř plastiky lehkých dívek – tichých svědkyň ruchu ulice.
Samozřejmě, že občas někoho napadne, že ženská patří JEN k plotně, ale snad už se za to rovnou zastydí a tuhle myšlenku hned v zárodku zapudí.
Dnešní mladé výtvarnice se umějí lépe prosadit a připadá mi, že i podmínky jsou vstřícnější. Pokud by je náhodou zajímal můj názor, tak bych jim doporučila vzájemně se podržet, podporovat a vytvářet si síť pozitivních pracovních vztahů. To by bylo dobré se od mužů naučit.
V poslední době moc nerozumím tomu, co je dnes často všeobecně prezentováno jako feministické téma a připadá mi, že nejzávažnější ženské otázky zůstávají stranou pozornosti.
Výstavu vám uváděl jako kurátor Mirek Vodrážka, kterého jste nazvaly jediným českým feministou… Předpokládám, že váš vztah aspoň k některým mužům je veskrze kladný. (úsměv) Ale co říkáte na často skloňovanou krizi mužství, vždyť opravdických mužských vzorů strašně ubylo…
Olina: Já bych řekla, že Mirek určitě byl prvním českým feministou. A to říkám s veškerou úctou k Vojtovi Náprstkovi či T. G. Masarykovi. A náš vztah k mužům? Tak ten máme všechny, samozřejmě, veskrze kladný! Vždyť já se, šmarjájosef, vdávala už v šestnácti a dodnes jsem manželkou toho samého muže. A s těma vzorama, víte, to máte těžký. Marně přemýšlím, jak by takový opravdový vzor mužství měl vlastně vypadat. Měl by to být muž chytrý, pěkný, slušný, galantní, empatický… ale znáte ten vtip, který říká, že takový ideální muž už svého chlapce zcela jistě má. Že jo?
Madla: Ano, jak jsem Mirka Vodrážku mohla poznat, jedná se o příkladného, úžasného muže feministu. Zcela výjimečného. Fajn jsou i všichni chlapi, kteří voní člověčinou, nejsou namyšlení a bez emocí. V nich vidím vzory. Kdo hledá – najde.
Saša: Tedy, že bych ve veřejném prostoru viděla nějak moc báječných ženských vzorů, to také nemohu říci. Nemyslím karikatur, těch je vždycky dostatek. Jistě, inspirativní ŽENY existují, ale aby je děvče hledalo s lupou. A pamatuji si, že v letech dospívání bývají takové vzory hodně důležité. V tomto bodě vidím tedy mezi ženami a muži rovnost.
Po rozpadu skupiny jste se každá věnovala své tvůrčí činnosti samostatně, ale také jste učily, pracovaly v různých reklamkách, na volné noze, jako výtvarné redaktorky, ilustrátorky, designérky. Jak vnímáte aktuální zavedení statusu umělce?
Olina: Jestli jsem současný Status umělce správně pochopila, tak se výtvarných umělců na volné noze netýká, neboť požaduje, aby byl umělec v uplynulých 24 měsících alespoň nějakou dobu zaměstnán a v tomto zaměstnání se živil svou tvorbou. Úplně si neumím představit, jaké zaměstnání by to mohlo být – jasně můžeme učit, ale to tvorba není, můžeme dělat v různých reklamkách, ale tam se s volnou tvorbou také nechytnete… zkrátka, Status umělce je asi spíš pro herce či muzikanty. Jak žijí a živí se výtvarníci, a navíc ti na volné noze, to zřejmě předkladatelé tohoto statusu naprosto netuší. Za našeho mládí tu místo statusu umělce byla Klausova „neviditelná ruka trhu“. Ta, když vám ji flákla, tak se pak leckdo (a nemusel být ani umělcem) nedokázal hned tak vzpamatovat, takže naši generaci nějaký status umělce už nerozhodí. Samozřejmě, že jsme se během našeho života musely i něčím živit či přiživit. Vždy jde však o to, jakou má člověk prioritu. U někoho je to nové auto či bazén, u výtvarníka jde především o to mít ateliér a čas pro volnou tvorbu, bez které si svůj život neumí vůbec představit. A otázka finanční odměny není tou primární.
Madla: Nevím, co status umělce obnáší a jak se bude v budoucnu vyvíjet.
Saša: Termín sám o sobě by nikoho nezaujal, ale to, že se k němu váže nějaká teoretická finanční injekce, vzbuzuje emoce. Neznám podmínky získání jakékoliv podpory na základě statusu umělce a ani se tím nebudu zabývat. Osobně o nic podobného neusiluji. Vím, že v mnoha státech si tvůrčích lidí váží a určitá rozumně strukturovaná podpora tam existuje. Musí to být pěkné. Naše generace se musela přizpůsobit tvrdým podmínkám, nerozlišujícím mezi podnikáním a uměleckou činností.
Náš článek vyjde přímo na Silvestra. Vzpomenete si na nějaký silný silvestrovský zážitek, který se následně odrazil ve vašich pracích? Jaký silvestr byl ten nejveselejší? Strávily jste ho společně? Případně jinak: Setkáváte se pospolu a s humorem i na silvestra anebo si paradoxně dopřáváte v den „programového veselí“ odpočinek?
Olina: Společný silvestr jsme jako KOZA NOSTRA nikdy neslavily, my všechny byly mámy od rodin, takže nějaký „dámský večírek na závěr roku“ nepadal v úvahu. Nicméně jsme se v roce 1994 rozhodly, že bychom opět mohly něco udělat pro národ a zažádaly si o jeden výstavní den, na konci roku, v Galerii Mánes. Vzaly bychom klidně i Silvestr. Tenkrát se mladí čeští výtvarníci zhlédli v instalacích a my nechtěly za nimi zaostávat. Nejsmysluplnější se nám však zdála „instalace konzumační“. Nazvaly jsme ji „Vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku. A pod hrušku talíř, sláva ty jsi malíř!“ podle stejnojmenné básničky Františka Hrubína, kterou jsme se všichni učili ve škole. V žádosti jsme uvedly: „…jsme dokonce přesvědčeny, že i kritici umění si přijdou na své, ať už je jejich profesionální orientace jakákoliv. Také divák – konzument umění – není zaskočen, ale naopak okamžitě pochopí. Nicméně i v případě, že nepochopí, nevadí – alespoň konzumuje.“ Pod žádost jsme umístily P. S. s dodatkem: „V případě zamítnutí naší žádosti, tuto postupujeme k vyřízení naší sesterské organizaci sídlící v zahraničí.“ Podepsaly se KOZA NOSTRA a obtiskly naše černé, kozaté razítko. Na tento náš počin nám však nikdy nikdo neodpověděl, a přitom to mohla být taková podnětná výstava na konec roku!
Madla: Dva metry sněhu, na obloze kometa, z kravína bučí krávy. Jiskřivé kopce v měsíčním světle, slepý Ján hraje na trumpetu, schází se hosté – přátelé, cesta na sněžnicích s hrncem novoroční polívky, kníry malované opáleným špuntem, krátký spánek na stole, tanec se skleničkou na temeni hlavy, tanec umírající labutě z labutího jezera v lyžařských botách, zelené větvičky za svatými obrázky, ozdoby, sklo, střepy, potoky vína, hory chlebíčků, obětí přátel, setkávání. Pak vyjde hvězda – všichni spí a probudí se do nového Nového roku. Bylo nebylo – všechno bude. My všichni jdeme odněkud někam a potom zas tam, odkud jsme přišli. Po cestě bývá někdy hodně veselo. Muž, máma, táta, děda, prasátko odvedle, paní odnaproti a i ten pruhovaný pošuk, kdoví odkud.
Saša: Pár divočejších silvestrů samozřejmě proběhlo, ovšem přineslo mi značně rozporuplné novoroční inspirace a tak teď, ve zralejším věku, unikám do přírody a dál od lidí, ohňostrojů a dělobuchů. Dělá to dobře mně i mým psům a nemusím se bát následného rozčarování, zbytkového alkoholu ani výčitek svědomí. Prostě srnci, pohoda…
Silvestr je čas pro bilancování a symbolické rozloučení s rokem končícím, kdy obrazně řečeno otevíráme dveře i okna novým začátkům. Jaké jsou vaše umělecké nebo osobní plány pro nejbližší období?
Olina: Moje plány jsou jasné – dokončit nový cyklus ženských těl nazvaný „Dámský šatník“, na kterém už pracuji, a začít úplně nový s pracovním názvem „Na tom českém dvoře, všechno to krákoře“. A pokud si to budu přát jako novoroční přání, tak možná se najde i nějaká ta galerie, ochotná má díla vystavit. Teda, pokud objevím galeristu, co je trochu nad věcí a nebudou mu vadit prsíčka a pi..y. (smích)
A co si přát na závěr? Méně blbců a více štěstí. To bych nám všem opravdu moc přála.
Madla: Moje osobní i umělecké plány jsou – přežít. A poslyšte vlastencové, upřímní krajanové, rodiče, přátelé milí, sestry, bratrové, co vám chci ohlásiti – budete radost míti, protože svět je divukrásná zahrada. Ať vás tedy baví uléhat i vstávat.
Saša: Klid, mír a neztrácet humor!
