Protančená republika: 50 let scénického tance v Karlovarském kraji

ČR: Před padesáti lety se konala první celostátní přehlídka scénického tance Tanec, tanec… Od té doby vyrostly v českých regionech desítky souborů a generace pedagogů i tanečníků. Série Protančená republika se vydává do regionů a připomíná osobnosti, soubory i místa, která dala scénickému tanci jeho dnešní podobu. Připravuje jej Jiří Lössl, odborný pracovník NIK, útvaru Artama.

doc. Mgr. Jiří Lössl, (* 1962) vystudoval pedagogiku tance na Akademii múzických umění v Praze, kde byl též jmenován docentem v oboru dramatická umění. Je odborným pracovníkem NIK, útvaru ARTAMA pro scénický tanec (od 1999), pedagogicky působí na Akademii múzických umění v Praze na katedře tance Hudební a taneční fakulty (od 2007, didaktika a praxe taneční výchovy) a katedře výchovné dramatiky (od 2003, pohybová výchova s metodikou). Věnuje se pedagogické, metodické, koncepční, publikační a výzkumné práci v oblasti scénického tance a pohybových umění vůbec. Mapuje zejména problematiku amatérského tanečního umění a taneční výchovy.

KARLOVARSKÝ KRAJ: OD JEDNOHO KROKU K POHYBU CELÉHO KRAJE

Karlovarský kraj si většina z nás spojí s lázeňskou elegancí, filmovým festivalem nebo klidnou atmosférou kolonád. Málokdo by ale čekal, že právě tady vznikne silná a svébytná tradice scénického tance. A přesto – za posledních šedesát let se zde odehrál příběh, který dokazuje, že i zdánlivě okrajový region může být kulturním ohniskem. Je to příběh několika výrazných žen. A také důkaz, že někdy stačí jediná osobnost, aby se proměnila celá mapa kulturního života.

První naděje

V dosud dohledaných pramenech jako první do regionu se záměrem kultivovat pohybovou tradici vstoupila na přelomu 50. a 60. let minulého století Helena Ruthová (1933–1990), a to do Osvětového domu v Ostrově. Byla to ona, která zde v ZUŠ Ostrov založila taneční obor a položila tak základ systematické práce s dětmi. To vše v době plné nadějí, ale i velkých politických omezení. Komunistická represe její slibně se rozvíjející práci přerušila, neboť Helena patřila k těm, kdo nesouhlasil se vstupem spojeneckých vojsk v roce 1968. Její myšlenka systematické práce s dětmi však přežila, a v další generaci našla své pokračovatelky.

Osobnost, která přinesla proměnu

Skutečný rozmach scénického tance přišel až v polovině 70. let s příchodem Nadi Kohoutové (*1953). Její jméno dnes v Karlovarském kraji zná téměř každý, kdo se kolem scénického tance pohybuje. Naďa Kohoutová nepřinesla jen nové choreografie. Přišla s ní energie, systematičnost a víra, že tanec může být plnohodnotnou součástí kulturní identity regionu. Vychovala celou generaci pokračovatelek, jmenujme alespoň několik zvučných jmen: Pavlu Šemberovou, Petru Blau, Markétu Odvodyovou, Karin Wintrovou a řadu dalších. Její vliv přesáhl hranice Karlových Varů, ale největší stopu zanechal právě doma. Její následovnice dnes působí v Karlových Varech, Horním Slavkově i Ostrově a vytvářejí zde tvůrčí centra, která formují nové generace dětí.

Školy, soubory a nové směry

Dnes má Karlovarský kraj stabilní taneční zázemí. Klíčovým tělesem je Velký soubor ZŠ a ZUŠ v Karlových Varech, založený Petrou Blau. Tento kolektiv pravidelně reprezentuje region na krajských i celostátních přehlídkách a festivalech. Za jeho úspěchy nestojí jen jedna osobnost, ale týmové úsilí, spolupráce s Pavlou Šemberovou, Lenkou Sušaninovou či Markétou Odvodyovou a samozřejmě nadšení samotných dětí a mladých lidí. V témže městě propojuje Šárka Horáková v ZUŠ Antonína Dvořáka odkaz lidových tanců s moderními technikami. V Ostrově klade Karin Wintrová důraz na autorskou tvorbu a podporu originality dětí. Každá z těchto žen má jiný přístup, ale všechny spojuje tvořivost a smysluplná práce s mladými lidmi.

Důležitou kapitolou regionálního příběhu byla i Taneční škola Harmonie (1998–2011), kterou založila a více než jedno desetiletí vedla Eva Jungmanová.

Když je město probouzeno

Jednou z formotvorných událostí současnosti je iniciativa Vzbuďme Vary – kulturní kúra na Karlovarsku. Název mluví za vše. Projekt propojuje tanec s hudbou, literaturou i výtvarným uměním. Experimentální představení kombinují pohyb s hudebními kompozicemi či výtvarnými instalacemi a pravidelně proměňují veřejný prostor města. Co je však možná ještě důležitější: místní obyvatelé nejsou jen diváky. Mohou se zapojit do kreativních dílen, stát se součástí představení, zažít proces tvorby zblízka. Spolupráce mezi profesionálními umělci a místní komunitou dává projektu sílu, která přesahuje samotná vystoupení. V kraji, jenž bývá vnímán jako klidný a spíše uzavřený, jde o výrazný impuls. Tanec tu oživuje veřejný prostor a přitahuje nové i mladé publikum – což je pro budoucnost kultury klíčové.

Tanec jako nástroj identity

Karlovarský kraj dnes nabízí širokou škálu stylů a pedagogických přístupů. Od práce s folklorní inspirací až po experimentální scénické projekty. Scénický tanec zde není jen uměleckou disciplínou. Stal se nástrojem vzdělávání, budování vztahů a posilování regionální identity. Děti, které začínají v místních školách a studiích, dnes pokračují na konzervatořích nebo působí na domácí scéně i v zahraničí. A přesto se řada z nich vrací tam, kde jejich osobní příběh začal.

Živá minulost, která hýbe městem

Od Heleny Ruthové přes Naďu Kohoutovou až po její žačky a jejich vlastní studentky vede v Karlovarském kraji nepřerušená linie. Generace žen, které předávaly a předávají víc než jen kroky a choreografie, posílají dál odvahu tvořit. To, co začalo jako křehký pokus v 60. letech, dnes nese třetí generace pokračovatelek. Učí v základních uměleckých školách, ve studiích vedou soubory, organizují festivaly, propojují tanec s dalšími obory. Jejich žáci vystupují doma i v zahraničí, a zároveň se vracejí, aby spoluvytvářeli místní scénu. Karlovy Vary, Ostrov, Horní Slavkov. Nejsou to jen místa na mapě. Jsou to prostory, které se díky nim skutečně hýbou.

Když se dnes v rámci iniciativy Vzbuďme Vary rozezní hudba v ulicích a do pohybu se zapojí děti i dospělí, ožívá tím celá historie regionu. Ne jako vzpomínka, ale jako energie. Karlovarský kraj tak ukazuje, že tradice není něco, co uchováváme ve vitríně. Tradice je pohyb. A tady se předává z generace na generaci tak silně, že doslova rozhýbává město.